Выбрать главу
*****

Tedy toho večera přišel Rubner domů jako mrak.

“To je dost, že už jdeš,” řekla paní Rubnerová. “Večeřel jsi někde?”

Rubner na ni chmurně pohlédl. “Už zase začínáš?” zabručel hrozivě.

Paní Rubnerová zvedla udiveně obočí. “Prosím tě, cože zase začínám? Já se jenom ptám, chceš-li večeři.”

“Tak vida,” řekl Rubner s odporem. “O jiném ty ovšem neumíš mluvit než o tom žvanci jídla. To jsou ty tvé přízemní zájmy. To je tak ponižující, to věčné tlachání, ta hmotnost a nuda -” Rubner vzdychl a beznadějně mávl rukou. “Já vím, tím se dělají z mužů slaboši.”

Paní Rubnerová položila šití do klína a pozorně se na něho dívala. “Franci,” řekla starostlivě, “stalo se ti snad něco nepříjemného?”

“Aha,” vyhrkl Rubner jizlivě. “Už se zas o mne staráš, viď? Nemysli si, prosím, že mně to namluvíš! Holenku, jednou člověk prokoukne tu celou prolhanost; jednou si uvědomí, jak se na něj někdo těžce pověsil jen pro své pohodlí… a z pouhé smyslnosti. Fuj,” zařval Rubner, “člověk se zrovna otřese!”

Paní Rubnerová zavrtěla hlavou a chtěla něco říci; ale raději sevřela rty a začala rychle šít; bylo ticho.

“Tady to vypadá,” zasykl po chvíli Rubner a těžce se rozhlédl. “Nepořádek a šlampáctví - To se ví, v lapáliích, to se kouká na pořádek a korektnost; ale ve větších věcech - Co tady mají co dělat ty hadry?”

“Spravuji ti košile,” dostala ze sebe paní Rubnerová se sevřeným hrdlem.

“Spravuješ košile,” vysmíval se Rubner; “tak vida, ty spravuješ košile! To se rozumí, o tom musí vědět celý svět, že? Půl dne se musí mluvit jen o tom, že někdo spravuje košile! To se s tím nadělá řečí a důležitosti! A ty si myslíš, že proto tu můžeš poroučet? Á, pane, to teď přestane!”

“Franci,” vydechla paní Rubnerová s úžasem, “udělala jsem ti něco?”

“Copak já vím?” utrhl se Rubner. “Já nevím, cos udělala; já nevím, nač myslíš a co máš za lubem; já nevím o tobě nic, docela nic, protože ty zatraceně skrýváš, co v tobě vězí! Já neznám ani tvou minulost!”

“Dovol,” vzkypěla paní Rubnerová, “tohle už přestává všechno! Řekneš-li ještě něco -” Vší mocí se ovládla. “Muži,” řekla s hrůzou, “co se to s tebou stalo?”

“Aha,” prohlásil Rubner vítězně, “tady to máme! Čeho ses tak lekla? Snad aby něco nevyšlo ven, co by ohrozilo tvůj blahobyteček, he? To známe; ona se i ve všem pohodlí někdy najde příležitost k nějakému tomu dobrodružství, že?”

Paní Rubnerová seděla jako zkamenělá. “Muži,” vypravila ze sebe, polykajíc slzy, “máš-li něco proti mně… tedy to, proboha, řekni rovnou!”

“Docela nic,” kázal Rubner s mohutnou ironií, “ale kdepak, docela nic proti tobě nemám! To přece nic není, má-li člověk ženu bez kázně, bez morálky, prolhanou, nepořádnou, vulgární, línou, marnotratnou a hrozně smyslnou! A k tomu ještě tak nízké úrovně -“

Paní Rubnerová zaštkala a povstala, pouštějíc své šití na zem.

“Přestaň s tím,” okřikl ji muž s opovržením, “to je ta nejpodlejší tyranie, tahle tyranie slz!”

Ale to už paní Rubnerová ani neslyšela, neboť dusíc se křečovitým pláčem vrhla se do své ložnice.

Rubner se tragicky zachechtl a strčil ještě hlavu do dveří. “Vrazit člověku dýku do zad,” křikl, “to bys ještě dovedla; ale i na to jsi příliš pohodlná!”

*****

Večer nato zapadl Rubner do své obvyklé hospody. “Tady čtu zrovna ve vašich novinách,” přivítal ho pan Plečka, pohlížeje přes brýle, “jak velebí toho grafologa Jensena. Je na tom něco, pane redaktore?”

“Je, a mnoho,” řekl pan Rubner. “Tak, pane Jančík, třeba mně dejte tu roštěnou, ale ať není tvrdá. Poslouchejte, to je fenomén, ten Jensen; já ho viděl včera. On vám to písmo analyzuje naprosto vědecky.”

“Pak teda je to švindl,” mínil pan Plečka. “Pane, já věřím všemu, jenom ne vědě. To máte jako ty vitamíny; pokud nebyly žádné vitamíny, tak aspoň člověk věděl, co jí; a teď to nevíte, teď máte v tej roštěnce neznámé životní faktory. Fuj tajksl,” pravil pan Plečka znechuceně.

“To je něco jiného,” prohlásil Rubner. “To bych vám, pane Plečko, musil moc dlouho povídat, co je to psychometrie, automatismus, primérní a sekundární znaky a takové ty věci. Ale já vám říkám, že ten člověk čte z písma jako z knihy. A naprosto vám toho člověka trefí, že ho zrovna před sebou vidíte; řekne vám, jaký je, jakou má minulost, nač myslí, co skrývá, no všechno! Já byl při tom, pane!”

“Jděte,” bručel pan Plečka skepticky.

“Tak já vám povím jeden případ,” začal pan Rubner. “Jeden pán - já vám ho nebudu jmenovat, ale moc známý člověk - dal tomu Jensenovi list rukopisu od své ženy. A ten Jensen se na to písmo jenom podívá a hned začne: Ta ženská je prolhaná skrznaskrz, nepořádná, strašně smyslná a povrchní, líná, marnotratná, žvanivá, poroučí doma, má špatnou minulost a k tomu chce ještě svého muže zavraždit! - Představte si, ten pán vám zbledl na smrt, protože to všechno bylo doslova pravda. Jen si vemte, on s ní byl dvacet let šťastně živ a docela nic nepozoroval! Za dvacet let manželství nepoznal na té ženské ani desetinu toho, co ten Jensen vykoukal na první pohled! To je přece výkon, no ne? Pane Plecko, to musí přesvědčit i vás!”

“To se divím,” mínil pan Plečka, “že to ten trouba, ten muž za těch dvacet let neviděl.”

“Prosím vás,” řekl honem pan Rubner, “když ona se ta ženská tak šikovně přetvařovala, a on ten muž byl s ní jinak docela šťasten - Takový šťastný člověk nemá žádné oči. A potom, víte, on neměl ty vědecké a exaktní metody. To máte tak: co se vám prostým okem zdá bílé, to má vědecky všechny barvy. Zkušenost, pane, to nic neznamená; dnešní člověk dá jenom na exaktní metody. Tomu se nedivte, že ten dotyčný neměl ani tušení, jakou má doma potvoru; prostě nešel na ni vědeckou metodou, to je to.”