Co jsem potom udělal? Inu, svázal jsem provázkem akta vraždy Hugona Müllera, zavřel je do zásuvky a den nato jsem byl ve Františkových Lázních. Když mě Martička uviděla, začervenala a zajíkla se jako holčička; vypadala, jako by provedla něco hrozného. Já nic. Franci, povídá za chvíli Martička, dostal jsi můj dopis?
Jaký dopis? divím se. Ty mi toho píšeš po čertech málo.
Martička se na mne zaraženě dívá a vydechne, jako by se jí ulevilo. Tak já jsem ti jej asi zapomněla poslat, řekla a hrabala se v taštičce, až vylovila takový trochu zmuchlaný list. Začínal slovy: Drahý Franci! Musel jsem se v duchu smát. Pan Artur už asi obratem vrátil, co mu nepatřilo.
Pak už o tom nepadlo ani slovo; to se rozumí, začal jsem jí vykládat o tom zločinu Hugona Müllera, který ji tak moc zajímal. Myslím, že podnes věří, že jsem ten dopis vůbec nedostal.
No, a to je všechno; od té doby je u nás aspoň pokoj. Řekni, nebyl jsem blbec, že jsem tak sprostě žárlil? To víš, teď to hledím Martičce vynahradit; teprve z toho dopisu jsem viděl, jak se chudáček o mne stará. Tak, teď už je to venku; člověk se víc stydí za svou pitomost než za své hříchy.
Ale to máš klasický příklad, jakou průkaznou sílu má taková čirá a bezděčná náhoda, že?”
Přibližně v téže době řekl mladý muž, zde nazývaný Arturem, paní Martičce: “Tak co, holčičko, pomohlo to?”
“Co, miláčku?”
“Ten dopis, cos mu tehdy jako nedopatřením poslala.”
“Pomohlo,” řekla paní Marta a zamyslila se. “Víš, hochu, já se ti až stydím, že mně on, Franci, teď tak hrozně věří. On je na mne od té doby tak hodný… Ten dopis ti pořád nosí na srdci.” Paní Marta se zachvěla. “Je to vlastně strašné, že… že ho tak klamu, nemyslíš?”
Ale pan Artur to nemyslil; aspoň tvrdil, že rozhodně ne.
Experiment profesora Rousse
Přítomni byli zvláště: ministr vnitra, ministr spravedlnosti, policejní prezident, řada poslanců, několik vysokých úředníků, vynikající právníci, přední učenci a ovšem i zástupci tisku; neboť ti musejí být při všem.
“Pánové,” začal profesor harvardské univerzity C. G. Rouss, náš proslulý americký krajan, “experiment, který já vám budu ukázat, spočívá na starších prácech velké řady mých učených kolegů a spolupracovníků; indeed, na celé věci není už nic nového a eh, really, je to… Je to stará vesta,” vyhrkl radostně, vzpomenuv si na to pravé slovo. “Jenom ta method užití a eh, a praktická upotřebitelnost některých teoretických experiences byla obžektem mé práce. Já prosím nejvíc pány kriminalisty, aby oni věc posoudili podle své practice. Well.
Tedy celá věc je ta: já vám řeknu slovo, a vy mně musíte říci jiné slovo, které vás v ten moment napadne, ať je to třeba nonsens, eh, blbost, já míním nesmysl. A nakonec já vám podle těch slov, co vy mně dáte, řeknu, co vy máte v hlavě, na co vy myslíte a eh, a co vy skrýváte. Rozumíte vy tomu? Já vám to nebudu vyložit theoretically; to jsou asociace, potlačené představy, trochu sudžesce a takové věci. Já budu moc krátký: to se musí vy - eh, well, vyloučit vůle a úvaha; tím se vybaví podvědomé connexions a já z toho budu poznat, co - co -” Slavný profesor tápal po slově. “Well, what’s on the bottom of your mind.”
“Co je na dně vaší duše,” napověděl někdo z auditoria.
“Docela tak,” děl C. G. Rouss uspokojeně. “Vy jenom musíte říkat automatically, co vám v ten moment přijde na jazyk, beze vší control a ryzervy. Můj byznys potom bude, analajzovat vaše představy. That’s all. Tak já vám to chci ukázat na jednom kriminálním kejzu, eh, případu, a potom na někom z auditory, kdo se bude přihlásit. Well, pan direktor od police nám bude říkat, co je to za kejz s tím mužem. Já prosím.”
Pan policejní prezident povstal a řekclass="underline" “Pánové, muž, kterého za chvíli uvidíte, je Čeněk Suchánek, domkář a vyučený zámečník ze Záběhlic. Máme ho už týden v policejní vazbě pro podezření, že zavraždil autodrožkáře Josefa Čepelku, který zmizel před čtrnácti dny. Důvody podezření jsou: auto zmizelého Čepelky bylo nalezeno v kůlně zatčeného Suchánka; na volantu a pod sedadlem řidiče jsou stopy po lidské krvi. Zatčený ovšem na celé čáře zapírá; tvrdí, že auto od Čepelky koupil za šest tisíc, protože sám chce provozovat drožkářství. Zjistili jsme, že zmizelý Josef Čepelka skutečně mluvil o tom, že vším praští, prodá svůj starý vůz a půjde někam za šoféra; ale jiné stopy po něm nemáme. Protože další materiál není, má být zatčený Suchánek zítra odevzdán do vyšetřovací vazby na Pankrác. Vyžádal jsem si dovolení, aby s ním náš slovutný krajan profesor C. G. Rouss provedl svůj experiment; přeje-li si pan profesor…”
“Well,” řekl profesor, který si pilně dělal poznámky, “vy ho, prosím, necháte jít sem.”
Na pokyn policejního prezidenta přivedl strážník Čeňka Suchánka; byl to zamračený chlapík s výrazem naznačujícím, aby mu všichni vlezli někam; pokud je na něm, že je pevně odhodlán nedat se.
“Pojďte sem, vy,” spustil na něj přísně C. G. Rouss, “já se vás nebudu na nic ptát. Já vám jenom budu říkat slova, a vy musíte hned říkat první slovo, které vás napadlo, rozumíte vy? Tak dávejte pozor: Sklenice.”
“H…o,” pravil pan Suchánek zarytě.
“Poslouchejte, Suchánku,” řekl honem policejní Prezident, “nebudete-li pořádně odpovídat, odvedou vás hned k výslechu, rozumíte? A nechají si vás tam celou noc. Dejte si pozor! Ještě jednou!”
“Sklenice,” řekl znovu profesor Rouss.
“Pivo,” zabručel Suchánek.
“Tak vy vidíte, muži,” děl slovutný profesor, “tak je to moc dobře.”
Suchánek nedůvěřivě vykoukl. Není v tom nějaký podfuk?
“Ulice,” řekl profesor.
“Vozy,” na to Suchánek neochotně.
“Vy musíte rychleji. Chalupa!”
“Pole.”
“Soustruh!”
“Mosaz.”
“Moc dobře.” Zdálo se, že pan Suchánek už nemá námitek proti této hře. “Maminka!”
“Teta.”
“Pes!”
“Bouda.”
“Voják!”
“Kanonýr.” Tak to šlo ráz na ráz, stále rychleji; nejspíš to pana Suchánka začalo bavit; připomínalo mu to trumfování karet. Bože, na co si při téhle hře letmo vzpomínal!
“Cesta,” hodil mu C. G. Rouss v bezoddyšném tempu.
“Silnice.”
“Praha!”
“Beroun.”
“Schovat!”
“Zahrabat.”
“Pucovat!”
“Fleky.”
“Hadr!”
“Pytel.”
“Motyka!”
“Zahrada.”
“Jáma!”
“Plot.”
“Mrtvola!”
Nic.
“Mrtvola,” opakoval profesor naléhavě. “Tak vy jste ji zahrabal u plotu, že?”
“Já jsem nic neřekl,” vybuchl pan Suchánek.
“Vy jste ji zahrabal u plotu na vaší zahradě,” opakoval tvrdě C. G. Rouss. “Vy jste ho zabil cestou do Berouna. Vy jste utíral tu krev na té káře jedním pytlem. Copak jste vy udělal s tím pytlem?”
“To není pravda,” křičel Suchánek, “já jsem ten vůz od pana Čepelky koupil! Já se nenechám od nikoho tahat…”
“Počkejte, muži,” řekl Rouss. “Tak já budu prosit, aby se tam šli policemen podívat. To už není můj byznys. Ať jde ten muž ven. Já prosím, pánové, to trvalo sedmnáct minut. To bylo moc rychle. To byl hloupý kejz. Nejvíc často to trvá hodinu. Tak já bych rád prosil, aby chtěl přijít někdo z pánů a já mu budu dávat slova. To bude trvat moc dlouho, protože já nevím, co ten pán má za secret, jak se to říká?”
“Tajemství,” napověděl někdo z auditoria.
“Tajemství,” zaradoval se náš vynikající krajan, “já znám, to je jedna opera. To nám vezme mnoho času, než nám ten pán bude prozradit svou povahu, svou minulost a své nejvíc skryté ajdyje.”
“Myšlenky,” napověděl hlas z publika.
“Well. Já vás prosím, pánové, kdo se bude dát analajzovat?”
Nastala pauza; někdo z přítomných se uchechtl; ale nikdo se nehnul.
“Já prosím,” opakoval C. G. Rouss. “Vždyť to nebude bolet.”