„To není špatný ani neuskutečnitelný nápad,“ řekl tehdy Sergejev. „Za sto let se do toho spolu určitě pustíme.“
A Stařešina mu odpověděclass="underline"
„Za sto let na tenhle nápad krásně zapomeneme. Vymyslíme si bohy, kteří žijí nahoře v oblacích a kteří nám obyčejným smrtelníkům nedovolí, abychom se k nim přiblížili.“
A tak balón nikdy nespatřil světlo světa.
Oleg se přikrčil. Od západu, kam je vedla další cesta, přiletěl najednou závan ledového pronikavého větru, který mu sežehl obličej i ruce. Připomnělo mu to všechno, co je teprve čeká. Z toho Oleg strach neměl, dostal strach z toho, že nedokáží překonat průsmyk, jako se to dosud nepodařilo nikomu z předcházejících výprav. Dick z toho bude mít radost, bude mít radost, že se může vrátit do své milované stepi. Mariana bude spokojená, protože objeví nové rostliny a houby. Thomas už přivykl takovým neúspěchům a sám nevěří v úspěch. Špatné na tom bude jenom on, Oleg. A Stařešina.
Celý den šli otevřenou krajinou, jenom občas narazili na nízké křoví. V těchto místech bylo pusto a prázdno, šlo se jim dobře, nebyli ani příliš unaveni. Thomas říkal, že si vybrali vhodnou dobu. Léto bylo letos skutečně teplé, když tudy šli minule, ležel ještě na zemi sníh. Dick se nudil, chvílemi odbíhal, vracel se po půl hodině bez kořisti a byl z toho celý rozladěný.
Kozel měl štěstí, že se vrátil právě ve chvíli, když byl Dick na jednom ze svých výletů. Oleg byl přesvědčen, že by ho jistě zastřelil. Byl to ten jejich kozel. Vyskočil z křoví tak hlučně, jako smečka medvědů, a tak ho lidé uvítali s připravenými samostříly. Už z dálky ho ale poznali. Chlupatý obr byl ve hřbetu vyšší než Oleg a dal jasně najevo, že má ze setkání se svými přáteli radost. Přeběhl kolem nich, nadhazoval těžký zadek, rachotil při tom destičkami na hřbetě a hlasitě mečel.
Víc se od nich kozel neodloučil. Měl radost i z Dicka, jehož ucítil dlouho před jeho příchodem, pak se zařadil doprostřed jejich skupiny, neprojevil sebemenší chuť jít stranou nebo vzadu a pletl se jim pod nohama. Oleg měl stále pocit, že mu musí každou chvíli stoupnout svým ostrým kopytem na nohu, ale zvíře bylo opatrnější než při prvním setkání.
Kozel měl obdivuhodný čich i sluch. Reagoval na přítomnost každého živého tvora daleko před ním a Mariana byla navečer přesvědčena, že rozumí zvukům, které zvíře vydává, že ví, kdy ji zvíře upozorňuje, že je před nimi místo s chutnými houbami, kdy je třeba dívat se pozorně pod nohy, protože tam jsou dravé liány.
Přenocovat se rozhodli dlouho před soumrakem na okraji náhorní plošiny. Na dalším úseku je čekalo už stoupání a Thomas řekl, že ráno budou muset najít ústí potoka a vyšplhat se jeho údolím, které se později změní v úžlabinu, a tou pak půjdou nejméně plné dva dny.
Žádnou jeskyni ani jiný úkryt nenalezli, spali ve stanu, což se kozlovi nelíbilo. Té noci nehrozilo žádné zjevné nebezpečí, zvíře se však dožadovalo přístupu k teplu, nakonec se svalilo na stan a všem bezmála pochroumalo nohy. Všichni mu nadávali, přesto ho však trpěli, protože jim bylo jasné, že kdyby přišel nějaký nezvaný host, kozel stropí takový rámus, že všechny probudí.
10
K ránu byl Oleg promrzlý do morku kostí. Zdálo se mu, že ho někdo balí do ledového bahna a on že nemá sílu dostat se ven. Začal se chvět. Najednou mu ale bylo teplo a usnul klidněji. Probudilo ho to, že kozel si usmyslel ulehnout výše na stan a bolestivě mu přilehl nohu. Oleg nohu vytáhl, otevřel oči a uvědomil si, že Thomas si s ním v noci vyměnil místo a že teď leží na kraji. Thomas byl zimou bílý jako křída, měl zaťaté zuby a dělal, že spí. Oleg se zastyděl. Už v osadě se domluvili, že když bude zima, musí Thomase chránit. Měl slabé plíce a špatně snášel zimu, mladí na tom byli lépe, byli zdraví a na zimu zvyklí.
„Thomasi,“ ozval se tiše Oleg. „Už jsem se zahřál. Pojďte si zase vyměnit místa.“
„Ale ne, to je zbytečné,“ zašeptal Thomas, ale rty ho neposlouchaly.
Oleg se s ním už nedohadoval a přelezl přes něho. Stan vyrobený z rybích kůží propouštěl zimu, té noci spali všichni pod pokrývkami, dokonce i Dick, který vždycky tvrdil, že se může vyspat i na sněhu, protože je měkký.
„Děkuju,“ řekl Thomas. Zmítala jím zimnice.
Probudila se Mariana. Rychle pochopila, co se děje.
„Ohřeju vodu,“ řekla.
Začala hledat a rozvazovat vaky.
Kozlovi bylo jasné, že se lidé probudili, vyskočil, zaklapal svými kopyty, vyzývavě zamečel, jako kdyby chtěl dát najevo, že se mu v noci stýskalo. Dick přehodil svou pokrývku přes Thomase a rychle vylezl ven.
„Nejdůležitější je pořádně se rozhýbat!“ zavolal zvenku. „Podívejte se, jak to dělá dobře!“
Oleg se přinutil vylézt hned za Dickem.
Údolí, kam dorazili navečer, bylo plné sněhu. Napadal v noci. Byl bílý, čistý, mnohem světlejší než oblaka, která se při porovnání s ním zdála být fialová. Kozel stál opodál a vykusoval si z chlupů kousky ledu. Bílá plocha údolí se opírala o strmý svah stoupání. Křoví rostoucí na svahu pomalu pohybovalo větvemi a vířilo sníh kolem sebe.
Dick dal najevo svou nespokojenost, že dříví ubývá rychleji, než měli propočteno, ale řekl o tom jenom Olegovi a tiše, až když poodešli od špinavého kopečku, který vytvářel stan.
„Neměli jsme s sebou brát Thomase,“ řekl. „Bude nemocný.“
„Bez něho bychom se těžko dostali přes průsmyk,“ odpověděl mu Oleg.
„S ním to bude ještě těžší,“ řekl Dick a vystřelil šíp ze samostřílu do díry ve skále, kde Oleg nic neviděl. V díře se však zavířil sníh a velkými skoky odtud vyběhl zajíc, malý chobot si přehodil na hřbet a uháněl pryč. Zanechával za sebou krvavou stopu.
„Jdu ho sebrat,“ řekl Dick. A u svého rozhodnutí zůstal.
S Dickem je těžké se dohadovat, protože když je o svém názoru přesvědčen, dál se s nikým nebaví a prostě odejde. K tomu nejzávažnějšímu rozhovoru dochází až posléze a stává se, že Dick každý takový spor vyhraje, i když nemá pravdu.
„Jak dojdeme bez Thomase?“ v duchu pokračoval v rozhovoru s Dickem Oleg. „To nejdůležitější přece není samotná cesta, nejdůležitější je přece cestu najít a to, co budou dělat potom. Budeme tam jako nedochůdčata, která se nevyznají, co která věc znamená, budeme tam jako divoši, kteří nikdy na vlastní oči neviděli kolo a nebudou mít ani tušení, jestli to je kolo nebo lokomotiva. Dick si myslí, že ví všechno, co se člověku může hodit v osadě nebo v lese. Možná že má trochu strach ocitnout se v jiném světě, kde by nebyl nejsilnější, nejobratnější, nejrychlejší.“
Mariana zapálila oheň. Kozel si už na něj zvykl, přesvědčil se, že mu nehrozí odtud žádné nebezpečí. Vlezl proto do ohně a Mariana zavolala na Olega, aby to zatracené zvíře někam zahnal. Zahnat vyspělého kozla, to je téměř neproveditelný úkol, ale Oleg dělal, co mohl. Píchal kozla dřevěným koncem kopí, i když měl dojem, že tím zvíře jenom lechtá.