Trochu se oteplilo. Sníh pod nohama začal tát, klouzalo to, během dne museli snad desetkrát překonávat potok, který se klikatil údolím od jednoho svahu k druhému, nikdo z nich nohy ani necítil.
11
Údolíčko s potokem se postupně zužovalo, tmavé kamenné stěny byly stále strmější, nakláněly se k sobě a ukrývaly potok do věčného stínu. Jeho hlas se stával výhružnější, odrážel se od stěn jako v sudu. Působilo to tu tísnivě až výhružně, kromě Thomase nikdo z nich nebyl doposud v horách, takže i Dick ztratil svou neochvějnou jistotu, neodbíhal kupředu, neustále se díval nahoru, jako kdyby se bál, že mu nějaký kámen spadne na hlavu a nepřestával se Thomase vyptávat:
„Už to bude? Už z toho budem venku?“
„Záleží na tom, jak půjdeme,“ odpovídal Thomas.
Všichni se zahřáli, i Thomas, který se dokonce zpotil, téměř nekašlal a šel rychleji než včera. Jenom občas se držel za bok.
„Poznáváte ta místa?“ zeptala se Mariana. Šla vzadu, popoháněla kozu, která měla celého toho cestování dost, často se zastavovala, ohlížela se, jako kdyby Marianu prosila, aby ji pustila zpátky do lesa, do volného prostoru.
„Jak bych to řekl,“ odpověděl Thomas, „minule jsme se až sem nedostali. Tahle úžlabina byla na dva tři metry vysoko zasypaná sněhem. A když jsme šli od průsmyku před šestnácti lety, byl tu taky sníh, dny byly krátké a skoro vůbec jsme se nerozhlíželi. Tehdy jsme získali naději, prvně jsme získali naději. Byli jsme strašně unavení. Odtud nám cesta do osady trvala skoro týden.“
Dick, který šel první, náhle znehybněl. Zvedl ruku.
Všichni se zastavili. Dokonce i koza, jako kdyby tomu příkazu porozuměla.
Dick s připraveným samostřílem šel pomalu vpřed, Sehnul se.
„Podívejte se!“ zvolal. „Skutečně tudy šli!“
Za velkým kamenem se v matných záblescích odrážela v korytě potoka kouzelná věc.
Ta věc byla vyrobena z bílého kovu, podobala se rozplácnuté kouli s bílým výběžkem nahoře. Byl k ni připevněn řemen, takže se dala nosit přes rameno.
Dick předmět zvedl a řekclass="underline"
„Zřejmě na to spadl nějaký kámen.“
„Ale ne, žádný kámen, takhle to má vypadat,“ řekl Thomas, přistoupil k Dickovi a vzal mu předmět z rukou. „Tady jsme se naposledy zastavili před údolím. Naše poslední zastávka. A někdo… Ano, samozřejmě, Vajtkus to byl! To je Vajtkusova polní láhev. Bude mít radost, až mu ji přineseme.“
„Tak tomuhle se říká polní láhev?“ zeptala se Mariana. „Na co to je?“
„Aby s sebou člověk mohl nosit vodu.“
Thomas zatřepal lahví a všichni zaslechli, jak uvnitř žbluňká nějaká tekutina.
„To je šikovné,“ řekl Dick.
„Schválně je plochá,“ řekl Thomas a opatrně odšrouboval zátku. „Aby se mohla nosit na boku.“
„Je krásná,“ řekla Mariana.
„Budu s ní chodit na lov,“ řekl Dick. „Vajtkus ji nepotřebuje. Stejně je pořád nemocný.“
Thomas k láhvi přivoněl.
„Zatraceně!“ řekl. „To by se jeden zbláznil!“
„Co se stalo?“ zeptal se Oleg. Nesmírně toužil, aby mohl láhev vzít do rukou, protože to byl symbol těch nádherných věci, toho umění, které zůstalo tam za průsmykem.
„Přátelé, vždyť to je koňak! Chápete to, koňak!“
Koza poodešla stranou, udiveně tam zamečela, volala je k sobě.
Oleg k ní přistoupil. V prohlubni za kamennou sutí ležely na hromadě malé kovové nádoby, takový poklad ještě nikdy neviděl.
„Thomasi!“ zavolal. „Podívej se, co jste tu ještě zapomněli!“
„To jsme nezapomněli,“ řekl Thomas. „Musíš si uvědomit, že jsme tehdy věřili, že dorazíme k lesu, a naposledy jsme se najedli. To jsou plechovky od konzerv, chápeš to? Nepotřebné plechovky od konzerv.“
„Nepotřebné?“
„Tehdy jsme si mysleli, že jsou nepotřebné.“ Thomas znovu pozvedl k nosu polní láhev a přičichl. „Já se zblázním. Snad se mi to jenom zdá.“
„Tak je to tedy pravda, že jste tudy šli,“ řekl Dick. „Někdy jsem si už myslel, že jste nikde nebyli. Že ta osada tam stojí odjakživa.“
„Přiznám se ti, že mě něco podobného už taky napadlo,“ usmál se Thomas.
Trochu z láhve upil, jediný hlt a zašklebil se.
„Zůstanu naživu,“ řekl. Rozkašlal se, ale nepřestal se usmívat.
Mariana sbírala plechovky od konzerv a skládala je do batohu. Koza hlasitě funěla a vzdychala, konzervy se jí nelíbily. Nepatřily sem.
„To je zbytečné tahat je s sebou,“ zasmál se Thomas. „Je to zbytečné. Vždyť jsou prázdné. Když budeš chtít, vezmeš si jich tisíc. Rozumíš mi?“
„Nevím,“ odpověděla střízlivě Mariana. „Kdybychom nic nenašli, taky se nám hodí. Nevrátíme se s prázdnýma rukama. Otec z nich nadělá spoustu věcí.“
„Tak je sebereš cestou zpátky,“ řekl Oleg. Chtěl také ochutnat koňak, který Thomase tak rozveselil.
„Co když je někdo sebere?“ zeptala se Mariana.
„Kdo by je vzal?“ zeptal se Thomas. „Nevzal je nikdo za šestnáct let. Kozli konzervy nepotřebují.“
Přesto Mariana sebrala všechny plechovky, i když byly děravé.
Dick řekclass="underline"
„Dej mi ochutnat, Thomasi, z té polní láhve.“
„Nebude ti to chutnat,“ řekl Thomas, „dětem a divochům se koňak nemá dávat.“
Přesto Dickovi podal láhev. Člověk si má vždycky o všechno říct. pomyslel si Oleg. Já o něčem začnu přemýšlet a Dick si to už bere.
„Opatrně ale,“ řekl Thomas, „jenom trošku.“
„Jen se neboj,“ řekl Dick. „Když můžeš ty, tak já můžu tím spíš. Jsem silnější než ty.“
Thomas už neřekl ani slovo. Olegovi připadalo, že se usmívá.
Dick zvrátil hlavu a zhluboka se napil. Zřejmě byl ten koňak nesmírně silný, protože Dick upustil láhev, strašně se rozkašlal a držel se při tom za krk. Thomas stačil v poslední chvíli láhev zachytit.
„Já jsem ti to říkal,“ dodal vyčítavě, ale bez soucitu.
Mariana se vrhla ke zrudlému nešťastnému Dickovi.
„Jsem jako v ohni!“ dokázal ze sebe nakonec vyrazit Dick.
„Proč jste to udělal? Proč?“ zlobila se Mariana na Thomase. Vrhla se ke svému batohu a začala v něm hrabat. Olegovi bylo jasné, že hledá lék proti spáleninám.
„Za chvíli ho to přejde,“ řekl Thomas. „Jsi divoch, Dicku. Neznámou tekutinu jsi měl považovat za jed a ochutnat ji nejdřív jenom na jazyku…“
Dick odmítavě mávl rukou.
„Já jsem ti věřil,“ řekl. „Rozumíš, věřil jsem ti! Vždyť jsi to pil taky!“
Znamenalo to Dickovo ponížení. A ponížení Dick nesnášel.
„Tumáš,“ řekla Mariana, „rozžvýkej tuhle bylinu. Pomůže ti to.“
„Zbytečné,“ řekl Dick.
„Už je to dobré,“ řekl Thomas. „Teď mu je příjemně.“
„Není,“ řekl Dick. Ale lhal. Oleg viděl, že Dick lže.
„Má se ještě někdo chuť popálit?“ zeptal se Thomas. „Tak co, mí odvážní přátelé? Ostatně američtí Indiáni téhle věci říkali ohnivá voda.“
„Pak ji pili a dávali skoro zadarmo půdu bílým kolonizátorům,“ vzpomínal Oleg na hodinu dějepisu. „Tak tohle je totéž?“
„Jistě. Jenomže to, co pili oni, mělo podstatně horší kvalitu.“ Thomas si pověsil láhev přes rameno.
Dick na láhev trpce pohlédl. S chutí by z ní vylil ten zatracený koňak a láhev naplnil vodou.
Rozsadili se na kamenech, aby si odpočinuli. Mariana dala každému hrst sušených hub a kousek sušeného masa. Koza taky dostala houby, Dick to nesouhlasně pozoroval, ale neřekl nic. Koza způsobně chroupala houby, dívala se na Marianu, jestli jí dá ještě. Těžko v těchto místech mohla sehnat nějakou potravu, byla vyhladovělá.