„To jste měli všechno jídlo v takových konzervách?“ zeptal se Oleg.
„Nejenom v nich,“ řekl Thomas. „Potravu jsme měli v pouzdrech, krabičkách, kontejnerech, lahvích, tubách, bublinách, pytlících a kdo ví v čem ještě. Řeknu vám, přátelé, jídla bylo hodně. A také tam byly ještě cigarety, o kterých se mi často zdává.“
Najednou Oleg pochopil, že nález láhve a konzerv nezapůsobil jenom na něho nebo na Dicka. Nejvíc se změnil Thomas. Jako kdyby ani on do té chvíle příliš nevěřil, že někdy vůbec byl za průsmykem, že měl někdy patřil k jinému světu, kde se jí z lesknoucích se konzerv a v polních lahvích bývá koňak. A tento cizí, pro Olega vysněný, pro Dicka zbytečný svět najednou Thomase odcizil. Vždyť Thomas byl vlastně jedním z těch mála, kteří dožívali svůj věk, pro něž les a tyto zasněžené hory znamenaly slepou uličku, bezvýchodnost, i když pro Olega a ještě více pro Dicka to byla jediná místa ve vesmíru, na která si zvykli.
„Půjdeme,“ řekl Thomas a vstal. „Teď jsem skoro uvěřil tomu, že dojdeme. Ovšem ta nejtěžší část cesty nás teprve čeká.“
Šli dál, Mariana se držela poblíž Dicka, měla obavy, jestli mu není špatně. Mariana už má takovou povahu — každého musí litovat. Někdy to Olega dojímalo, ale teď měl vztek. Bylo přece nad slunce jasné, že Dick je v pořádku, jenom že se mu lesknou oči a že mluví hlasitěji než obvykle. A z ničeho nic se najednou rozesměje.
„Tohle je brána,“ řekl Thomas, který šel vedle Olega. „Tohle je brána, za níž začínají mé vzpomínky. Rozumíš mi?“
„Rozumím,“ odpověděl Oleg. „Úplně jsem zapomněl na tohle místo našeho posledního odpočinku. Tvá matka tě nesla v náručí. Byla zcela vyčerpaná, ale nikomu tě nechtěla dát. Ty jsi mlčel. Dick řval, řval tak, jak se to sluší a patří na hladové a nešťastné mimino. Ale ty jsi byl zticha. Egle se pořád točila kolem tvé matky, obě byly ještě mladé dívky, bylo jim pětadvacet let, ne víc, a dřív se spolu přátelily. Egle pořád chtěla vědět, jestli jsi ještě naživu, ale matka tě jí nechtěla dát. Nic jí v životě nezůstalo, jenom ty. A tak si tě držela.“
Thomas se najednou rozkašlal, kašel ho doslova zlomil. Opřel se rukama o kamenný sráz a Oleg si všiml, jaké má Thomas tenké, zažloutlé prsty. Dick s Marianou šli vpředu a zmizeli za zatáčkou.
„Ukažte, vezmu vám batoh,“ řekl Oleg.
„Ale ne, hned to přejde, hned to přejde…“ Thomas se provinile usmál. „Spíš bych vás měl vést, být těm mladším příkladem. A zatím se takhle sotva vleču… Víš, myslel jsem si, že když se napiju koňaku, že všechno bude v pořádku. Je to samozřejmě naivní…“
„Tak se ještě napijte,“ řekl Oleg.
„To ne. Už jsem tomu odvykl. Navíc mám ještě horečku. Dostat se tak do průsmyku. Potřeboval bych do nemocnice, mít klid, léčit se a ne chodit na takovéhle výpravy a dělat hrdinské skutky. Nevíš, jak rád bych došel.“
Asi po dvou hodinách chůze rokle končila. Malý potok padal asi z dvoumetrového srázu jako vodopád. Dostat se nahoru nebylo snadné. Thomas byl tak zesláblý, že ho museli nahoru doslova vytáhnout. Kozu vlekli nahoru na provaze a vystrašené zvíře snad jenom zázrakem nikoho nezmrzačilo, jak se kolem sebe ohánělo tenkýma opancéřovanýma nohama.
Byl to zvláštní pocit: ještě před několika hodinami stoupali úzkou tmavou roklí, slyšeli jenom bublání vody a najednou se jich zmocnil prostor, jaký Oleg ještě nikdy v životě neviděl, jaký si nedovedl představit.
Náhorní plošina, celá pokrytá sněhem s výjimkou několika kamenných míst, se před nimi rozprostírala do vzdálenosti několika kilometrů a opírala se o srázy hor. A za nimi se řítila v nekonečném, strmém srázu, až se spojila s širokým údolím, které bylo zpočátku holé, o kus dál v něm začínaly růst tečky křoví a stromů a ještě mnohem dál až na obzoru tyto body houstly, slévaly se v celistvý les. Tam, tři dny cesty odtud, byla osada. Z těchto míst ovšem vidět nebyla.
„Tak tady,“ řekl stále ještě celý zadýchaný Thomas, „tady jsme pochopili, že jsme zachráněni. Předtím jsme šli z hor, ale kdepak šli, plazili jsme se, vláčeli s sebou nemocné, mrzli, v nic jsme už nevěřili, až jsme se najednou dostali na kraj téhle náhorní plošiny. Jak vidíte, směrem k nám mírně stoupá, a proto teprve až když jsme se dorazili sem, mohli jsme se dozvědět, že máme ještě naději. Padal sníh, byla vánice… kdo to šel první? Snad Boris. Ale ano, Boris. Šel první a najednou se zastavil. Vzpomínám si, jak najednou znehybněl, já jsem ale tehdy byl tak unaven, že jsem nechápal, proč stojí. Když jsem přišel až k němu, neřekl ani slovo. Plakal, obličej měl samý led. Viditelnost tehdy byla špatná, občas se ale sněhová clona na chvíli rozevřela a nám bylo jasné, že tam dole je údolí a v údolí že jsou stromy. Že to tedy znamená život…“
Vál vítr, naštěstí nebyl silný, koza začala poskakovat, dovádět, měla radost z toho prostoru, nadhazovala huňatý zadek a na zasněžené pláni za sebou nechávala trojúhelníkovité stopy. Zastavila se u holého zahnědlého místa, zmrzlou půdu začala rýt rohovitým výstupkem na nose, funěla, vzdychala a mečela při tom, v zemi bylo zřejmě něco nepředstavitelně chutného.
„Žádná zvířata tady nejsou,“ řekl Dick opovržlivě a obrátil se s tím zjištěním na Thomase, jako kdyby ten za to mohl.
„Jestli bude všechno probíhat normálně, tak asi za tři dny tam dorazíme,“ řekl Thomas. „Za tři nebo za čtyři dny.“
„Vy jste prý ale šli dva týdny.“
„Byli jsme na cestě třináct dní. Bylo to na podzim, v noci teplota klesla na minus čtyřicet, měli jsme s sebou spoustu raněných a nemocných, teď se nám jde jinak. To je zvláštní, jako kdyby to bylo včera — stojíme tu s Borisem a díváme se dolů. A pochopili jsme, že máme naději.“
Do setmění se jim podařilo překročit náhorní plošinu a dosáhnout hor.
12
V noci se ochladilo, byl mráz. Dick s Olegem uložili Marianu s Thomasem mezi sebe. Thomas byl za celý den tak vyčerpaný, že nic ani nenamítal. Byl rozpálený, ale nemohl se zahřát. Když se začal svíjet v záchvatu suchého kašle, Oleg se k němu tiskl, aby ho zahřál, Mariana mu dávala napít sirupu proti kašli, který sama vyrobila. Sama nespala a aby si ukrátili noc, šeptali si s Olegem, avšak Dick, kterému se chtělo spát, dával najevo svou nespokojenost. Nakonec řekclass="underline"
„Zítra není žádný odpočinkový den, je to jasné?“
„A co se děje?“ zeptal se Oleg.
„Budeme šlapat, až se vám bude chtít odpočívat sebevíc.“
„Jen se neboj,“ řekl Oleg. „Kvůli nám k žádnému zdržení nedojde.“
„To je jedno kvůli komu to bude.“
Oleg se dál nehádal. Bylo mu jasné, že Dick má na mysli Thomase. Myslel si, že Thomas spí a nic neslyší. Slyšel ale všechno a řekclass="underline"
„Mám asi zápal plic, přátelé, nezlobte se na mě, že to takhle dopadlo.“
Stan postavili ve velkém výklenku, kde bylo o něco tepleji než na otevřeném místě, koza přecházela kolem a vzdychala, pak začala rámusit, hrabat se v zemi.
„Co to tam hledá?“ zašeptala Mariana.
„Hlemýždě,“ řekl Oleg. „Viděl jsem, jak jednoho našla.“