13
Už asi po dvou hodinách chůze si Oleg pomyslel, že pravdu měl přece jenom Dick. Šli po sněhové pláni bez jediné stopy, neustále stoupali, navíc museli každou chvíli obcházet velké balvany, prodírat se rozsedlinami, překonávat ledovce, vzduch byl řezavý, ostrý, člověku bral dech. Oleg byl zvyklý, že se vždycky dosyta nenajedl, přesto však hladověl jen málokdy, v osadě obvykle byly alespoň nějaké zásoby. Tady ale bylo jasné, že je čekají dny bez jídla, bez jakéhokoli jídla. Oleg se přistihl, že se na kozu dívá hladově, doufal, že spadne do nějaké rozsedliny, z ničeho nic umře a pak že bude dokonce muset odvolat svá slova. Pak někde objevíme jinou, přesvědčoval se, aniž vydal jediného hlásku, objevíme nějakou jinou.
Jako kdyby Thomas naslouchal jeho myšlenkám, řekclass="underline"
„Máme štěstí, že maso jde s námi. Až sem bychom je sami nedovlekli.“
„Stát!“
To byl Dickův hlas. Přistoupil ke koze, v ruce držel pevný provaz upletený z vodních rostlin a hodil jí jej na krk. Koza pokorně a tupě vyčkávala, až ji uváží. Dick potom podal Marianě druhý konec a řekclass="underline"
„Veď ji. Nechci nic riskovat.“
Olegovi nebylo lehko. Přeložil z Thomasova batohu dříví do svého, takže mu teď náklad táhl ramena k zemi a bral mu dech.
Přes den udělali přestávku. Trvala dlouho, protože všichni byli vyčerpaní a Thomas se při chůzi tak potácel, že ho málem museli podpírat. Tvář měl rudou, oči napůl zavřené, umíněně však mířil ke svému průsmyku, k místu, které pro něho znamenalo více než pro kohokoli z nich.
Asi po dvou hodinách Thomas zneklidněl.
„Počkejte,“ řekl. „Nesmíme zabloudit. Tady někde bude ležení. Tuhle skálu si pamatuju.“
Thomas usedl na plochý kámen, rozložil třesoucími se prsty mapu a jel po ní prstem. Dickovi to nic neříkalo, šel napřed, věřil, že se mu podaří něco zastřelit. Oleg usedl na bobek vedle Thomase.
Mapa byla nakreslena inkoustem ještě v době, kdy ho měli. Byla to hustá pasta, kterou plnili plnící pera. Plnicí pera Oleg v osadě viděl, jenomže nepsala.
Mapu nakreslili v době, kdy stavěli v osadě první domy a rozhodli se, že se k průsmyku vrátí při první příležitosti. Mapa byla dílem všech.
„Jsme v těchto místech,“ řekl Thomas. „Máme za sebou přes polovinu cesty. Nikdy by mě nenapadlo, že se dá jít tak rychle.“
„Je dobré počasí,“ odpověděl Oleg.
„Zřejmě jsme tady přenocovali,“ poznamenal Thomas. „Měly by tu být stopy, ale nic nevidím.“
„Je to tak dávno,“ řekl Oleg.
„Jistě…,“ pobrukoval Thomas, „skupina skal… tři skály, ne, čtyři. Ach ano, málem jsem zapomněl…“ obrátil se na Olega, „vezmi si to. Zcela jistě si to vezmi. Bez toho nesmíš udělat ani krok. Rozumíš?“
„Tím se měří radiace?“
„Ano. Víš, proč jsme tam nemohli zůstat, byla tam vysoká radiace. A ke všemu ještě ten mráz.“
„Neprospíte se trochu?“ zeptal se Oleg. „Není vám dobře. Pak půjdeme dál…“
„Ne, zastavit se nesmíme, to by znamenalo smrt. Odpovídám za vás… Kde je ležení? Měli jsme kopat hlouběji… pohřbili jsme je, ale nezbývalo nám už sil na takovou práci… rozumíš, měli jsme kopat hlouběji…“
Oleg zachytil Thomase, který padal z kamene.
Vracející se Dick opovržlivě pohlédl na Olega, jak balil Thomase do pokrývek, a na Marianu, snažící se co nejrychleji rozdělat oheň, aby mohla uvařit svůj lektvar. Mariana se vystrašila, Thomas byl skutečně těžce nemocný. Dick mlčel, ale Olegovi připadalo, že stále opakovaclass="underline" „Já jsem to říkal…“
Oleg sám odšrouboval zátku od polní láhve, čichl ke koňaku, byla to pronikavá vůně, spíš příjemná, ale nedostal chuť napít se. Přiložil opatrně láhev k vyschlým Thomasovým rtům, nemocný blábolil něco nesrozumitelného, lokl si a řekl kdo ví proč „skol“.
Pokračovat v cestě mohli až navečer. Thomas přišel k sobě, zabalili ho do pokrývek, jeho batoh nesl Oleg, samostříl vzal Dick. Kvůli téhle zastávce šli nebo spíše se škrábali po strmém svahu plném velkých pohybujících se kamenů snad dvě hodiny, víc ne, pak přestali vidět na cestu a museli se rozhlédnou po noclehu.
Zima byla stále větší, obloha tu měla docela jinou barvu, nebyla jenom šedivá jako v lese, navečer její barvy vyvolávaly trochu obavy, byla zarudlá, fialová, to je zneklidňovalo, protože oblohu takhle neznali, neskýtala jim žádnou jistotu.
Příšerně chtěli jíst, Oleg by snad kousal kamení. Ke všemu ještě ta drzá koza, jakmile jen sundali batohy a položili je na sníh batohy, přiběhla k nim a pokoušela se je rozházet čumákem, jako kdyby lidi neměli nic jiného na práci než před ní schovávat jídlo.
„Jdeš pryč!“ vykřikl na ni Oleg a hodil po ní kámen. Koza uskočila a zamečela.
„Nech ji,“ řekla Mariana. Člověk by ji nepoznal, jak byla unavená. Tvář jí za ten den ztemněla, jako by se zmenšila a pohubla.
„Ta tomu nerozumí. Myslí si, že jí dáme najíst. Potřebuje to víc než lidé.“
Toho večera Dick Marianu uhodil.
Žvýkali poslední kousky masa, vyschlé drobty. Zapíjeli je horkou vodou, bylo to spíš na oklamání žaludku než jídlo, protože člověk potřebuje sníst aspoň pár drobtů, aby se cítil najedený. A Mariana dala nenápadně svůj kousek masa té nešťastné koze, myslela si, že si toho nikdo nevšimne, ale viděli to všichni kromě Thomase, který byl napůl v bezvědomí. Oleg mlčel a chtěl Marianě říct až potom, že je to hloupé. Chápal ji, současně mu taky bylo jasné, jak je hloupé krmit kozu, když jim samým zanedlouho hrozím smrt hlady.
Dick ale nemlčel. Natáhl ruku přes oheň a tou dlouhou tlapou s velkými silnými prsty krátkým máchnutím uhodil Marianu do tváře. Mariana vykřikla:
„Co to děláš?“
Oleg se vrhl na Dicka, který se s ním snadno vypořádal.
„Pitomci,“ řekl vztekle, „jste hromada pitomců. To jste se sami rozhodli umořit se hladem? Vy do toho průsmyku nikdy nedojdete!“
„Byl to můj kousek masa,“ řekla Mariana, měla v té chvíli suché, zlé oči, „já jíst nechci.“
„Ale chceš,“ řekl Dick. „Masa nám zbývají na zítra dva kousky na osobu. Jenom dva kousky. A musíme stoupat nahoru. Proč já jsem jenom s vámi chodil!“
Najednou chytil nůž a aniž se otočil, prudce ho vrhl po koze. Nůž koze vyrval chuchvalec nazelenalé srsti, narazil na skálu a zazvonil. Dick vyskočil a koza odběhla pryč, jak se lekla.
„Pitomci!“ křičel Dick. „Proč to tu kolem mě nedokáže nikdo pochopit? Proč nikdo nedokáže pochopit, že se už nikdy nevrátíme?“
Nedíval se na plačící Marianu, na Olega, kterého nenapadlo nic jiného, než strkat Marianě svůj poslední kousek masa, jako kdyby to byla malá holčička. Ta mu odstrkovala ruku. Dick rychle rozbalil svou pokrývku, rozvalil se na ní a zavřel oči. Usnul nebo alespoň dělal, že spí.
Thomas malátně kašlal, jako kdyby mu už nezbývaly síly ani na to.
Oleg vstal a zabalil ho do plachty od stanu. Pak si s Marianou lehli každý z jedné strany, aby Thomase zahřáli. Začalo sněžit. Sníh ani nestudil, zasypal je silnou vrstvou, za tmy k nim přišla i koza a lehla si vedle nich, bylo jí jasné, že společně jim je tepleji.
Oleg té noci téměř nespal nebo mu připadalo, že nespí. Poblíž přešel někdo obrovitý a zastřel promodralé světlo rána, pak se udělalo najednou zima, koza vstala a šla si hledat potravu a v tu chvíli Olega kousla blecha. Neměl potuchy, kde se tam mohla vzít. Možná že se schovávala v obleku nebo snad v kozí srsti.