Sněžná blecha dokáže kousnout tak, že se to nedá s ničím splést. Zatím ještě nepřišli na to, jak se před tímto kousnutím chránit nebo jak je léčit. Takové kousnutí je neléčitelné jako sama smrt. To člověk může plakat, křičet, volat o pomoc a nikdo mu nepomůže. Po několika hodinách všechno přejde. Nejdřív dojde ke kousnutí, k bodnutí, je studené, jako kdyby člověku někdo vložil pod kůži kousek ledu, takové ledové pálení, že se člověk okamžitě probudí a okamžitě ho polije hrůza a bezmocnost. Následující hodinu se nic neděje. Pak člověk přijde o rozumu, to se děje každému naprosto stejně, ať je chytrý, hloupý, mladý nebo starý. Na půl hodiny až hodinu člověk propadne šílenství. Stařešina říkal, že kdyby měl mikroskop, snadno by si s tou nemocí poradil, bez potíží by našel původce, našel by jeho nepřítele nebo jed na něj a vyrobil by lék… Člověk začne vyvádět, začne zuřit, nikoho nepoznává, může zabít i svého nejlepšího přítele a nebude si pamatovat, jak k tomu došlo. Když v osadě došlo k prvnímu takovému případu onemocnění, nikdo nevěděl, co se to stalo. Pak došlo k několika dalším hrozným případům, až pochopili, že s bleší zimnicí není třeba nijak bojovat, že nemocného stačí svázat, uložit ho někam a jednoduše čekat, až agresivita pomine a nemocný se vzpamatuje. A to bylo všechno. Jednou, až se naučí zimnici léčit, to bude jiné. Teď měli jenom jedině východisko… Když se v osadě stane, že někoho kousne sněžná blecha, nepatrné titěrné stvoření, sám přijde za lidmi a požádá, aby ho svázali. Právě v tom je něco hrůzného. Člověk je ještě zdravý, samostatně uvažuje, všechno chápe, ale je mu jasné, že podobně jako u odsouzence k smrti všechno za krátkou dobu pomine, že zmizí a místo něho že se objeví zlá, tupá bytost. A každý viděl, co se to děje s druhým, každý se styděl jenom pomyslet, že totéž čeká i jeho. Pro každého bylo hrozné přežít to blouznění, ty sny, které ničí člověka při záchvatu. A proto když Oleg pocítil mrazivé kousnutí blechy a probudil se, vzbudil hned také ostatní.
„Dicku,“ řekl provinile, „nezlob se, ale máš po ruce provaz?“
„Cože?“ Dick vyskočil a začal kolem sebe hledat rukama ve tmě. Začínalo teprve svítat. Thomas ze spaní zachroptěl, ale neprobudil se.
„To je hrůza,“ zabědovala Mariana. „Tebe kousla blecha?“
„Před chvilkou.“
Dick zazíval.
„Tos nemusel tak pospíchat. Máš nejmíň hodinu času.“
„Někdy to přijde i dřív,“ řekl Oleg. „Zrovna teď se mi to muselo stát.“
„To je pravda, to nám tak ještě scházelo,“ souhlasil Dick. „Tak vylez ven.“
„Já tě pak přikryju,“ řekla Mariana. „A budu u tebe sedět.“
„Ach jo,“ řekl Dick a hledal provaz. „Zase se opozdíme.“
„Vždyť to přece přejde,“ řekl Oleg.
„Po záchvatu musíš tak dvě hodiny ležet, nejmíň dvě hodiny, vím to podle sebe,“ řekl Dick. Nezlobil se na Olega, měl vztek na osud, na neustálé potíže téhle výpravy.
Pocit zimy ve stehně, kam ho blecha kousla, neustupoval, Oleg si neustále představoval, jak krev otrávená kapičkou jedu proudí, pulsuje k mozku, aby na něj zaútočila a zbavila ho rozumu.
Dick beze spěchu zkontroloval provaz. Mariana podpalovala oheň.
Svítání bylo do modra, docela jiné než jak ho znali z údolí, kde den byl vždycky šedivý.
„Co se dá dělat,“ řekl Dick. „Tak se postav.“
„Jen aby si něco nezlomil,“ řekla Mariana. „Chudák Oleg.“
„Nevážu to prvně,“ řekl Dick. „Je to pěkné svinstvo tyhle blechy. Pořádně se uvolni, Olegu, bude to pro tebe lepší. A mysli na něco jiného.“
Nejprve svázal Olegovi ruce za zády, pak mu ovázal prsa a nohy. Provaz se mu zařezával do těla, ale Oleg držel, věděl, že při záchvatu nabývá člověk jako šílenec nových sil, že je silný jako medvěd. Když se bude litovat teď, o to těžší to bude mít později.
Thomas zasténal. Vystrčil střapatou hlavu z plachty. Mračil se, nedokázal si uvědomit, kde je. Oči měl zalité krví, tvář rudou, byl celý rozpařený. Pak si prohlížel Dicka svazujícího Olega. Ten se rozpačitě usmíval, nebylo nic příjemného připravit lidem takové starosti, nebylo nic příjemného vědět, že zakrátko se tvé „já“ někde ztratí. Stařešina jim kdysi vyprávěl, že ve středověku ženy postižené epilepsií a jiné nenormální ženy nazývali čarodějnicemi a že je upalovali, když se jich takhle zmocňovaly nadpřirozené síly.
„Blecha,“ řekl Thomas, „všude jsou blechy… všude samé příšery…“
„Vy ještě spěte,“ řekl Oleg. „Já se zas brzo vzpamatuju, vždyť to znáte. Odpočiňte si!“
„Je zima,“ řekl Thomas, „nemůžu spát, za chvíli budu muset jít na hlídku a zatím mě zase zlobí počítač… asi se do něj dostala blecha.“
„Proč jenom my jsme se sem vypravili,“ řekl Dick. „Takovouhle společnost pouštět do hor.“
„Nikdo jiný nezbýval,“ řekla Mariana. „Nikdo jiný jít nemohl. To přece víš!“
Zima se mu postupně šířila po celém těle, nebyla to ale obyčejná zima, byla to zima svědivá, napínala žíly, jako kdyby spousta drobounkých kousků ledu pobíhala, tlačila se v prsou, v nohách… Thomasovi rostla hlava…
„Tak…,“ řekl Dick. „Snad jsem tě uvázal dost dobře. Neřeže tě to?“
„Řeže,“ pokusil se o úsměv Oleg, ale svaly ve tváři se mu už chvěly v křeči.
„Poslechni…“ Dick se otočil. „A kde je koza?“
„Koza? V noci jsem ji slyšela.“
„Kde je koza ptám se!“ Dick zvýšil hlas jako kluk, ve kterém roste vztek. „Uvázalas ji?“
„Uvázala,“ řekla Mariana. „Asi se ale uvolnila.“
„Tak ptám se, kde je ta koza!“ Podráždění, které se v Dickovi nahromadilo, zřejmě muselo ven, a tak se svezlo na kozu jako na příčinu všech neúspěchů.
„Nezlob se, Dicku, prosím tě,“ řekla Mariana. Pokoušela se ukrýt Olega do přikrývky. „Koza si jistě šla hledat něco k snědku, něco přece musí žrát…“
„Tady nemá co by hledat. Proč jsi ji neuvázala?“
Dick vytáhl pod svým lůžkem samostříl, za opasek si zastrčil nůž.
„Kam jdeš?“ zeptala se Mariana, i když to moc dobře věděla.
Dick si pozorně prohlížel sníh kolem dokola a pokoušel se objevit stopy zvířete.
„Vrátí se,“ řekla Mariana.
„Vrátí se,“ opakoval Dick. „Jenomže jako mrtvola. A dost. Nemám chuť umřít hlady pro tvou hloupost.“
Dick rostl, byl stále větší, brzy dosáhne hlavou až do nebe, může se uhodit o mraky, mraky jsou přece skleněné, jsou tvrdé… Oleg násilím přivřel oči a pak je znovu otevřel, aby to vidění zahnal. Thomas seděl na pokrývce a houpal se, jako kdyby si v duchu zpíval nějakou píseň.
„Mariano, ohřej vodu.“ Olegovi připadalo, že jeho hlas zní tvrdě a hlasitě, ve skutečnosti však sotva šeptal. „Pro Thomase ohřej vodu. Je mu zle.“
Mariana mu rozuměla.
„Samozřejmě, Olegu, hned to bude.“
Nemohla však odtrhnout oči od Dicka.
„To mě taky mohlo napadnout,“ řekl Dick. „Šla zpátky. Dolů. Za noc mohla urazit tak dvacet kilometrů.“
„Dicku, zůstaň tady,“ řekl najednou Thomas zcela srozumitelně a nahlas. „Mariana najde kozu sama. Ty ji zabiješ.“
„O tom tedy nepochybuj,“ řekl Dick. „O tom tedy ani na chvilku nepochybuj. Už těch nesmyslů bylo dost.“
„Já půjdu a najdu ji.“ Mariana zapomněla na horkou vodu. „Ty, Dicku, teď nemůžeš odejít. Thomas je nemocný a o Olega se taky musí někdo starat.“