Thomasovi bylo jasné, že takhle Olega nezastaví, že se bude posouvat dál a že i když je svázaný, je mnohem silnější než on a proto pokračoval ve své cestě ke strží, aby se dostal Olegovi do cesty, aby se z něho stala překážka, nehybná kláda. Měj dojem, že mu cesta trvá celé hodiny, prosil Olega, přemlouval ho, aby počkal, aby zůstal chvíli ležel v klidu a než se mu podařilo doplazit se na úzký prostor, který Olega dělil od strže, stačil se Oleg dostat tak nízko, že se doslova musel protlačit mezi ním a ostrými kameny na okraji strže.
Docela jistě by se Thomasovi podařilo odtlačit a odvalit Olega alespoň o několik metrů blíže k bezpečí, kdyby sám dokázal zůstat při vědomí a nerozhodl se, že si na pár sekund odpočine před těžkou sisyfovskou prací…
Mariana doběhla do tábora celá zadýchaná. Měla pocit, že byla pryč chvilku, ve skutečnosti to byla skoro celá hodina. Utíkala rovnou ke stanu, protože hned nepochopila, co se tu odehrálo. Viděla jenom, že tábor je opuštěný, nejdřív dokonce odhrnula kraj plachty, protože byla přesvědčena, že se tam Thomas s Olegem schovávají před sněhem, i když plachta ležela na holé zemi a nikdo pod ní být nemohl.
Zoufale se rozhlédla a uviděla ve sněhu stopu vedoucí dolů ke skále, byla to stopa, jako kdyby někdo vlekl po sněhu něco těžkého a hned si představila hrůzný obraz, jak nějaké zvíře, kterému patřily kulaté stopy podobající se stopám po soudku, vleče oba muže, že tím je vinna ona, protože běžela zachraňovat kozu a zapomněla na lidi, na nemocné lidi v zasněženém pustém kraji, což se dělat nemá a nesmí. Všechno to bylo hrozné a hloupé, protože Dicka nedohnala a kozu nenašla, zůstala sama uprostřed skal, dostala strach, že nenajde zpáteční cestu k táboru, dostala strach o Olega a Thomase, kteří byli zcela bezmocní, rozběhla se zpět a přišla pozdě.
Mariana utíkala dolů po svahu, vzlykala a stále opakovala zoufalá slova:
„Maminko, moje maminko…“
Kdoví proč ležel na sněhu provaz. Že by se Olegovi podařilo rozvázat se?
Oběhla šedivý balvan a spatřila, že na okraji strže leží svázaný Oleg, ale Thomas nikde nebyl.
„Olegu! Olegu!“ zvolala. „Žiješ?“
Oleg neodpovídal. Spal. Lidé vždycky usnou, když pomine záchvat. Byl sám, ale stopa od jeho těla vedla dál dolů ke strži, a když Mariana pohlédla dolů, uviděla, že tam, asi pět metrů od ní, leží Thomas, že leží zcela klidně a dokonce tak nějak pohodlně, a proto se Mariana hned nedovtípila, že Thomas je už mrtvý. Sestoupila dolů, pospíchala a rozdírala si nehty o zledovatělý kámen, dlouho pak Thomasem třásla, snažila se ho probudit, až pochopila, že zemřel, že se zabil. A Oleg, který se vzpamatoval, zaslechl Marianin pláč a zeptal se jí slabým hlasem:
„Mariano, co se stalo?“ Vůbec si nepamatoval, jak srazil Thomase dolů, i když později mohli podle stop přijít na to, jak a proč se to všechno stálo a jak Thomas zemřel.
15
Dick se vrátil do tábora za další dvě hodiny. Kozu nedohnal, ztratil její stopu na velké pláni s kamennou sutí. Cestou zpátky narazil na stopy neznámého zvířete, sledoval je, doufal, že je zastřelí a byl rozhodnut po příchodu do tábora s kořistí říci, že kozu nechal kozou, protože se mu sželelo Mariany. Už tomu začal doopravdy věřit, že mu bylo Mariany líto, protože si nedokázal přiznat neúspěch.
Když se dozvěděl, co se v táboře stalo v jeho nepřítomnosti, byl nejstřízlivější ze všech, klidnější než ostatní a Olegovi řekclass="underline"
„Nemluv nesmysly, nejsi malý kluk, nikoho jsi nezabil a nijak ses neprovinil. Nevěděls o tom, že jsi srazil Thomase. Musíš mu být vděčný, že se tě pokusil zadržet. Možná že to jeho snažení bylo zbytečné, nejspíš skutečně nestačil nic udělat, přesto se tě ale pokusil zachránit. Možná, že to je takhle lepší, protože Thomas byl těžce nemocný, mohl každým okamžikem zemřít, chtěl ale dojít k průsmyku, museli bychom ho s sebou vláčet, všichni bychom zahynuli, nikdo by nedošel k průsmyku a nikdo by se nevrátil zpátky.“
„Ty chceš Olega uklidnit,“ odpověděla mu Mariana, zmítaná bolestí, protože jí omrzly ruce a rozedrala si je do krve, když se pokoušela přivést k životu Thomase a když se se zesláblým Olegem snažila odtáhnout Thomase ke stanu. „Chceš uklidnit Olega, a přitom neseme vinu my dva. Nechali jsme je tu samotné. Kdybychom neutíkali za tou kozou, Thomas by zůstal naživu.“
„To máš pravdu,“ řekl Dick, „neměla jsi za mnou utíkat. Způsobila to hloupost, ženská hloupost.“
„Copak sám sobě vůbec žádnou vinu nedáváš?“ zeptala se Mariana.
Thomas ležel mezi nimi ukrytý pod pokrývkou a jako kdyby byl jejich rozmluvě přítomen.
„To nevím,“ řekl Dick. „Šel jsem za kozou, protože potřebujeme maso. Potřebujeme je, abychom došli. Potřebují je všichni. Já méně než ostatní, protože jsem ze všech nejsilnější.“
„Já už s ním nebudu mluvit,“ řekla Mariana. „Ten snad nemá srdce v těle.“
„Snažím se být spravedlivý,“ řekl Dick. „Když tady budem běhat a naříkat, nikomu tím nepomůžeme. Ztrácíme čas. Půlka dne je už pryč.“
„Oleg je na další cestu ještě slabý,“ řekla Mariana.
„To nic není,“ řekl Oleg. „Půjdeme. Musíme si od Thomase ale vzít mapu a měřič radiace. Říkal mi, že kdyby se s ním něco stalo, máme si tyhle věci vzít.“
„Je to zbytečné.“
„Proč?“
„Protože jdeme zpátky,“ řekl Dick klidně.
„Tos rozhodl ty?“ zeptal se Oleg.
„Je to jediná cesta k naší záchraně,“ řekl Dick. „Pozítří budeme v lese. Tam seženu něco k jídlu. Dovedu vás do osady, to vám slibuju.“
„Ne,“ řekl Oleg. „My půjdeme dál.“
„Nesmysl,“ řekl Dick. „Teď nemáme nejmenší šanci dostat se přes průsmyk.“
„Máme mapu.“
„Proč jí tak věříš? Ta mapa je stará. Všechno se mohlo změnit. Nikdo neví, jak dlouho musíme ještě jít sněhem bez jídla.“
„Thomas řekl, že jsme šli rychle, že nám zbývá už jen jediný den.“
„Thomas se mýlil. Chtěl tam jednoduše dojít a nás klamal.“
„Thomas nás neklamal. Říkal, že je tam jídlo a že se zachráníme.“
„Sám tomu uvěřil, protože byl nemocný a měl šílené představy. Já ale uvažuju rozumně. Je mi jasné, že zůstaneme naživu jenom tehdy, když se vrátíme zpátky.“
„Já jdu k průsmyku,“ řekl Oleg. Řekl to při pohledu na tělo přikryté pokrývkou, obracel se těmi slovy k Thomasovi a sliboval mu, že půjde dál.
„Já taky půjdu,“ řekla Mariana. „Copak to nedokážeš pochopit?“
„Mariano,“ řekl Dick a tloukl při tom do rytmu svých slov pěstí do kamene. „Olega bych ještě pochopil. Toho pobláznil svými řečmi Stařešina. Pořád mu vtloukal do hlavy, že je chytřejší, že je lepší než my dva, že je ve srovnání s námi výjimečný. V lese nebo v osadě nemohl být lepší, vždycky jsem byl lepší já. V lese jsi lepší i ty. On tu pohádku o průsmyku potřebuje, potřebuje ty řeči o divoších, kterými se nesmíme stát. Jenže já žádný divoch nejsem. Nejsem hloupější než on. Ať si teda Oleg jde, když těm báchorkám věří. Ale tebe nepustím, tebe odvedu tam dolů.“