Před sedmnácti lety bylo Olegovi něco přes rok, Dickovi necelé dva, Mariana ještě nebyla na světě. Nepamatovali si, jak tady v horách přistál průzkumný koráb „Pól“. Jejich první vzpomínky byly spojeny s osadou, s lesem. Chování hbitých rezavých hub a dravých lián znali dříve, než vyslechli od starších o tom, že existují hvězdy a nějaký jiný svět. Les jim byl bližší, než vyprávění o raketách nebo o domech, v nichž může žít tisíc lidí. Zákony lesa, zákony osady, které bylo nutno respektovat z nutnosti, aby byla zachována hrstka lidí, nepřipravených na tento život, jednoduché zákony, jejichž smyslem bylo přežít, usilovaly o vytlačení všeho o Zemi z jejich paměti a místo paměti si ponechat jenom abstraktní naději, že je tu někdy najdou a že tohle všechno jednou skončí. Kolik toho ale člověk musí vytrpět a jak dlouho musí čekat? Deset let? Deset let už uplynulo. Sto let? Sto let znamená, že nenajdou a nezachrání tebe, ale tvého pravnuka, pokud se ten pravnuk narodí a jestli dokáže on sám a celá osada tak dlouho existovat. Naděje, která žila v těch starších, nežila už v dalším pokolení, ta spíš překážela jejich životu v lese, ovšem nepředat jim naději bylo nemožné, protože ani smrt není pro člověka tak hrozná, když ví, že jeho rod bude pokračovat. Smrt znamená konec pro tu chvíli, kdy to není konec jenom tvůj, ale konec všeho, co tě spojovalo se životem.
Proto ti starší včetně učitele, všichni, jak jen to dokázali, se snažili vychovat v dětech pocit, že patří k Zemi, snažili se v nich uchovat myšlenku na to, že dříve nebo později toto odloučení skončí. A zbýval ještě koráb za průsmykem. Existoval, bylo možno ho dosáhnout, když ne v tomto roce, který tu trvá tisíc dní, pak v roce následujícím, kdy dorostou děti, které dokáží do průsmyku dojít. Dokáží, pokud budou chtít, protože niterně byly odtrženy od Země, protože koráb pro ně byl něco cizího, zato les, ten patřil jim. To dávalo šanci přežít, tedy něco, s čím nemohli počítat ti starší, přesto i tohle hrozilo v podstatě smrtí pro osadu, pro lidskou kolonii. A tak tedy sedmnáct pozemských let znamenalo necelých šest let tady na této planetě.
Dick, Oleg a Mariana sestupovali do kotliny ke korábu. I když před nimi stále rostl do mohutnosti, byl pro ně pořád ještě legendou a nikdo z nich by se nedivil, kdyby se před nimi při prvním dotyku rozpadl na prach. Vraceli se k domovu svých otců, k domovu, ze kterého měli strach proto, že se snesl do této kotliny ze snů a pohádek, které si vyprávěli v domku za slabého světla svítilen, když za oknem potaženým rybí kůží řádila sněhová bouře nebo padal hnilobou páchnoucí nekonečný déšť.
Existence korábu dala znovu život snům a legendám, dodala jim nový smysl a připojila k nim abstraktní obrázky zrozené představami, a proto nebyly dokonalé ve srovnání se skutečností tohoto obra. Tento rozpor ti starší nikdy nepochopili, vždyť pro ně za vyprávěním o tom, jak došlo ke katastrofě, jak nastala zima a tma, za vyprávěním o prázdných chodbách, v nichž postupně uhasíná světlo a kam se zvenku prodírají suché sněhové vločky, za tím vším se ukrývaly konkrétní představy chodeb a světel, mlčení pomocných motorů a cvakání přístrojů registrujících radiaci. Pro posluchače — pro Olega a jeho vrstevníky — byly pochopitelné jenom ty sněhové vločky, zatímco chodby dávali do souvislosti s lesní houštinou nebo tmavou jeskyní. Vždyť představivost lze živit jenom tím, co člověk viděl a slyšel.
Teď začali chápat, jak odtud odcházeli lidé, jak vynášeli raněné a děti, jak s sebou brali ve spěchu ty věci, které nevyhnutelně nutně potřebovali v prvních chvílích. V těch okamžicích ještě nikdo nepomyslel na to, že budou muset žít a umírat v tomto chladném světě — obrovské rozměry a neuvěřitelná moc kosmické civilizace jim dokonce i tady dávaly falešnou jistotu, že všechno, co se stalo, ať už je to sebetragičtější, je jenom něco dočasného, něco, co bude napraveno tak, jak je možno kdykoli napravovat nepříjemné náhody. Nebo téměř kdykoli.
Pak tady byl vstup do korábu.
Podle Stařešinova vyprávění ho zavřeli, ale nouzové schůdky, po nichž sestupovali do sněhu, zanesli kousek odtud pod převislou skálu. To místo bylo vyznačeno na mapě, ale schůdky hledat nemuseli, sníh tál a ležely kousek od nich, modrá barva na některých místech oprýskala, a když Dick schůdky zvedl, otisk po nich zůstal jako černá kresba ve sněhu, protože sníh pod nimi roztál až na kámen.
Dick cvrnkl nehtem do stojek.
„Je to lehké,“ řekl, „budeme to muset vzít s sebou.“
Nikdo mu neodpověděl. Mariana s Olegem stáli stranou a se zvrácenými hlavami si prohlíželi kulaté břicho korábu. Připadal jim docela v pořádku, jako kdyby mohl okamžitě letět dál. Oleg si dokonce představil, jak stoupá z kotliny, jak se zvedá stále rychleji k nebi, jak se proměňuje v černé kolečko a posléze v tečku na jeho modré barvě…
Únavu necítili. Tělo bylo lehké a poslušné, jejich netrpělivost co možno nejrychleji nahlédnout do nitra obludy se mísila se strachem, že se navždycky ztratí v uzavřeném prostoru korábu.
Oleg se zadíval k nouzovému vchodu. Kolikrát mu Stařešina opakovaclass="underline" „Nouzový vchod není zavřený, rozumíš mi, jenom jsme ho přivřeli. Vystoupíš k němu po schůdkách, jsou lehké, a první co uděláš bude, že změříš hladinu radiace. Neměla by tam už být, uplynulo sedmnáct let, ale pro každý případ ji změř. Radiace byla tehdy jedním z důvodů, proč jsme museli tak rychle odejít, mráz a radiace. Čtyřicet sedm stupňů pod nulou, vytápění nefungovalo, radiační clona porušená, nemohli jsme tam zůstat. Jít dál bylo však také téměř nemožné — nevěděli jsme, že dokážeme dojít do údolí, kde je les a kde je tepleji.“
Dick přecházel kolem korábu, převracel špičkou kopí prázdné krabice a plechovky — byla tam spousta věcí, které tehdy vynesli ven, ale museli je tam nechat.
„Tak co,“ zeptal se Oleg, „půjdeme dovnitř?“
„Půjdem,“ řekl Dick, zvedl schůdky a přistavil je ke vstupnímu otvoru.
Pak po nich sám vystoupil, zastrčil do škvíry Thomasův nůž, zabral a nůž se zlomil.
„Třeba to zapadlo?“ zeptala se zdola Mariana.
„Teď nemáme vůbec žádný nůž,“ řekl Dick.
„Stařešina říkal, že vchod je otevřený,“ poznamenal Oleg.
„Stařešina všecko zapomněl,“ řekl Dick. „Copak se starcům dá věřit?“
„Thomas by věděl, co dělat,“ řekla Mariana.
„Je to hloupé,“ řekl Dick. „Je to hloupé zmrznout zrovna tady u té mašiny.“
Dick do vchodu strčil, nic se však nestalo, praštil do něj pěstí a Oleg si myslel, že se musí rozlehnout hluboké a dlouhé zadunění, neozvalo se však vůbec nic. Oleg pohyboval rty, i když uměl dobře číst, a přečetl zlatá písmena vyrytá do těla korábu — Pól.
„Je to v pořádku,“ řekl. „Pól.“
„Ty sis snad myslel, že jsme našli něco jiného?“ řekl Dick a seskočil ze schůdků dolů do sněhu. „Musíme teď přemýšlet. Takhle ho neotevřeme.“
Mariana se chvěla.
„To je zvláštní,“ řekla. „Nebyla mi zima a najednou mi zima je.“
„Chce to najíst se,“ řekl Dick. „Tam je určitě jídla spousta. V železných konzervách. V těch se nezkazí. Říkal to Thomas.“
Oleg vylezl po schodech nahoru ke vchodu, jednou rukou se opřel o ledový kov korábu, měřič radiace přiložil k úzké škvíře. Ručička se lehce zachvěla, nedostoupila však až k červené značce, zdaleka ne. V kotlině bylo nesmírné ticho, slyšel jen, jak dole mluví, vnímal dokonce Marianin dech.
„Škoda že Thomas nedošel,“ řekla Mariana. „Je mi to tak líto, že si to neumíte ani představit.“