„Zato ale přiletěli skrz nebe,“ řekla Mariana.
„Tady jsou ty dveře,“ řekl Oleg. „Tudy se dostaneme do obytných prostor a k navigačnímu úseku.“
Jak tohle znělo — navigační úsek, ovládací pult… Jako zaklínadlo.
A teď uvidí navigační úsek.
„Pamatuješ si číslo svého pokoje?“ zeptala se Mariana.
„Číslo kajuty,“ opravil ji Oleg „Samozřejmě že si to pamatuju. Čtyřicet čtyři.“
„Otec mě prosil, abych se tam zašla podívat, jak to tam vypadá. My jsme měli desítku. Ty ses přece narodil na korábu?“
Oleg neodpověděl. Na tuto otázku nebylo třeba odpovídat. Zvláštní bylo, že Mariana uvažuje stejně, jako on, zvláštní je, že lidi, které člověk nepovažuje za příliš chytré, najednou uvažují o stejné věci, jako ty.
Oleg odsunul dveře. A najednou odskočil.
Zapomněl, že s něčím takovým měl počítat. Stařešina je upozorňoval, že v korábu může fungovat nouzové osvětlení, samostatné osvětlení na principu fluorescence. Existuji barvy, které svítí po mnoho let. Jsou naneseny v některých chodbách a navigačních úsecích.
Záře se linula odevšad a odnikud. Bylo tu dobře vidět. Světla bylo tolik, že pochodně jako kdyby najednou zhasly, jejich světlo bylo zbytečné.
„Jé,“ zašeptala Mariana. „Třeba tu někdo žije?“
„Mrtví,“ pokusil se o vtip Dick.
„To je dobře, že je světlo,“ řekl Oleg. „Aspoň ušetříme pochodně.“
„Jako kdyby se tu najednou oteplilo,“ řekla Mariana.
„To se ti jenom zdá,“ řekl Oleg. „Jistě ale najdeme teplé věci. A budeme spát v místnosti.“
„Ne,“ řekl Dick, který zůstal trochu pozadu a ještě nevstoupil do osvětlené chodby. „Já tady spát nebudu.“
„Proč?“
„Budu spát venku na sněhu. Je tam tepleji.“
Oleg chápal, že pro Dicka by bylo hrozné zůstat spát v korábu, ale on sám tady chtěl zůstat. Nebál se korábu. Snad se trochu polekal na začátku, když tu byla tma, ale teď ne. Je to jeho domov.
„Já tu taky nechci spát,“ řekla Mariana. „Jsou tu stíny těch, kdo tady žili. Bojím se.“
Po pravé straně stěna chodby mizela v hloubi, byla udělána z materiálu slabého jako vrstvička vody, Mariana si vzpomněla, že se mu říká sklo. A za sklem bylo zelené rostlinstvo. Rostliny se zelenými drobnými lístky, takové zelené lístky v lese nerostou.
„Nechytí nás?“ zeptal se Oleg.
„Kdepak,“ řekla Mariana, „jsou zmrzlé. A navíc rostliny na Zemi se nepohybují, copak jsi zapomněl, co nám vyprávěla teta Luisa?“
„To není tak důležité,“ řekl Dick. „Přece se tu nebudeme pořád jenom tak procházet. Copak tu není nic k jídlu? Já už brzo umřu hlady.“
To je zvláštní, pomyslel si Oleg, já si na jídlo ani nevzpomenu. Tak dlouho jsem nejedl a jíst se mi nechce. To jsou nervy.
Po deseti krocích uviděli ještě další výklenek, ale v něm bylo sklo rozbité. Mariana natáhla ruku, aby si sáhla na rostlinu.
„To nejde,“ řekl Dick.
„Já to vím líp, cítím je. Ale tyhle jsou mrtvé.“
Dotkla se větvičky a ta se rozpadla na prach.
„Škoda,“ řekla Mariana. „Škoda že z nich nemáme semínka, zasadili bychom je u osady.“
„To nejdůležitější je vpravo,“ řekl Oleg. „Po pravé straně budou sklady. Pojďte se podívat, co tam je.“
Zabočili doprava. Uprostřed chodby se válel roztržený poloprůhledný pytlík, z něho se rozkutálelo několik měkkých bílých konzerv — když lidé utíkali z korábu, pytlík se zřejmě roztrhl, ale na to, aby ho uklidili, už nezbýval čas.
17
Byla to podivná i nádherná hostina. Otvírali konzervy, Dick nožem, Oleg přišel na to, že se to dá udělat bez nože, když se stiskne okraj konzervy. Ochutnávali obsah konzerv a tub. Skoro pokaždé jim to chutnalo a bylo to něco neznámého. A konzervami nešetřili, protože jich tam byly celé místnosti, plné skříně, plné kontejnery, ležely tam milióny konzerv a všelijakých jiných druhů potravin. Pili kondenzované mléko, ale neměli vedle sebe Thomase, který by jim řekl, že pijí mléko, polykali šproty, ale nevěděli, že jsou to šproty, vytlačovali z tub zavařeniny, které jim připadaly příliš sladké, žvýkali mouku a netušili, že je to mouka. Mariana se zlobila, že tu tak nadělali a že byl na podlaze nepořádek, ovšem zlobit se začala, až když se najedla, a dál už otvírali ze zvědavosti jenom ty konzervy, které ještě neochutnali.
Pak na ně dolehl spánek, oči se jim zavíraly, jako kdyby na ně sedla veškerá únava posledních dní. Přesto se Olegovi nepodařilo přemluvit Dicka s Marianou, aby zůstali v korábu a vyspali se tam. Oba odešli a jakmile jejich kroky v korábu utichly, dostal Oleg najednou strach, mnoho nescházelo a rozběhl se za nimi. Snad by za nimi přece jenom utíkal, kdyby se mu nechtělo tak strašně spát. Ulehl na podlahu, odhrnul jenom prázdné konzervy a spal spoustu hodin, ale čas tady v korábu neplynul, nebylo možno jeho chod žádným způsobem sledovat. Olegovi se nic nezdálo, na nic nemyslel, spal hlubokým a klidným spánkem, mnohem klidnějším než Mariana s Dickem, protože Dick se i při takové únavě několikrát za noc probudil a naslouchal, jestli se neblíží nějaké nebezpečí. A to se vždycky okamžitě probouzela i Mariana, která spala s hlavou na jeho rameni. Přikryli se všemi přikrývkami i stanem, takže jim nebyla zima. Navíc začalo večer hustě sněžit a sníh zasypal stan, proměnil ho v závěj a Dick ze spaní slyšel, jak šumí sněhové vločky, jak vítr bubnuje do stěn korábu tyčícího se nad nimi a uvažovaclass="underline" to je dobře, že padá sníh, protože ta zvířata, která by tu mohla žít, je neuvidí.
Oleg se probudil dříve než ti venku, protože strašně promrznul. Dlouho poskakoval, aby se zahřál, pak něco snědl a byl z toho ohromen — nemusel myslet na to, jestli mají dost jídla. Trochu ho bolelo břicho. Mělo ho bolet mnohem víc, pomyslel si Oleg. Styděl se při pohledu na zbytky hostiny a všechny prázdné i poloprázdné konzervy nahrnul do kouta místnosti. Musím jít dál, pomyslel si. Mám zavolat Dicka s Marianou? Ne, jistě ještě spí, Oleg měl totiž dojem, že spal jenom krátce.
Trochu se tu porozhlédne než vyjde ven a probudí ostatní. V korábu nikdo není, už dávno tu nikdo není, nemusí se ničeho bát. Brzy budou muset jít zpátky, za dva tři dny sníh zasype celý průsmyk. A my si tu vyspáváme. Přece tu nebudou jenom spát!
Oleg se jako opravdový obyvatel lesa dokonale orientoval. Dokonce i v korábu. Neměl obavy, že zabloudí, proto klidně vystoupil po mírném svahu, který vedl k obytným pokojům. Chtěl najít kajutu číslo čtyřicet čtyři. Tu jeho kajutu. Věděl, že dokud ji neuvidí, nebude se tu cítit jako doma.
Kajutu s číslem 44 na kulaté tabulce nalezl po hodině. Nebylo to proto, že by bylo obtížné ji najít, ale že se cestou pořád něčím rozptyloval, protože se nejdříve dostal do společenské místnosti, kde uviděl dlouhý stůl a kde se mu nesmírně zalíbily křišťálové slánky a kořenky uprostřed stolu, dokonce si od každé jeden kousek uložil do batohu, napadlo ho, že matka bude ráda, když jí přinese takové věci. Pak si dlouho prohlížel šachy, při nárazu krabice zřejmě spadla na podlahu a figurky se rozsypaly po koberci, ovšem jemu nikdo nic o této hře neříkal, a tak považoval figurky za jemu neznámá pozemská zvířata. Obdivoval samozřejmě koberec, nebyl nikde sešívaný, to znamená, že byl udělán z kůže jednoho zvířete. Co to mohlo být na Zemi za podivné obrovské zvíře s takovými zvláštními vzory na kůži? Určitě pocházelo z moře, Egle vyprávěla, že největší zvířata obývají moře a jmenují se velryby. Jenomže doposud si Oleg myslel, že velryby mají hladkou kůži. Oleg viděl ještě další spoustu kouzelných a nepochopitelných věcí, a když uplynula asi tak hodina, kterou potřeboval na cestu do kajuty číslo čtyřicet čtyři, byl plný dojmů, ale jejich hromadění v něm vyvolávalo rozčarování z vlastní hlouposti, z toho, že se nedokázal vlastními silami v těch věcech vyznat a z toho, že Thomas nedošel ke korábu a nemůže mu říct, proč a co k čemu slouží, a to vedlo téměř až k nespravedlivému podráždění proti Thomasovi, jako kdyby tím, že zemřel, Olega podvedl.