Přede dveřmi s číslem čtyřicet čtyři dlouho postával, nemohl se odhodlat je otevřít, i když dobře věděl, že tam nic zvláštního neuvidí. Dokonce chápal, proč. Matka i všichni ostatní sice říkali, že jeho otec zahynul při havárii korábu, že byl v motorovém úseku, kde se roztrhl reaktor, přesto měl neustále pocit, že jeho otec může být uvnitř, že poté, kdy už všichni odešli s myšlenkou, že zahynul, mohl se vzpamatovat a dostat se do kajuty a tam zmrznout. Oleg kdoví proč stále v otcovu smrt nevěřil, otec pro něho zůstal živ na korábu, kde stále nešťastný čekal. Možná že to pramenilo z vnitřního matčina přesvědčení, že je otec naživu. Bylo to blouznění, její nemoc, kterou pečlivě přede všemi skrývala, dokonce i před synem, i když syn o její nemoci dobře věděl.
Konečně se Oleg přinutil otevřít dveře. Uvnitř byla tma. Zdi byly natřeny obyčejnou barvou. Chvíli se zdržel, když musel zapálit pochodeň, ani tak oči nedokázaly okamžitě přivyknout pološeru. Kajuta se skládala ze dvou místností. V první byl stůl, pohovka, tady přespával otec, v druhé místnosti žila matka se synem, s Olegem, s nemluvnětem.
Kajuta byla prázdná. Otec se sem nevrátil. Matka se mýlila.
Olega však čekalo jiné překvapení, jiné ohromení.
V malé místnůstce stála dětská postýlka. Hned mu bylo jasné, že tohle zařízení s rozepnutými visícími řemeny, celé měkoučké, jako kdyby viselo ve vzduchu, je určeno pro malé dítě. A docela nedávno, před malou chvílí, kdoví proč to udělali, dítě odtud odnesli, tolik při tom spěchali, že tu zapomněli jednu malou růžovou punčošku a chrastítko, pestrobarevné chrastítko. Oleg si ještě plně neuvědomil, že se v této rezervaci, kde se zastavil čas, setkal sám se sebou, zvedl chrastítko a zatřepal s ním, a právě v tom okamžiku, kdy zaslechl jeho zvuk, ať to zní sebepodivněji, chrastítko poznal, vzpomněl si na koráb, na skutečnost tohoto světa, hlubší a skutečnější než je skutečnost osady a lesa. V běžném životě se nemůže člověk setkat sám se sebou. Věci někam zmizí a jestli něco z nich zůstane, pak se to stane památkou, suvenýrem. Ale tady visela u postele připevněná nedopitá láhev s mlékem, mléko bylo zmrzlé, ale bylo ho možno rozehřát a vypít. Po šestnácti letech se mohl vrátit a vypít je.
Když uviděl sám sebe, když se sám se sebou setkal, když si to setkání uvědomil a prožil je, začal hledat stopy po dvou dalších lidech, kteří byli tady, v prostoru zastaveného času, stopy po otci a matce.
Najít matku bylo jednodušší. Utíkala odtud s Olegem v náručí, proto se na její posteli uvnitř kajuty povaloval pomačkaný narychlo svlečený župan. Z pod postele vyčníval kousek boty. Na polštáři ležela kniha založená lístkem papíru. Oleg ji vzal opatrně do rukou, bál se, aby se nerozpadla jako ta rostlina v chodbě. Kniha však překonala mráz dokonale. Kniha se jmenovala „Běsi“ a napsal ji Dostojevkij. Byla to tlustá kniha, na záložce byly spěšně nahozeny vzorce, jeho matka pracovala v oblasti teoretické chemie. Oleg nikdy ještě knihu neviděl, protože tehdy si je nikdo z korábu nevzal, jméno Dostojevského slýchal často při hodinách tety Luisy, ale nenapadlo ho, že spisovatel může napsat tak rozsáhlou knihu. Vzal si knihu s sebou. Věděl, že ať bude cesta zpátky sebetěžší, že ji donese. A také ten lístek se vzorci. Pak chvíli uvažoval a položil do batohu i matčiny střevíce. Připadaly mu příliš úzké na její rozbité nohy, ale nevadí, jen ať je má.
Stopy po otci, i když byly prokazatelné a zcela zřejmé, na Olega tak nezapůsobily, jako setkání se sebou. Bylo to proto, že otec tu ve chvíli kdy koráb havaroval nebyl. Odešel dřív. A když odcházel do služby, uklidil po sobě, matka s Olegem tehdy ještě spali. Jeho otec byl pečlivý člověk, nesnášel nepořádek. Jeho knihy stály vyrovnané na polici za sklem, věci visely ve skříni ve zdi… Vzal odtud otcovu uniformu. Určitě ji na korábu nenosil, byla úplně nová, modrá, dvě hvězdičky na prsou a tenký zlatý proužek na úzkých kalhotách. Vytáhl ji ze skříně a přiložil si ji na sebe, uniforma mu byla poněkud velká. Oleg si ji tedy navlékl na svou bundu a tak mu teď byla trochu těsná, musel ještě trochu ohrnout rukávy. Dole si zahnul kalhoty. Nebylo na tom nic špatného. Kdyby otec žil v osadě a chodil v téhle uniformě, určitě by občas Olegovi dovolil, aby si ji oblékl.
Teď koráb patřil se vším všudy Olegovi. Dokonce i když se vrátí do lesa, bude se mu po korábu stále stýskat a potáhne ho to sem zpátky, tak, jak to sem vždycky táhlo Stařešinu a Thomase. Ani na tom nebylo nic špatného, znamenalo to Stařešinovo vítězství, který nechtěl, aby se ti, kdo vyrůstali v osadě, stali součástí lesa. Teprve tady Oleg s konečnou platností pochopil, co měl Stařešina na mysli, a jeho slova získala svůj smysl, teprve tady je bylo možno pochopit.
Napadlo ho odklopit desku stolu, pod ní bylo na vnitřní straně zrcadlo. Dosud mohl Oleg spatřit svou podobu jenom v klidné hladině vody nebo v maličkém zrcátku, které Kristýna chránila jako nejcennější památku. Ve velkém zrcadle se však ještě nikdy neviděl. Když se na sebe díval, uvědomoval si rozdvojení své osoby, nebylo to nic nepřirozeného, vždyť tam, za otevřenými dveřmi byl před malou chvílí on, jednoroční Oleg, který dokonce ještě ani nedopil mléko. Teď stojí před zrcadlem v otcově uniformě. Třebaže se v této chvíli otci ani v nejmenším nepodobal, protože měl tvář sežehnutou mrazem, ošlehanou větrem, byla na ní tmavá kůže s předčasnými vráskami od častého strádání a drsného podnebí. Přesto všechno vyrostl, vrátil se, oblékl si uniformu a stal se členem posádky korábu Pól.
V psacím stole nalezl otcův zápisník, polovina listů v něm byla prázdná, bylo to nejméně sto bílých listů, hotový poklad pro Stařešinu, bude moci děti učit, bude malovat na papír všelijaké věci, aby to všechno viděly a pochopily, protože až dorostou, určitě se budou muset ke korábu vrátit. Ještě tam nalezl několik velkých barevných obrázků, fotografií pozemských měst, rovněž ty vzal s sebou. Některé předměty nechápal, proto se jich nedotýkal, bylo mu jasné, že návrat do vesnice bude těžký. Jednu věc si ale vzal, protože mu bylo okamžitě jasné, k čemu slouží a věděl, jak bude Sergejev šťastný, jak bude šťastný Vajtkus, který mu tu věc maloval do mokré hlíny a častokrát mu opakovaclass="underline" „Nikdy si neodpustím, že nikdo z nás nevzal paprskomet. Ani jediný člověk.“ „Zbytečně si to vyčítáš,“ říkal mu Stařešina, „k tomu by se člověk musel vrátit na můstek a tam byla smrtelná radiace.“ Jak se ukázalo, paprskomet ležel i na otcově stole.
Pažba Olegovi spolehlivě dosedla do dlaně, byla studená a těžká.
Aby zkontroloval, jestli je zbraň nabita, namířil ji na zeď a stiskl spoušť — z paprskometu vyletěl blesk a zeď opálil. Oleg přimhouřil oči, přesto se mu ještě chvíli před očima míhala světélka. Vyšel do chodby s paprskometem v rukou. Teď už nebyl vládcem pouze korábu, teď už nemusel mluvit s lesem jako prosebník se slovy — nechte nás žít…