Kazik si do lesa nikdy nebral samostříl. Dovedl vrhnout nůž tak prudce a přesně, že dokázal přišpendlit ke stromu břichatého komára na vzdálenost padesáti metrů. Dick viděl, jak to udělal.
V osadě toho Kazik nikdy moc nenamluvil. Nikdy neplakal, nikdy se nepral. Nikdo se s ním ani prát nechtěl, protože při každém měření sil se Kazika zmocňovala chladná zuřivost. Neuměl si hrát.
Nejdřív měla Luisa obavy, že Kazik je zaostalé dítě. Do školy však chodil poslušně, a i když se nikdy nehlásil a nekladl žádné otázky, i když raději mlčel, když jiní něco hlasitě posuzovali, vždycky si všechno pamatoval. Stařešina tvrdil, že Kazik má dokonalou fotografickou paměť. ‚Na Zemi by z něho mohl být vynikající odborník. Tady pro něho není dost intelektuální potravy. Je to nejtalentovanější, avšak věčně hladový mozek.‘ Luisa mu na to říkala: ‚Tak mu dej všechno, co mu dát můžeš. Až se vrátíme na Zemi, jiní mu předají to další.‘ Stařešina byl přesvědčen, že osada je pro Kazika nezajímavá, proto že ho tolik láká les, který skrývá spoustu tajemství a dává mu potravu pro mozek. ‚Možná že ten jeho mozek je takhle uspořádán právě proto, že se narodil tady. A možná že tahle planeta se s ním podělila o svá tajemství.‘
Kazikovým vzorem, ochráncem i věrným přítelem byl Dick. Zřejmě proto, že i on byl lesní člověk. A také proto, že oba byli sirotci. Dick si na své rodiče vůbec nepamatovat. Kazik rodiče ztratil při jedné epidemii, když byl ještě malý. Nikdy neřekl Luise maminko. To druhý Luisin schovanec, děvče Fumiko, jí říkalo jenom maminko. Kazik ji oslovoval jenom Luiso.
Na podzim, krátce po návratu z hor, kde ležel poškozený Pól, byl Kazik s Dickem v lese. Šli na dlouhou výpravu k jihu, bylo to přes dvacet kilometrů. Na podzim sem táhnou stáda mustangů. Jejich maso se jíst nedá, mustanga se nedotkne dokonce ani šakal. Mustangové však v sobě mají podivuhodný vzduchový měchýř. Zvíře ho nafukuje ve chvíli, kdy se cítí ohroženo. Tehdy se šlachovitý mustang, který má něco společného s koněm i s hmyzem, promění v nádhernou kouli a vznese se do vzduchu. Tento měchýř je pružný a nesmírně pevný. V osadě z něj dělají okenní tabulky, pytle, tašky, měchy na vodu a obilí a spoustu dalších užitečných věcí. Děvčata v osadě dokonce zavedla módu — dělala si z měchýřů lehké duhové přehozy a pobíhala v nich jako vážky.
Oba lovci vyrazili za svítání. S ničím zajímavým se v lese nesetkali. Tehdy všichni ještě žili vyprávěním o skvělé cestě k průsmyku a v takových chvílích byl Kazik úplně jiný, doslova zasypával Dicka spoustou otázek. Pružně vedle něho vykračoval naprosto tiše, nedíval se pod nohy, a přesto přeskakoval živé kořeny, občas se shýbl, aby se tvrdou dlaní zmocnil sladké houby, kterou si hned hodil do úst, občas jako střela zmizel někde stranou, aby si přičichl ke stopě, hned se však vrátil a na rtech měl další otázku:
„A to je celý ze železa?“
„Ze slitiny.“
„Z železné?“
„Určitě.“
„A je větší než naše osada?“
„Jako naše ohrada. Ale ne, je ještě větší.“
„A je kulatý?“
„Sakra, vždyť ses na tohle už ptal.“
Dick neměl rád, když se v lese mluvilo. Každé slovo je slyšet široko daleko. A člověk musí slyšet především sám sebe. Kazik si s ničím takovým starosti nedělal, protože přesto slyšel každý zvuk lépe než kterékoli zvíře.
„Ještě se na něco zeptám,“ umíněně pokračoval Kazik. „Strašně rád tě poslouchám. Vezmeš mě příští léto k Pólu?“
„Určitě. Když se ale budeš jaksepatří chovat.“
Kazik vyprskl. Choval se tak, jak to považoval za vhodné.
„Chci létat ke hvězdám,“ znovu spustil Kazik. „Hvězdy jsou mnohem větší než náš les, než tohle všechno kolem dokola. Víš, kam pojedu, až se vrátíme na Zemi? Do Indie.“
„A proč zrovna tam?“ podivil se Dick.
„Prostě jen tak,“ zrozpačitěl najednou Kazik. „Chce se mi.“
Chvíli pokračovali mlčky.
„Já bych nejradši zůstal tady,“ prohlásil najednou Dick. Nikdy nikomu nic takového dosud neřekl. „Mám rád les.“
Kazik neodpověděl. Najednou se rozběhl, skočil na nízkou vodorovnou větev stromu, přitáhl se ke hnízdu připomínajícímu ořech, utrhl je a hodil do tašky.
„Večer si to upečem,“ řekl a seskočil.
Dick se zamračil. Nebyl se sebou spokojen. To ořechové hnízdo měl vidět první on. Dick neměl rád podobné úvahy, bylo mu ale jasné, že mu Kazik rozumí. Pro Dicka byl les bojištěm, na němž chtěl vždycky zvítězit. V lese se skrývala nebezpečí, která byla nutno překonat nebo je nějak obejít, v lese byla i kořist, kterou bylo nutno dostihnout, dravci nebo smrtonosné zrůdy, které musel zabít, jinak by oni zabili jeho. Pro Kazika byl les domovem, možná víc než celá osada, protože samotná existence osady byla tomuto světu cizí a les se s ní smířil jenom proto, že lidé byli moudřejší. Kazik si s lesem rozuměl, proto v něm neviděl nic strašného. Jestliže narazil na nepřítele slabšího, vycítil to a svého nepřítele zahnal. Cestu však uvolnil tomu, kdo byl silnější. Žádnou zvláštní lásku k lesu ale nepociťoval, byl pro něho asi jako pro jiného voda a vzduch. Všechny jeho sny, myšlenky a naděje se pojily se světem, který v něm žil z vyprávění dospělých, ze vzpomínek Luisy a Stařešiny. Tento svět, který byl domovem hvězd a kosmických korábů, svět, v němž ho očekávala Země, znal lépe než kterýkoli obyvatel osady. O tom však neměl nikdo ani potuchy. Kazik si totiž zapamatoval všechno, co vyprávěl o Zemi Stařešina, všechno, co zaslechl z vyprávění dospělých, věděl, jak je vysoký Everest, věděl, kdy se narodil a zemřel Alexandr Makedonský, znal zpaměti atomové váhy všech minerálů, jak dlouhá je řeka Brahmaputra, jeho klukovská hlava byla doslova nacpaná čísly a informacemi, které nemají nic společného s ponurým osadním světem. Zvláště ho deptaly dějiny, nekonečná řada pokolení, z nichž každé žito, bojovalo, stavělo, vyměňovalo na Zemi jedno za druhé, miliardy lidi a milióny událostí spojených ve složité vztahy přeměňovaly les a osadu v něco neskutečného, co se podobalo nudnému snu, který je třeba dosnít do konce. Říkal si, že celý rok bude chodit jen po muzeích, věděl, jak se které jmenuje, znal Ermitáž, Londýnské muzeum, Prado, Pergamonské muzeum… Nikomu tohle ale neříkal. Proč taky?
Když se v létě Mariana, Dick a Oleg s Thomasem Hindem vypravili k průsmyku, aby se konečně dostali k Pólu, který je přenesl na tuto planetu a málem je nechal zahynout, než zahynul sám, Kazik v duchu prošel s těmi všemi cestu po horách. A dlouho předtím, než se vrátili, přestal jíst, spát, jenom naslouchal. Naslouchal, kdy se budou vracet. Právě on je přivítal dobrých deset kilometrů od osady, když z posledních sil táhli po rozblácené zemi vlastnoručně vyrobené sáně naložené poklady z korábu.
Jednoho po druhém se dopodrobna vyptal, co kdo v korábu viděl. A když se dozvěděl, že budou muset další tři roky čekat, vůbec ho to nevyvedlo z míry, tři roky nepovažoval za příliš dlouhou dobu, zima uplyne, Oleg se Sergejevem se domluví, jak se dá opravit spojení, pak se vrátí ke korábu, naladí rádio a Země jim jednoduše pošle pomoc.