„Tak tu síť uděláme,“ hnal se za svým cílem Oleg. „Stařešina má přece spoustu sítí.“
„To musí být síť mnohem pevnější. A pak jak ohřejeme vzduch?“
„Jako bratři Montgolfierové,“ odpověděl Oleg a cítil, že začíná vyhrávat. „Uděláme kamínka… no copak tohle nevyřešíme?“
„Třeba i vyřešíme,“ usmál se Sergejev.
Dopil čaj, chvíli přemýšlel a pak dodaclass="underline" „Uvědom si ale, že teď vystupuješ v roli novátora. Ta myšlenka musí narazit na odpor.“
„A proč?“
„Protože přicházíš s něčím novým, co nikdo nečeká.“
Vtom zamečela od brány koza, něco se stalo. Bylo to však mečení docela mírumilovné. Kdyby hrozilo nějaké nebezpečí, koza by se ozvala mnohem výrazněji. Nikdo si tedy nedělal starosti. Ovšem zkontrolovat se to muselo. Sergejev vyčkávavě pohlédl na Olega a ten prohlásiclass="underline"
„Já se tam podívám.“
„Dobře,“ kývl Sergejev, „jsem dneska unavený. Pokud jde o ten balón, zítra to ještě promyslíme.“
Oleg se rozloučil a vydal se k bráně. Mariana šla s ním.
„Vymyslel sis to pěkně,“ řekla mu. Šli po okraji dlouhé louže. Obloha trochu svítila, takže oči rychle přivykly šeru. Okna všech chatrčí byla žlutá, všude svítily misky. Nikdo ven nevyšel, i když koza nepřestávala dělat rámus. Všichni věděli, že nejde o nic nebezpečného. Navíc měl dnes službu Sergejev, a kdyby bylo třeba, vyjde ven sám.
Mariana uklouzla a chytila se Olega za ruku. Měla pevné prsty. Oleg se na ni ze strany podíval, nos a plné rty jako kdyby měla přesně vysoustružené. Najednou ho napadla otázka, jestli je Mariana vůbec hezká. Matka o ní říkala, že je to ošklivé kačátko, ze kterého nikdy nevyroste labuť. Pořád bude dospívat. A navíc si matka myslí, že ta pravá ženská krása je v Liz. Snad to říká proto, že se mu Liz na rozdíl od Mariany vůbec nelíbí. Ne, nedokázal by říct, proč se mu Mariana líbí, vždycky si to uvědomil spíš v záporném smyslu. Třeba když Mariana odcházela s Dickem do lesa. Nedokázal by to vyjádřit přesně, nešlo o žárlivost, spíš Dickovi záviděl. Protože Dick byl vyšší, odvážnější, silnější, byl to dokonalý lovec.
Čas od času se Olegovi po Marianě stýskalo, chtěl slyšet její hlas nebo se setkávat s jejím šedivým upřeným pohledem. Avšak v posledních dnech spolu skoro vůbec nebyli, protože Oleg měl spoustu práce a za krátký pošmourný den byl unaven.
V osadě byli všichni zaneprázdněni, dokonce i děti, všichni byli vždycky a pořád unaveni, nepočítáme-li Kristýnu, především ovšem Liz, které práce nevoněla, i když i ona byla občas unavena. Oleg musel pochopit všechno, co stálo v knihách o spojení, které přinesl z korábu. Musel se tam vrátit a říct Zemi, že jsou tady. Byl to cíl, který musel splnit.
Koza pobíhala kolem ohrady a mečením se pokoušela zapudit osamělého šakala na opačné straně. Poradila by si s ním, kdyby se dostala za ohradu — jeden šakal nemůže kozu ohrozit, je dvakrát větší než on, dvakrát silnější, proto se šakal jen olizoval a k ohradě se raději víc nepřibližoval. Koza dupala a šakala zastrašovala. Byl to souboj, který neměl smysl.
„Tak ticho,“ napomenul Oleg kozu, „jdi spát.“
Mariana zahnala kozu do chléva a tam ji zavřela. Oleg vzal poblíž brány z hromady kámen, kameny tu byly za tím účelem připraveny, a hodil ho po šakalovi. Zvířeti bylo zřejmě jasné, že tu mu žádné štěstí nepokvete a rozběhlo se k lesu.
Nastalo nepředstavitelné ticho. Sníh popadával líně a naprosto tiše. Oleg si uvědomil, že mu je zima.
„Dobrou noc,“ řekla Mariana. Měla smutný hlas, ale Oleg si toho nevšiml. Po blátě mu to klouzalo, když utíkal ke své chatrči, aby tu vynalézal vzduchoplavectví.
2
Sergejev měl pravdu. Balón se v osadě stal jablkem sváru. Myšlenka všem připadala bláznivá a nepředstavitelně těžkopádná. Vyžadovala totiž, aby všichni obyvatelé osady obětovali svůj volný čas hloupému klukovskému nápadu, ze kterého stejně nic nebude. Oleg však měl i spojence.
První byl Sergejev. Nepletl se do sporů, souhlasil s tím, aby se vymyslel a udělal hořák. Naštěstí stonky sépiového stromu, kterými doma topili, se nejméně z poloviny skládaly z pryskyřice. Moc nevoněly, když se však rozhořely žhnoucím fialovým plamenem, téměř nic z nich nezbylo a nikdo si toho zápachu už ani nevšímal. Nejdřív nebylo vůbec zapotřebí něco s tím dřívím dělat, prostě si je nalámali a přitáhli do osady, nejdůležitější bylo, aby ho bylo na zimu dost. Nyní Sergejev vymyslel lis, kterým se ze stonků mohla získávat pryskyřice, což byla velká úspora hmotnosti. A Stařešina, i když se to neobešlo bez lamentování, jim dal starý mikroskop. I když už měl nový, který Oleg přinesl z Pólu, ten starý, přestože neměl čočku, neznámo proč schovával. Z mikroskopu tak vznikla trubice pro hořák a kolečky se seřizoval plamen.
Druhým spojencem se stal Kazik.
Balón byl pro něho obrovským dobrodružstvím. Ovšem dobrodružstvím pozemským, vždyť jen na Zemi se létá v balónech. Na jaře si vymodlil, patřičně vlídně a slušně, aby mu všichni dospělí vyprávěli obsah románu Julese Verna ‚Pět neděl v balóně‘. Kazik totiž uvážil fakt, že všichni ten román četli kdysi dávno v dětství a zapomněli spoustu podrobností. Když si však popovídá s každým, když mu každý děj převypráví, vznikne tak víceméně úplný obraz. Dokonce na vypravěčích vydyndal jména hlavních hrdinů a Stařešinu donutil, aby mu balón namaloval. Stařešina totiž maloval pro žáky ve škole obrázky ze života na Zemi. První pokolení žáků, těmi byli Dick, Liz, Mariana a Oleg, se muselo spokojit s kostrbatými kresbami na zemi nebo uhlem na borové kůře. V posledních letech měly děti štěstí — měly k dispozici papír přinesený z Pólu a Stařešina v tom období připomínal chudáka, který rychle zbohatl, spoustu papíru spotřeboval na neumělé, avšak realistické obrázky: namaloval Eiffelovu věž, moskevský Kreml, slona, první lokomotivu, Kolumbovu karavelu, takových obrázků vzniklo dobře půl stovky a po každé hodině si je děti mohly prohlížet. Tak vznikl i obrázek na Kazikovu zakázku a musel dokonce doznat řadu nejrůznějších oprav. Kazik sice neuměl moc malovat, ale z vyprávění toho o balónu věděl už víc než Stařešina. Na tomto obrázku balón klesal na africkou savanu a za ním utíkali sloni s žirafami.
Tenhle obrázek přinesl Kazik Olegovi, když už byl pevně rozhodnut, že balón postaví.
„Tumáš,“ řekl mu a zdola Olega pozoroval. „Je tu všechno.“
Oleg vzal obrázek a pečlivě si ho prohlížel. Všiml si, že z koše visí lano s kotvou na konci, a pomyslel si, že si ji taky budou muset udělat.
Nebýt Kazika, kdo ví, jak by to s balónem dopadlo. Bylo jaro a mustangové neměli potuchy, jak moc Oleg potřebuje jejich měchýře, ještě je ani nenapadlo vrátit se ze svého zimoviště. Nebylo jednoduché najít místo, kde zimují, a tak Kazik s věrnou Fumiko byli aspoň dvacetkrát v lese, než se jim podařilo mustangy objevit. Zjistili, že se na zimu ukrývali do velikých nor v borovém lese. Měkké pohyblivé kořeny je chránily před sněhem a mrazem.
A pak řešili problém se sítí, do které se musel vejít balón a která musela udržet koš. Vodní rostliny na ni sbírala Mariana se zrzavou Ruth. Ruce jim úplně opuchly zimou, až nakonec Linda své dceři zakázala potulovat se po bažinách, takže Oleg musel všeho nechat a začít sbírat vodní rostliny také. Je tedy pravda, že mu pomáhaly děti, dvojčata, která žila u Stařešiny, a Vajtkusovy děti, ovšem tahle práce je brzy přestala bavit a někam se vždycky ztratily.