Dick se díval dolů. Pokoušel se najít v lese své stezky a místa, kde odpočíval, odtud shora byl však les úplně jiný, takže Dick měl dojem, že tudy nikdy nešel. Najednou však poznal louku. Tady před rokem zabil velkého medvěda a ten mu zanechal na ruce památku — tři rovnoběžné šrámy. Dick na ně teď pohlédl, a když se znovu podíval dolů, louka už byla pryč.
Vítr se uklidnil, Kazik se pořád zabýval hořákem, zvětšil plamen, protože cítil, že balón začíná klesat. Viditelnost se ještě zhoršila, takže stromy pod nimi zmizely v mlze.
„Sestoupíme níž?“ zeptal se Kazik.
„Níž?“ Dick hned nepochopil podstatu té otázky. Vždyť let ještě neskončil. „A co řeka?“
„Nevidíme přece, kam letíme,“ vysvětloval Kazik.
„Letíme dobře,“ prohlásila Mariana. „Za chvilku budeme nad první bažinou.“
Najednou to balónem trhlo, potom znehybněl. Spustil se na něj příval deště a bylo slyšet, jak kapky hlasitě bubnují na tenký potah. Koš se rozhoupal. Dick se chytil za jeho okraj, Mariana si sedla, připadalo jí, že okraj koše je nízký a že je to může vymrštit ven.
„Vystoupáme nahoru,“ oznámil Kazik. „Třeba tam bude příhodný vítr. Ještě by nás to mohlo zanést zpátky do osady.“
„Zpátky nesmíme,“ řekl rázně Dick. „Vysmáli by se nám.“
Dick nesnášel situace, kdy by se mu někdo mohl smát.
Kazik přivlekl k okraji koše pytlík s pískem, rozvázal ho a část zátěže vysypal. Pytlík si schoval, ještě se jim může hodit. Balón začal okamžitě stoupat.
„To je něco! Vysypal jsem písek a balón mě poslouchá,“ konstatoval radostně Kazik, ale nikdo mu neodpověděl. Bylo jim všem úzko, protože balón byl nespolehlivý a měl v sobě neodhadnutelnou paličatost. Dickovi a Marianě bylo jasné, že jsou zajatci balónu, titěrné hračky jeho zvůle. Když se mu zachce, odnese je třeba k obloze nebo s nimi praští o zem. Na rozdíl od Kazika se s balónem nesžili.
Zanedlouho balón zmizel v mracích a bylo to ještě horší, protože kolem koše se plavala neproniknutelná mlha deroucí se i do koše, mlha, která kdoví co všechno skrývá. Třeba nějaké létající zvíře, mohla tam v ní být skála nebo něco docela neznámého.
„Teď už tedy vůbec nevím,“ přiznal se nahlas Kazik, „jestli letíme vzhůru nebo jestli stojíme.“
„Tak vystoupíme výš,“ rozhodl Dick. „Až nad mraky, jako jsme to dělali s Olegem.“
„Nemáme moc zátěže,“ váhal Kazik, „ještě se nám může hodit.“
„Tak zvětši plamen,“ navrhla Mariana.
„Oleg říkal, že balón nemáme tak moc plnit,“ odporoval Kazik. „Kdyby praskl, spadli bychom jako kámen.“
Ve skutečnosti to tak docela nebylo, i když ho Oleg na tohle nebezpečí upozorňoval. Kazik si teď uvědomoval svou převahu nad staršími, věděl, že on sám se ničeho nebojí, že pro něho je nádherné stoupat do mraků, až ho mrazilo v zádech, že se mohl dostatečně kochat letem, zatímco pro ty dva to bylo hrozné a nezvyklé.
„Tak stoupej,“ přikázal mu Dick, který v jeho slovech pocítil skrytou vzpouru.
Kazik pokrčil hubenými rameny a zvětšil plamen.
Ochladilo se, koš byl celý mokrý, velké kapky stékaly po balónu, odlepovaly se od obvodového kruhu a ztěžka dopadaly na hlavy aeronautů.
Kazik by nesmírně rád vyjádřil nádherný pocit z letu, dokázal to však jenom písní. Kdyby byl sám, určitě by se rozezpíval a dokonce by to bylo slovy, která by sám skládal do veršů. Před druhými se styděl. Neodvážil se toho ani nyní. Tlumeně si prozpěvoval se sevřenými rty, takže ho druzí neslyšeli.
Dicka se zmocnila z té bezmocnosti zoufalost. Mrakům nebude nikdy konec. Všechno se propadlo do mlhy. Neměli se o nic takového pokoušet. Kdyby šli pěšky, nějak by se za řeku dostali. Nebylo by na tom nic tak výjimečného. Teď tu není ani řeka, od osady jsou daleko…
Najednou se trochu rozjasnilo, balón proletěl světlejším místem v mracích, vyklouzl v prostoru mezi nimi, ovšem nad jejich hlavami byla další vrstva oblaků a neslo je to k černému obrovitému mraku, který jim stál v cestě jako zeď a který jako kdyby na ně čekal, aby je pohltil. V jeho černé ploše se míhaly blesky, takže vypadal jako živý a rozžhavený.
„To je nádhera!“ zvolal Kazik. „A jak to rachotí!“
„Dolů!“ vykřikl Dick. „Leť dolů! Nerozumíš?!“
„To je škoda,“ řekl Kazik a vztáhl ruku k hořáku, aby ubral plamen. „Něco takového jsem ještě nikdy neviděl. Zdola to tak zajímavě nevypadá.“
„Já to za zajímavé vůbec nepovažuju,“ kroutila hlavou Mariana. „Nic z nás nezůstane.“
Balónu se z neznámých důvodů dolů nechtělo, stále mířil vstříc obrovitému mraku, v němž se rodil téměř nepřetržitý rachot, jako kdyby nějaký obr přejížděl holí po nekonečném plotu.
Dick odstrčil Kazika a prudkým pohybem zhasl plamen hořáku.
„To není na hraní,“ vyjel na něho.
Vlny větru narážely do balónu, který se zmítal mezi mraky a pořád nemohl dolů.
„Plamen se nesmí úplně zhasnout!“ vykřikl Kazik. „Jste hlupáci!“
„Ticho!“ osopil se na něho Dick. „Už tě mám plné zuby.“
Hrubostí se snažil zakrýt strach, protože ani sám sobě nechtěl nikdy přiznat, že by se mohl něčeho bát.
Najednou se balón zachvěl, dostal se do vzdušného víru a začal klesat.
„Zapal hořák!“ volal Kazik. „Copak nechápeš, že to strašně rychle vystydne?!“
„Času dost,“ řekl Dick. „Nejdřív se musíme dostat dolů.“
„Tak naráz to nemůžeš dělat. Kde je zapalovač?“
Zapalovač měl Dick a ten ho Kazikovi nedal, protože pořád ještě nevěřil, že by balón mohlo ohrozit nějaké nebezpečí. Chtěl se co nejrychleji dostat co nejdále od bouřkového mraku.
„Podívej, vždyť se dokonce zmenšuje!“ ukázal Kazik vzhůru. Jenom jeho oči však dokázaly zjistit, že balón už není tak plný a že se klesání zrychluje.
„Tumáš!“ ozval se Dick, který byl vyděšen naléhavým Kazikovým hlasem. Podal chlapci zapalovač.
Zapalovač cvakl, zarachotil, ale chytit nechtěl.
Všude bylo mokro, sychravo, byli celí promoklí. Knot v zapalovači zvlhl, a kdyby Kazik jen tušil, že Dick udusí plamen hořáku, určitě by si zapalovač schoval a měl ho v suchu.
Najednou se znovu ocitli v mracích, znovu se zešeřilo a rachot bouřkového mraku trochu zeslábl, zůstal tam někde nad jejich hlavami.
„Ještě že jsme to stihli,“ řekl Dick, aby zdůvodnil své jednání. Koutkem oka sledoval, jak Kazik zoufale a maně zápolí se zapalovačem.
„Dej to sem!“ nařídil Kazikovi a vytrhl mu zapalovač z ruky. Jenomže zapalovač neposlechl ani jeho. Kazik stál vedle Dicka a sledoval jiskřičky, které odletovaly od kamínku. Připadaly mu strašně studené a titěrné.
„Ten balón je doopravdy menší!“ zvolala polekaně Mariana. Dívala se nahoru a viděla, že síť v níž byl balón uvězněn se zařezává do jeho povrchu stále víc.
Dick tiskl zapalovač v dlaních a pokoušel se knot usušit. Všem už bylo jasné, že balón klesá stále rychleji.
„Neměli bychom zakrýt tu díru?“ zeptala se Mariana, ale hned se zarazila, uvědomila si že odtud to nemohou žádným způsobem udělat.
„A co ten tvůj zapalovač?!“ vykřikl najednou Kazik. „Máš ho přece!“
„Mám,“ odpověděla Mariana, „že jsem si na něj hned nevzpomněla. Mám ho!“
„Dej ho sem!“
„Kde vlastně je?“
„V tom pytlíčku, co máš na krku,“ připomněl ji Kazik.
Mariana bleskově rozvázala váček s léčivy, který jí visel na krku, a vylovila odtud zapalovač.