Několik velkých ptáků létajících ve veliké výšce, proto je doposud znali jen zdálky, se sneslo k balónu. Křičeli, pleskali blanitými křídly, kroužili kolem nich a dávali najevo svou nespokojenost s tím, že si někdo dovolil porušit jejich království.
Jeden z ptáků si dokonce dovolil zachytit se drápy za provazy a několikrát klovl do balónu.
„Tak tohle bych ti neradil,“ řekl Dick a rychle chytil samostříl.
Šíp propíchl ptákovi krk, ten pomalu zatáhl drápy, odpadl od balónu a proletěl docela blízko jejich koše, dolů pak klesal v kruzích. Dick dokonce natáhl ruku ve snaze zachytit ho, ale Mariana ho musela přidržet, protože málem přepadl.
„Škoda,“ řekl Dick. „Mohlo být dobré maso.“
Vystřelil na druhého ptáka, ale minul. Ostatní ptáci pak ještě chvíli sledovali balón, zanedlouho však zmizeli za dešťovou clonou.
I v šeru už bylo možno řeku rozeznat. Byla široká, tmavošedá, měla barvu mraků a plynula rovně téměř bez zátočin, to nebylo jako potoky, na které byli zvyklí.
„Jestli ji nepřeletíme,“ uvažoval Dick, „jen tak se přes ni nedostaneme.“
„Neměli bychom na noc přistát?“ zeptala se Mariana. „Ráno počkáme na vítr a poletíme dál.“
„To by šlo,“ trochu nejistě souhlasil Kazik. „Taky bychom mohli nabrat zátěž. Jenomže tu není kde přistát.“
Měl pravdu, dole nebyla jediná louka, jediný kousek volného prostoru, kam by mohli balón posadit.
Nastala už taková tma, že zřetelný byl jen pruh řeky a někde v dálce světlejší vodní plocha. Les se proměnil v temnou, celistvou plochu. Kazik hleděl neustále kupředu, větrný proud je totiž nesl spíš k horám, které viděli v dálce.
„Tak si myslím, že přece jenom přistaneme,“ řekl Kazik.
„Na stromy? Nedoletíme ani k řece?“ protestovala Mariana. „To by bylo škoda.“
„Tak co uděláme?“ zeptal se Kazik.
„Mohli bychom třeba vyletět výš a letět celou noc,“ navrhoval Dick. „Ráno ale zmrzneme, za to vám ručím. A zanese nás to k moři. Tenhle koš není zrovna nejlepší loď.“
Odmlčeli se a naslouchali tichu. Pleskání kapek dopadajících na balón ticho jenom násobilo.
„Tak já začnu sestupovat,“ oznámil Kazik.
„Až pod sebou budeme mít stromy,“ řekl Dick, „lehneme si na dno a budeme se pevně držet.“
„Ještě kousek poletíme,“ navrhl Kazik. „Třeba uvidíme nějakou louku.“
Skutečně ji viděli, ale nedomysleli, že po dobu klesání balón poletí dál. Louka se pod nimi mihla tak rychle, že Kazik jen stačil stáhnout hořák. Pak se znovu dívali dolů, nejdřív v tom pohledu byla naděje, pak smutek. A vtom před nimi vyrostla šedivá stěna.
Mariana stačila jen hlasitě vydechnout, když zvedla hlavu a spatřila tu obrovskou hrbolatou zeď mizící někde nahoře. Balónu se zmocnil závan větru a nesl ho najednou rychleji, jako kdyby se chtěl lidem pomstít, že je vlekl celý den.
„Kaziku!“ vykřikla.
Kazik to viděl také, stěna se vynořila z deště a pološera. Otevřel naplno hořák a zvolaclass="underline"
„Vyhoďte všechno! Úplně všechno!“
Zátěž neměli už skoro žádnou, zbýval jim jen malý pytlík. Dick ho vyhodil, Mariana vzala pytlík s jídlem a chvíli váhala.
„Rychle!“ křičel Kazik. Dick Marianě pytlík s jídlem vyrval a také ho vyhodil, pak sbíral na dně koše všechny předměty a bez rozmyslu je vyhazoval.
Balón chvíli váhal, pak začal stoupat.
Už si mohli tu podivnou překážku prohlédnout. Ve skutečnosti to žádná zeď nebyla, šlo o nepředstavitelně obrovitý strom skládající se z propletených kmenů menších stromů, z obrovských lián obepínajících hlavní kmen.
Doletěli téměř k němu, pak začali stoupat rychleji, možná to bylo proto, že vítr, který narážel na překážku, také mířil vzhůru. Aeronauti užasle sledovali, jak šedivá plocha klesá.
Skutečně to byl strom, nepředstavitelně obrovský strom. Z hlavního kmenu trčela dobře dvacet metrů silná větev a mířila téměř vodorovně neznámo kam. Balón proletěl těsně vedle ní, málem do větve narazil. Čím výše, tím více tu rostlo větví a balón do nich nenarazil jen proto, že měli štěstí. Nikdo neměl potuchy, jak vysoko se dostali, najednou však nastala tma, kmen zmizel, protože se všechno pomořilo do mraků. Strom byl vedle nich, zdaleka mu nebyl stále ještě konec, a vztahoval své spáry k balónu. Vítr se balónu zmocnil a mrštil jím k němu.
„Držte se!“ vykřikl Dick, a jak padal na podlahu, strhl i Marianu, Kazik dopadl na ně. Bylo to v poslední chvíli. Ozvalo se hlasité praskání, koš jako kdyby vystřelil kupředu, balón na něco narazil, v následující chvílí se zmítal jako pták uvězněný v kleci, nad hlavami jim cosi zadunělo, balón se zachvěl v předsmrtné křeči, jak se snažil uniknout zkázonosnému objetí.
Kolem dokola bylo ticho a naprostá tma. Koš byl silně nakloněn a mírně se pohupoval.
„To je konec,“ pronesl Kazik smutně. „Máme po balónu.“
„Hlavně že jsme naživu,“ namítl Dick. „A že se nám nic nestalo. To je hlavní.“
„Co budeme dělat?“ ozval se Marianin hlas.
„Počkáme,“ rozhodl Dick. „Až se rozední.“
Objali se na dně koše, aby se nemuseli moc hýbat a nerozhoupali koš. Čekali na svítání. Chvílemi usínali, vzápětí se však probouzeli zimou. Naštěstí nebyl mráz a přestalo pršet. Celou noc něco skřípalo a šustilo, koš chvílemi visel bez hnutí, chvílemi se nebezpečně rozhoupal. Všechno to však snášeli a trpělivě čekali.
Až konečně nastalo ráno.
Pololeželi, poloseděli na dně koše. Jazyky mraků se plazily kolem nich, chvílemi ukrývaly tmavou skvrnu balónu, chvílemi se rozplývaly a v takových okamžicích bylo možno nahlédnout do nitra koule. Avšak pochopit, co se s nimi vlastně stalo, to se jim nepodařilo. Svítalo nesmírně pomalu, až měli dojem, že den nikdy nepřijde. Chuchvalce mraků byly světlejší než ovzduší, vzduch se jim svým zbarvením přizpůsoboval pomalu.
Aeronauti stále ještě napůl spali, byl to tíživý spánek, který svazuje ruce i jazyk, který však nedokáže nahradit normální spánek, protože člověk neustále vnímá chlad a nebezpečí.
„To bych nikdy neřekl, že mohou být takové stromy,“ řekl Kazik.
„Takové nejsou ani na Zemi,“ odpověděla ospale Mariana.
„Na Zemi jsou jistě ještě větší,“ prohlásil Kazik. „Třeba takové sekvoje. Jsou ve Skalistých horách. A rostou tři a půl tisíce let.“
„Jenže tohle třeba vůbec není strom,“ namítl Dick. „Co když je to skála?“
„S větvemi?“ pochybovala Mariana.
„Ty snad poznáš co to je?“
„Vždyť za tu větev visíme.“
„Může to být skalní výstupek,“ řekl Dick. „Jestli je tohle ale strom, tak tím hůř.“
Mariana pomalu šátrala po podlaze v naději, že přece jen nevyhodili všechno jídlo. Koš však byl prázdný.
„Neměli jsme vyhazovat palivo,“ litoval Kazik.
„Nikam už přece nepoletíme,“ prohlásil s jistotou Dick. „Už toho bylo dost. Raději půjdeme pěšky.“
„Nejdřív se musíme dostat dolů,“ řekla Mariana. „A najít ty pytle. Co kdyby je našel někdo před námi a všechno snědl?“
„Palivo těžko někdo sní.“