Dick se připlazil k okraji koše a díval se do mlhy.
Mariana najednou vykřikla. Narovnala si nohu, měla ji ale tak ztuhlou, že jí projela bolest celým tělem. Dick sebou trhl, až se koš rozhoupal.
„Asi přece jen visíme za korunu toho stromu,“ ozval se Dick. „Balón se roztrhl. Jestli se budeme hýbat, může se utrhnout a dolů je to daleko.“
Nenápadný ranní vítr odháněl chuchvalce mraků a v mezerách mezi nimi bylo možno spatřit šedivou zeď — větve stromu, plochu s tmavými, holými místy. Koruna stromu se stále ještě skrývala v mlze.
„Musíme se dostat z koše,“ řekl nejistě Dick.
Vytáhl šíp s těžkou špicí a hodil ho dolů. Kazik v duchu počítal. Došel až do dvaceti. Přesto nikdo nic nezaslechl.
„Třeba zůstal viset někde na stromě,“ uvažoval Kazik. „Nebo spadl do mechu. Já polezu první.“
„Prosím tě, kam?“ zeptala se Mariana.
„Po provazech nahoru. Na co čekat? Pak na vás zavolám.“
„Lez,“ souhlasil Dick. „Jsi nejlehčí.“
Kazik zkontroloval, jestli má dobře připevněný nůž. Pak se chytil lana a opatrně vylezl na okraj koše.
„Není to tak hrozné,“ sděloval. „Nic nevidím, proto to asi tak hrozně nevypadá.“
Uchopil lano oběma rukama a přitáhl se, aby se mohl vzepřít nohama. Mariana s Dickem se na opačné straně koše ani nepohnuli. Koš se rozhoupal. Kazik sdělovaclass="underline"
„Všechno vám to povím, abyste věděli, co na vás čeká!“
Šplhal rychle. Naučil se to na liánách. Za půl minuty ho už nebylo vidět, jenom koš se houpal v rytmu jeho pohybů.
„Tak co?“ volal Dick.
„Pořád ještě lezu,“ oznamoval Kazik. „Balón je úplně vypuštěný. Visí jako kus hadru.“
Po chvíli se koš přestal houpat.
„Už jsi nahoře?“ ptal se Dick.
„Odpočívám,“ volal Kazik. „Už tam ale budu.“
Čekání je vždycky zlé, zvlášť když člověk neví, jak to skončí, uvažovala Mariana, a my pořád na něco čekáme. Ani nemáme čas na život. Všichni tu čekají, že se vrátíme na Zemi, já čekám, že se vrátím k Olegovi, Dick čeká, aby byl už v lese. Teď čekáme, jestli se balón neutrhne. Čekání je strašně hloupé, je to nejvšednější a nejhloupější trávení času. Žít by se mělo tak, aby se vůbec na nic nemuselo čekat…
Znovu se rozhoupali. Ozvalo se praskání. To byl balón. Koš se zachvěl a klesl o půl metru.
„Opatrně!“ varoval Dick.
„Už to bude,“ zněla Kazikova odpověď. Jeho hlas zněl dutě, jako kdyby ho chtěla pohltit mlha.
Koš se rozhoupal silněji.
„Jsem tu!“ sděloval Kazik. „Nemusíte se bát, balón dobře drží za lana. Je to obrovská větev, silná snad jako já. A ještě další větve. Nebojte se, polezte, čekám tu na vás.“
„Tak lez,“ vyzval Dick Marianu. Vstal a upravil si na zádech samostříl, aby mu nepřekážel při šplhání. Věřil Kazikovi a už se nebál, že by se balón mohl utrhnout. „Když budeš unavená, odpočiň si. A nedívej se dolů.“
„Stejně není nic vidět,“ řekla Mariana. „O mě se neboj.“
„Odpočívej, nespěchej,“ opakoval jí Dick. „Lezl bych hned za tebou, ale lano by nás nemuselo unést.“
Mariana si stoupla na okraj koše a pevně se chytila lana. Bylo vlhké a kluzké. Nebylo to však nejhorší. I ona uměla šplhat po stromech. Po několika minutách stála vedle Kazika na široké cestě, aspoň jí tak připadala větev trčící ze stromu. Balón se zachytil za ostré větve vyčnívající z větve hlavní, zapletl se v drobnějších větvích a listí podobajícím se nožům, protrhl se, avšak lana držela spolehlivě.
„Víckrát už nepoletí,“ oznamoval Kazik Marianě jasný fakt.
„Nevadí,“ řekla Mariana. „Teď už nám toho tolik nezbývá.“
Zanedlouho se nahoře objevil Dick.
Už se docela rozednilo a teď, když měli nejhorší za sebou dostali všichni strašný hlad. Aby se mohli najíst, museli se co nejrychleji dostat na zem a najít pytlík s potravinami.
„Tak jdeme,“ vybídl je Dick, samostříl vzal do ruky, aby byl připraven na všechno. „Ty půjdeš uprostřed, Mariano.“
„Ještě počkejte,“ namítl Kazik.
„Co se stalo?“ nechápal Dick.
„Zapomněls, že se po něčem musíme spustit dolů.“
„No a?“
„Vezmu to lano.“
Dick se zarazil, bylo mu jasné, že Kazik má pravdu. Ukázalo se, že dostat lano nebude tak snadné. Pokoušeli se tahat hned za jeden, hned za druhý konec, lana však byla tak dokonale propletena, že se jim nepodařilo žádné uvolnit. Pokoušeli se vytáhnout nahoru celý balón, ale koš i samotný balón byly příliš těžké a nohy jim klouzaly po mírně se svažující větvi.
„Počkejte,“ řekl Kazik a ještě než stačil Dick něco namítnout, sjel po provaze a zmizel v mlze. Vrátil se po pěti minutách celý zadýchaný, ale spokojený. Zatáhl za lano, po kterém se vyšplhal, a to poslušně klouzalo vzhůru.
Bylo to pevné a dlouhé lano. Kazik je smotal a přehodil si je přes rameno. Bylo pěkně těžké, ale nedal to znát.
Než se Kazik stačil vrátit s lanem, šel Dick k místu, kde větev vrůstala do kmene. Na nic nebezpečného nenarazil. Ani Mariana neztrácela čas, sedla si na bobek a odřízla kousek větve. Skutečně to byl strom, měl tlustou kůru, která byla kluzká a navrchu tvrdá, ale uvnitř byla poddajnější. Proto tedy pružila, když po ní šli. Mariana potěžkala kůru na dlani:
„Je lehká. Bude dobře plavat.“
Všichni společně pak vyrazili k hlavnímu kmenu. Mariana pohlédla na Kazika, jak se prohýbá pod tíhou lana a hned jí bylo jasné, že je nebude chtít nikomu předat. Proto řekla:
„Kaziku, proč máme to lano jen tak nést? Lepší by bylo, kdybychom se připoutali, a kdyby někdo padal, druzí ho zachytí.“
„To je fajn!“ zaradoval se Kazik. „Budeme jako horolezci, kteří dobývají Mount Everest.“
Dick ani Mariana nevěděli, co to Everest je, nevěděli čím se zabývají horolezci, ale nevyptávali se. Přivázali se k lanu na takové vzdálenosti, aby se jim šlo pohodlně.
Dorazili až na konec větve. Teprve pak zjistili, že tato větev je ve skutečnosti jednou z obrovitých lián z nichž byl strom spleten. Jenom tahle jediná se odklonila téměř v pravém úhlu od kmenu. To znamená, že větev nevyrůstala z kmenu jako u obyčejného stromu, ale pokračovala v jeho nitru tím, že rozhrnula ostatní liány. Připomínalo to cop, z něhož jeden pramen trčí ven. V tomto místě se nad větví vytvořila zužující se škvíra vedoucí do mlhy, vytvářela jakýsi tunel, tmavý tunel, jehož stěny byly porostlé dlouhým pohybujícím se mechem a lišejníky.
Před vchodem do tunelu se zastavili a nevěděli co dál. Mají se vydat do té tmy nebo hledat jinou cestu dolů? Mariana se opatrné dotkla mechu. Znala ho. Zelená hmota se při dotyku zachvěla a přitiskla se ke kůře. Podobný lepkavý mech, jen o trochu nižší, se často vyskytoval na stromech v nitru lesa, jíst se nedal, byl hořký. Občas v něm ale rostly oříšky, jako kdyby šlo o nějakou chorobu toho mechu. Tvrdé křupavé oříšky téměř bez chuti. Jedí je většinou jen děti, protože ty mají pořád hlad. Jim by se teď takové oříšky docela hodily.
Zatímco Mariana marně pátrala v mechu po oříšcích, Dick opatrně na délku lana vstoupil do škvíry. Každým krokem se liána více svažovala, až zamířila kolmo dolů. Dick uklouzl a padl na břicho, aby nesjel do černé propasti a nestáhl tak s sebou ostatní. Po chvíli se vyškrábal ven.
„Slezeme tady venku,“ rozhodl. „Našlas něco?“
