Za řekou byl les jiný, tmavší a modřejší, pokrýval nízké sopky a sestupoval do mělkých údolí, jako kdyby i tam dole znehybnělo s modrými vlnami jezero. Bylo to nádherné.
Ležení expedice neviděli, k němu to bylo ještě asi dvacet kilometrů, skrývalo se za zvlněnými pahorky. Nesmírně toužili je spatřit, a tak dlouho pohledy pátrali v lese za řekou.
„Třpytí se tam něco!“ vykřikl Kazik a ukázal k lesu. Vzhůru se vznesl bod, který vypadal jako světýlko na šedivých mracích. Najednou však zmizel.
Ostatní ten bod neviděli, protože zmizel v mracích příliš rychle. Uvěřili však Kazikovi především proto, že mu uvěřit chtěli. Místo, odkud ten bod vzletěl, leželo kousek za vodou, a proto Dick řekclass="underline"
„Přes řeku se dostaneme poblíž jezera, jsou tam úzká ramena. Snáz se tam přeplavíme a budeme pokračovat po břehu.“
„Správně,“ schválil to Kazik. „U jezera není les tak hustý.“
Ještě dlouho tak stáli a pozorovali to místo v naději, že něco uvidí. Toho rána Klaudie však vypustila jen jednu geologickou sondu. Chtěla vypustit ještě druhou, ale pak si řekla, že má i tak dost práce. Trápila ji špatná nálada a nechtěla si přiznat, že příčinou bylo včerejší zjištění v laboratoři. Nic v podstatě neviděla, ale vycítila všechno z Pavlyšovy a Sallyiny nejistoty, poznala vše podle toho, jak blízko u sebe stáli, a spíš jenom vytušila, že je spojuje nějaké tajemství, o které se s ní nechtějí podělit. Od Sally to byla bídná zrada. Chtěla jim říct všechno o jejich lehkomyslnosti, ale hrdost ji donutila mlčet, proto měla špatnou náladu. Možná že na Sally kvůli Pavlyšovi jednoduše žárlila.
Pavlyš o tom ovšem neměl ani potuchy. Usmyslel si, že poletí do hor. Už měl plné zuby věčného preparování místních živočichů, už měl dost nekonečného třídění všech těch druhů baktérií. Neměl chuť Klaudii vyprávět, že chce být na takovém místě, kde je modrá obloha a čistý sníh, kde se nic neplazí, nepřikrádá k člověku, kde se nešíří odporná vlhkost zrádných bažin, kde si ještě můžeš sejmout přilbu, bez obav se projít, nemyslet na všelijaké nemoci, prostě kde je doopravdy jen čistý sníh, mráz a modrá obloha.
Ve chvíli, kdy si mladí lidé z osady prohlíželi z obrovitého stromu les kolem jejich stanice, Pavlyš právě hovořil se Sally. Řekl jí, že by chtěl odletět na celý den do hor. Sally ho požádala, aby ji vzal s sebou, protože i ji deptal vlhký les a protože měla radost, že Pavlyš cítí totéž, co ona.
Příští noc poutníci strávili v lese v obrovských rozdvojených větvích. Byl to opravdový les, ve kterém nerostly jen borovice, ale i nebezpečné keřomety. Když je člověk spatřil včas, velké nebezpečí nepředstavovaly. Keřomety reagují na teplo, a když se k nim přiblíží neopatrné zvíře, zabodnou do něj své ostré dlouhé ostny. Ty vylétají tak prudce, že mohou probodnout kozu nebo medvěda. V osadě nikdo nevěděl, k čemu to keřům slouží, avšak bojovat s ostny se naučili velmi rychle. Stačilo na ně třeba ze vzdálenosti deseti metrů hodit něco teplého. Teplou bundu. Nebo botu. Keře okamžitě vymrštily všechny své ostny a pak už k nim mohl člověk bez obav přistoupit. Jejich mladé výhonky jsou velmi šťavnaté.
Proto jakmile Mariana spatřila keřomety, měla radost. Natrhala větvičky a jedli je celou hodinu, dokud jim nezačaly být odporné. V ústech po nich zůstávala nepříjemně nasládlá chuť. Hlad je přesto nepřešel, jenom ho tím otupili.
Dick se šel projít po lesíku, jestli nenarazí na nějakou kořist, byl si jist, že tu něco musí hnízdit. Toulal se celou hodinu, ale kromě jediného hada, který se nedal jíst, a ptáka, který uletěl, jakmile jen Dicka spatřil, neobjevil vůbec nic.
Dolů však dál nesestupovali. Počasí se opět pokazilo, a i když bylo teplo, dokonce tepleji než obvykle, dole se objevila mlha. Navíc Kazika bolela ruka, do lesa ho pustili, až když ho uvázali na lano.
Navečer se Dick znovu vydal na lov. Štěstí mu opět nepřálo, ale objevil v kmenu škvíru a doufal, že tudy budou moci projít na druhou stranu stromu. Snad se jim to ráno podaří, protože na té straně, co rostl lesík, byl kmen aspoň sto metrů holý a k další větvi by jim nestačil provaz. Museli tedy v lesíku přenocovat.
V ten večer, ještě než se setmělo, se Pavlyš rozhodl zajet se svým vozidlem na břeh jezera, nikoli k řece, ale na opačnou stranu, kde ještě nebyl.
Podél jezera urazil asi deset kilometrů a dostal se k prudké říčce, která se do něj vlévala, proti proudu ujel několik dalších kilometrů. Každou chvíli zastavoval, sbíral vzorky flóry, pak chytil dlouhého růžového plovoucího červa, který ze sebe udělal kuličku a odkutálel se na souš. Když ho Pavlyš pronásledoval, napadlo ho, že vypadá jako vlk pronásledující koblížek. Pak uviděl podivnou a něčím přitažlivou línou bytost o něco větší než pes. Byla až k zemi porostlá dlouhými vodními rostlinami. Potulovala se v nízkých křovinách, vozidlu nevěnovala sebemenší pozornost, občas prohrábla dlouhým pazourem půdu, hledala si potravu. Dál se všechno odehrálo nesmírně rychle, takže teprve když se Pavlyš vrátil do laboratoře a promítl si filmy, pochopil, že se tento zelený medvěd přiblížil k napohled nevinným keřům porostlým bodlinami, právě k takovým, které zaútočily svými jehlami i na něho. Keř vystřelil jehly na medvěda, ten se vzápětí změnil v dikobraza a padl mrtvý.
Nedokázal pochopit, k čemu keři taková agresivita slouží. Vždyť ho medvěd nijak neohrožoval. Proto z medvědí kůže vytáhl několik jehel a v laboratoři si je prohlédl pod mikroskopem. Objevil zajímavou věc, která znovu potvrdila všedně nemilosrdný a věčný zákon, že v přírodě neprobíhá nic bezúčelně. Na konečcích jehel byly mikroskopické spory. Jakmile se dostaly do krve, okamžitě vyklíčily. Pavlyš je dokonce vysadil ve svém skleníku, aby se dozvěděl, co s nimi bude dál.
Ráno se první probudil Kazik. Rozžvýkal pár mladých výhonků a tiše, aby nikoho neprobudil, se vydal na svou pozorovatelnu. Jezero bylo ještě zahaleno do mlhy a vzdálený břeh se proto skrýval v bělavém nekonečnu. Snadno si představil, že má před sebou Tichý oceán, on že je anglický kapitán Drake, kterému se za pomoci indiánů podařilo vylézt na vysoký strom na Panamské šíji a dívá se shora na nekonečnou plochu oceánu, který hodlá pokořit se svou lodí. V Tichém oceáně ho čekají atoly, na nichž svými nádhernými korunami kývají palmy, čeká ho setkání se španělskou stříbrnou galeonou, vůně na ostrovech koření a tajuplné břehy Afriky… Svět byl nádherný, romantický a ležel u nohou velikého cestovatele.
„Kaziku, kde jsi?“ To volala Mariana.
„Tady.“
„Bolí tě ještě ruka?“
„Už je to lepší.“
Po zemi se plazil kouř. Mariana rozdělala oheň, aby upekla výhonky keře a houby, které vylezly z mechu během noci.
Kazik odtrhl pohled od Tichého oceánu, přikázal dole čekajícímu Indiánovi, aby ho zavedl zpátky k lodi. Přidržoval se slabých lián a sestoupil po okraji větve k šedivé stěně hlavního kmenu, přeplazil se po jiné uschlé větvi, která mu posloužila za můstek, k dalším rozdvojeným větvím. Tady měl štěstí. Podařilo se mu objevit starou liánu silnou asi půl metru, která se spirálovitě vinula kolem kmenu, po ní sestoupil asi třicet metrů ke vstupu do dutiny velké asi jako Sergejevova dílna. Kazik vytáhl nůž a opatrně vstoupil do černé jeskyně. Chvíli zůstal stát, aby oči přivykly tmě. Pak hodil dovnitř šišku. Kutálela se jeskyní, chvíli poskakovala, až se ozvalo žbluňknutí. Uvnitř je tedy voda. A jestli je tam voda, pak tudy cesta nevede, to by si ji voda našla sama. V odpověď na žbluňknutí se ozvalo bouchání, zřejmě probudil obyvatele jeskyně. Mohl počkat, až vyleze ven, kdo ale ví, jak vypadá — člověk z lesa, a to Kazik byl, nikdy bezdůvodně neriskoval.