Vylezl z jeskyně a hledal cestu dolů, avšak liána, která se vinula kolem stromu, najednou končila, nebyly tam žádné jiné větve, dokonce ani žádné výstupky v točeném sloupoví nebylo vidět. Stál před nimi neřešitelný úkol. Kazik se proto vydal nahoru, aby všechno pověděl Dickovi. Doufal, že ten na něco přijde.
Najedli se a společně vyrazili k dutině, snažili se postupovat co nejtišeji, aby neprobudili neznámého obyvatele, pozorně prohlíželi kmen a stále ještě věřili, že objeví cestu dolů. Nějaké řešení přece muselo existovat. Copak jim je souzeno, aby na tom stromě zemřeli?
„V nejhorším budeme vyřezávat stupínky do kůry,“ řekl nakonec Dick. „A po nich slezeme.“
„Víš, kolik bychom jich museli vyřezat?“ jenom vydechla Mariana. „To je práce na celý rok!“
„Zkusíme to, když nepřijdeme na nic lepšího,“ rozhodl Dick.
Kazik mezitím přistoupil k zejícímu černému otvoru dutiny a díval se dovnitř. Doléhalo sem vrčení, někomu se jejich návštěva nelíbila.
„Co tam děláš?“ zeptal se Dick.
„Tak mě napadlo, jestli se tudy nedá projít. Kdybychom se dostali na druhou stranu, třeba tam nějaký sestup bude.“
„Ty víš, kdo je uvnitř?“
„Nevím,“ zakroutil hlavou Kazik. „Musíme to zjistit.“
Dick po chvíli uvažování souhlasně kývl.
„Tak běž,“ vyzval ho, „budu tě krýt. Ukaž ale, uvážu si tě na lano, abych tě mohl v nejhorším vytáhnout.“
Kazik neměl v úmyslu dlouho slepě šátrat ve tmě, chtěl postoupit jen o kousek a podívat se, jestli tam není nějaký průchod, třeba zahlédne světýlko. A skutečně, když zůstal chvíli stát, v dálce uviděl jasný bod. Tak tu musí být i průchod. Jak se tam ale dostat? Před ním stále něco vrčí, mlaská a všemožně dává najevo svou nespokojenost.
„Poslyš,“ ozval se Kazik, „střel tam paprskometem.“
„Dobře,“ souhlasil Dick, „viděls tam nějaké světlo?“
„Pořád je vidím. Musíme to zkusit.“
Dick vystřelil. Zelený paprsek, který vůbec neoslňoval, pronikl dovnitř. Kazikovy oči už přivykly tmě, stačil proto zahlédnout, jak uprostřed dutiny leží v prohloubenině plné vody nějaký šedivý lívanec o průměru snad dva metry, po obvodu obklopený spoustou nožiček trčících na všechny strany. Lívanec syčel, a když ho zasáhl paprsek Dickovy zbraně, celý se nafoukl a sám začal zářit zeleně, jako kdyby zelený paprsek pohltil. Nazelenalý lívanec ozářil celou dutinu a Kazik, aby zbytečně neztrácel čas, přešel po okraji na vzdálenější straně od lívance. Chtěl zjistit, jestli se tudy dá vyjít ven.
Na protější straně byl otvor, malý otvor, kterým se dala prostrčit nejvýš ruka, avšak pronikalo tudy světlo.
„Pojďte sem!“ volal Kazik. „Budeme muset tu díru zvětšit.“
Lívanec ležel bez pohnutí, z jeho strany nehrozilo žádné nebezpečí. Mariana s Dickem dorazili až ke Kazikovi. Ten se pokoušel otvor zvětšit. Dřevnatá hmota však odolávala i Dickovi, který Kazika vystřídal.
Najednou se ještě více setmělo. Shora na vstup do jeskyně se spouštěla nějaká clona. Za několik dalších vteřin nastala naprostá tma, nebudeme-li počítat svítící lívanec a malý otvor, u něhož stáli.
„Proč nás tu uvěznili?“ nechápal Dick.
Pozorovali lívanec. Byl to jediný obyvatel té dutiny a nejspíš tohle byly jeho žertíky, i když si jich vůbec nevšímal.
Dick přeběhl zpátky, nikdo přece nechce být zazděný, tím spíš, když ten, kdo tě tu zazdil, tě chce nejspíš sežrat, to byla jednoduchá matematika. Avšak přepážka tam nahoře byla tvrdá a nepoddajná.
„Nejde to!“ volal Dick. „Musíme se dál pokoušet zvětšit ten otvor!“
Kazik pracoval, co mu sily stačily, pak se k němu připojil Dick. Pospíchali, protože cítili neznámou hrozbu a bylo jim jasné, že se dostali do pasti. Nevěděli, co jim hrozí, jisté bylo jediné — co nejdřív se musí dostat ven.
Šlo to pomalu, byli stále nervóznější a Mariana do toho najednou zavolala:
„Podívejte! Voda!“
Vodní hladina v dutině stoupala, nikdo z nich neměl potuchy, odkud se voda bere. Už jim sahala k nohám, trochu fosforeskovala a lívanec v té nádrži pomalu plaval, nespěchal, jako kdyby vyčkával, až voda stoupne ještě výš.
„Kde se ta voda bere?“ zvolal Dick.
Stále jí přibývalo, až jim najednou bylo jasné, že voda nestačí vytékat dírou, že stoupá rychleji.
Odpoledne Pavlyš oznámil Klaudii, že poletí na průzkum a že s sebou vezme Sally, protože motor jejich vozidla neposlouchá jak by měl a on si přeje, aby ho Sally zkontrolovala za chodu.
„Dobře,“ souhlasila Klaudie, „Moc se ale nevzdalujte!“
„Děkuju,“ pípla Sally, když už byli nahoře. „Ukážeš mi ty stromy?“
„Samozřejmě, už se sám nemůžu dočkat. Ani se mi nechce věřit, že doopravdy existují.“
Přeletěli řeku, a když Sally zahlédla propletence obřích lián vytvářejících kmeny a mířících do mraků, nestačila žasnout.
„To snad ani není možné, to se nám asi jen zdá!“
„Chtěl bych rozehnat mraky,“ uvažoval Pavlyš, „abych to všechno mohl v celé kráse vyfotografovat.“
„Musíme sem vzít Klaudii,“ řekla Sally, „bude se jí tu líbit.“
„Ta nevyjde na krok ze stanice,“ prohlásil Pavlyš. „Je to zvláštní, pro ni je vždycky nejodpornější ta planeta, kterou zrovna zkoumá. Je v tom nějaká anomálie.“
„A tobě se ta planeta líbí, Slavo?“
„Na planetu nemá člověk přicházet s vyhraněnými představami. Koukej,“ ukázal ji najednou, „co říkáš tomuhle?“
V kmenu spatřili malý otvor, z něhož tryskal proud vody, tříštil se do všech stran v malých praméncích a celý ten vodopád pospíchal ze své třísetmetrové výše k zemi.
„To tedy vysvětlit nedokážu,“ řekla Sally a současně zkontrolovala, jestli je spuštěna kamera.
„Uvnitř toho stromu je zřejmě aktivní cirkulace tekutiny,“ uvažoval Pavlyš. „Vytvořil se otvor v kůře a šťáva pronikla ven. Představ si takovou gigantickou břízu na jaře, když ji prořízneš kůru…“
„Možná to tak je,“ kývla Sally. „Jednou se na ten strom vypravíme jako na hory.“
„O něčem takovém sním ve dne v noci,“ řekl Pavlyš.
Vyletěli asi o dvě stě metrů výše, až k dolní hranici mraků. Tam se větve proplétaly, v široké vidlici bylo jezírko a dokonce několik malých stromů.
„Ideální místo pro piknik,“ poznamenal Pavlyš.
„Na to zapomeň,“ řekla Sally a položila mu ruku na paži. „Dobře víš, že bych chtěla uspořádat piknik. Ale ne tady. Tady je spousta štírů.“
„Máme přece skafandry.“
„Piknik ve skafandrech?“
Letěli ještě výše. Z obrovské vodorovně vyrůstající větve téměř vymezující spodní hranici mraků visel jako památník zapomenuté civilizace roztrhaný cár propletený nějakými žílami s předmětem připomínajícím upletený koš dost velký k tomu, aby se do něj vešlo pár lidí. Bylo obtížné si tu věc prohlédnout, Pavlyš ji vyfotografoval a řekclass="underline"