„Tak si představ, že tu příroda vymyslela i balón!“
„To se mi nezdá,“ řekla Sally.
„To já si představuju, že tahle bytost se zaživa podobala obrovské bublině naplněné vzduchem, podobná zvířata jsem tu už viděl, byla ale menší. Když jim hrozí nebezpečí, udělá se jim bublina na zádech, pamatuješ si přece, jak jsem vám promítal ten film? A tahle bytost létá až někam do mraků… Až tuhle planetu uzpůsobíme pro život, mladí odvážlivci budou tyhle bubliny pronásledovat, aby se na nich svezli.“
„To jsou nesmysly,“ řekla Sally, „sestoupíme dolů.“
Při sestupu ještě jednou obletěli celý strom. Proud v otvoru byl silnější než před chvílí.
„Máš pravdu, jsou to nesmysly,“ kývl Pavlyš. „Vždycky se snažíme o logické vysvětlení pro něco neznámého, co nám nabízí příroda. Stará metoda vycházející z analogie tu neplatí.“
„Pojď, někde přistaneme, třeba na břehu jezera,“ navrhla Sally, „trochu se projdeme. Jenom aby tam byl kousek volného místa, foukal tam vítr a z křoví se na nás nehrnuli červi a krysy.“
„Poletíš se mnou do hor?“
„Jistě. Je mi s tebou dobře.“
„Dík. Aspoň abychom byli spolu sami.“
Situace to byla nepříjemná, vůbec netušili, co se stalo. Byla to past, samozřejmě že nebyla připravena speciálně na lidi, zato však byla dokonalá.
Voda stoupla k otvoru v kůře a prodírala se jím ven, otvor však nestačil. Posléze otvor zmizel pod vodou a stalo se z něj světlé kolečko, které bylo stále hlouběji a přestávalo být vidět. Ještě jedna světlá skvrna byla v té tmě, nazelenalý lívanec, který pomalu kroužil uprostřed, k lidem se však nepřibližoval a vůbec si jich nevšímal.
Voda jim už dosahovala k pasu. Kazikovi snad po krk. Prázdný prostor vracel bublání vody shora. Dick se snažil držet co nejdále od lívance, dostal se temným prostorem k černé přepážce, která shora zapadla. Zaklepal na ni rukojetí nože, odezva byla zřetelná. Zaslechl Kazikův hlas:
„Já už musím plavat,“ oznámil naprosto klidně. Proč taky dělat paniku?
„Poplav sem,“ vyzvala ho Mariana. „Tady není tak hluboko.“
Ozvalo se vyšplíchnutí vody. Dick řezal nožem přepážku. V těchto místech se zdálo, že není tak silná. Ve skutečnosti to však dělal proto, že mu nic jiného nezbývalo.
6
Byl třetí den po odletu balónu. Osada žila na první pohled jako předtím, v jejím životě však bylo napjaté očekávání.
Bylo teplo jako na konci léta.
Oleg seděl v dílně se Stařešinou a Sergejevem.
„Vypadá to špatně,“ řekl Sergejev, který za poslední tři dny viditelně pohubl a sešel. „Kdyby měla cesta normální průběh, za den dva by tam doletěli a dneska bychom už měli hosty.“
„Není vyloučeno, spíš je to dokonce pravděpodobné,“ oponoval Stařešina, „že přistáli někde v lese a nemohou najít tábor expedice. V lese to není nic snadného.“
„Se všemi těmi variantami jsem počítal,“ odpověděl Sergejev.
„Tak dobře,“ kývl. „Co uděláme?“
„Nejspíš bychom měli jít do lesa,“ navrhl Stařešina. „Jestli přistáli, víme přece, kterým směrem letěli, najdeme je.“
„Správně,“ souhlasil Oleg. „Půjdu já, ano?“
„To není zrovna chytré,“ odpověděl Sergejev. „Uvažujte. Mohl se změnit směr větru a mohlo je to zanést stranou. Daleko stranou.“
„Kdyby viděli, že je to zanáší, přistáli by.“
„Nemuseli to stihnout… A les je to obrovský. Kdyby přistáli blízko nás, vrátili by se. V lese se vyznají.“
„Mohli také pokračovat dál pěšky.“
„Tím hloupější by bylo hnát se za nimi lesem.“
„Co když ale museli to… jak se to řekne?“
„Nouzově přistát?“ napověděl Stařešina. Pak zakašlal. Na první pohled bylo vidět, jak strašně sešel. Dříve byl starý jen podle jména. Oleg nikdy nespojoval tohle jméno s pojmem stáří. Navíc do té doby staré lidi nikdy neviděl. Ti, co zemřeli, se vysokého věku nedožili. Teď se zadíval na Stařešinu a byl mu jasný smysl slova stařec. Dokonce vetchý stařec. Stařešinovi slzely oteklé oči uprostřed vrásčité pavučiny, jeho jediná ruka se mu chvěla, hrbil se, při chůzi tahal za sebou nohy. Byl starý.
„Co když museli nouzově přistát?“ Oleg zavrtěl hlavou, aby zahnal ošklivé myšlenky na stáří, které mu bránily v přemýšlení, vždyť Stařešina může zemřít a on také zestárne, budou se mu chvět ruce a zemře… „Co když…“ Oleg to ani nemohl vyslovit, ale přemohl se:
„Co když jsou v nouzi, co když se ztroskotali a potřebují pomoc?“
„Kde tu pomoc potřebují? Ukaž mi, kde?!“ tvrdě vyjel Sergejev.
„Dojdeme k řece, půjdeme směrem, kterým letěl balón. To je čtyři pět dní.“
„A kdo tam půjde?“ zeptal se Sergejev. Najednou se jeho hlas chvěl zlostí. Oleg pochopil, že ten stav je způsoben vlastní bezmocností. Všechny své i Olegovy nápady zvážil, všechno propočetl a současně zavrhl, i když i on by chtěl jít za aeronauty a hledat je v nekonečném lese. Jenom nesedět tady a čekat.
„Já půjdu,“ prohlásil Oleg. „Půjdeme spolu. A můžeme vzít ještě Fumiko. Vyzná se v lese.“
„To je velmi náročná výprava,“ namítal Sergejev. „Na tak dlouho se nikdy nevypravil do lesa ani Dick. Nemáme skoro žádné zásoby potravin, všichni mají hlad, ještě že se to zazelenalo na Vajtkusově zahradě, jsou to vitamíny.“
Oleg neměl začátky léta rád, to měli vždycky všichni hlad. Zvěř v té době ještě žádná nepřicházela, hub bylo málo. Rostlinstvo se teprve začalo zelenat. Kristýna říkala, že osada převzala od křesťanů staré zvyky — velký půst. Na prahu léta lidé kdysi také hladověli, když jim docházeli zásoby a náboženství se tenhle hlad hodil, říkalo se tomu půst a během něho se nesmělo moc jíst. Vlastně to ani nebylo možné.
„Nemáme si ani co vzít s sebou, všechno, co jsme měli, jsme dali do balónu. Je to tak?“ promluvil Stařešina.
„Něco zabijeme v lese, neztratíme se… A vůbec, copak teď na něco takového můžeme myslet?“
„Vždycky, když člověk myslel, tak se mu to vyplatilo.“
Oleg pohlédl na Stařešinu, čekal, že ho podpoří, ten však mlčel.
„Teď ale jde o naše lidi… Co když jim je zle?“
„Žijeme vedle smrti od rána do večera,“ prohlásil Sergejev. „Kdybychom tě teď s někým dalším poslali do lesa bez naděje na úspěch jenom proto, že se o ně bojíme, mohlo by to znamenat tragédii pro celou osadu. A osada je na prvním místě, nikoli my s Borisem, dokonce ani ty ne, ale těch deset dětí je na nás závislých. A dejme tomu, že odejdeme do lesa. Kdo zůstane v osadě?“
„Spousta lidí,“ ujišťoval Oleg. „Stařešina, Vajtkus, ženy, Liz. Bude jich dost.“
„Vajtkus je starý a slabý, Stařešina taky, v osadě nezůstane jediný ochránce, dokážeš to pochopit?“
„Ne, nemáš pravdu,“ řekl Stařešina. „Když je třeba, pořád se ještě dovedeme otáčet.“
„Jestli si nedokáže poradit s lesem Dick s Marianou,“ pokračoval Sergejev, jako kdyby ho neslyšel, „pak my s Olegem nemáme moc velkou šanci nalézt je a pomoci jim. Zato máme mnohem větší šanci dostat se ke korábu. Na to jste zapomněli?“
„Koráb počká,“ umíněně pokračoval Oleg. „Čekal už dost dlouho, tak to ještě chvíli vydrží.“
„Zapomněls, proč jsme tě nepustili na výpravu balónem? Protože ty musíš dorazit ke korábu, rozumíš?“