„A když půjdu ke korábu, kdo bude chránit osadu?“ Oleg hned objevil slabé místo v Sergejevově logice a chytil se ho. „No kdo? Sám jste to přece říkal. A teď mám sedět a čekat?“
„Drží nás u krku nutnost, nevyhnutelnost,“ řekl Sergejev. „Vždycky jsme byli mezi dvěma zly, někdy mezi třemi, mezi spoustou zel. A zůstáváme lidmi, protože vždycky myslíme, protože vždycky žijeme společně…“
„A teď nejdeme na pomoc Marianě!“
„Ale mlč už sakra!“ rozzlobil se najednou Stařešina. „Myslíš, že jsou takové úvahy pro Sergejeva lehké? Jsi dospělý a jsi náš nástupce. Jsi dědic malého království. Spoléháme na tebe. A ty se najednou začneš dohadovat jako kluk. Jsi do Mariany zamilovaný.“
„Cože?“ Oleg se doopravdy naštval. „Nic takového není pravda.“
„To je vidět,“ usmál se Stařešina, „jenom jsi o tom neměl sám dlouho potuchy. Teď ti to snad došlo, proto se stavíš na zadní.“
„Dobrá, nemá přece smysl se hádat,“ uklidňoval je Sergejev a vstával. „Křičíte na celou osadu.“
Oleg se od nich odtrhl. Jestli je nebo není zamilovaný, to slovo je samo o sobě hloupé, jich se to netýká. Už si byl jist, že dnes v noci uteče z osady, uteče a sám je najde. I kdyby měl jít pět nebo třeba deset dní, i kdyby se proti němu spikly všechny lesní obludy, on Marianu a Kazika najde. No a Dicka taky. Musí se jenom ovládnout a teď se s nimi nehádat. Balónem odletět nesměl, nemohl se s nimi přece prát! Ale v odchodu do lesa mu nikdo nezabrání.
„Spoléhám teď na tvůj rozum, jak se ukázalo, trochu ho máš,“ říkal Stařešina. Oleg ho neměl chuť poslouchat, ale nějak se mu to nedařilo. „Cestu ke korábu známe a relativně, opakuju relativně, je to cesta bezpečná. Teď je tak teplo, že bychom mohli vyrazit třeba zítra. A tohle je tvá cesta, Olegu. Je to tvůj osud a současně i osud osady. I kdyby se stalo něco tragického s mou dcerou…“ Řekl naschvál ‚s mou dcerou‘, abych to pochopil, napadlo Olega. „Jestli žádná expedice na téhle planetě není a nikdo nás nenajde, budeme připraveni na nejhorší. Zůstane nám koráb. A taky ty. Rozumíš tomu teď?“
„Rozumím,“ opakoval Oleg jako ve škole.
„Ale houby tomu rozumíš,“ řekl Stařešina. „Nejsi schopen pochopit, že nepatříš sám sobě. Že v životě nastávají chvíle, kdy člověk nemá právo patřit jen sobě. Tak tomu bývá vždycky, když na jeho jednání závisí osud jiných.“
„No dobře, už toho nechme,“ řekl Sergejev. „Zvážíme to.“
Navečer se rychle setmělo, matka byla u Lindy, žily společně. Oleg vzal malý pytlík, vyškrábal z krabice na polici poslední mouku a sladké kořínky, nic víc už doma neměli, pak si nabrousil nůž. Mohl si samozřejmě vzít i samostříl, ale ten by mu překážel, musí jít velmi rychle, téměř před každým dravcem se v lese dá utéct. Olegovi v té chvíli seděla v týle umíněnost. Bylo mu jasné, že není v právu, že pravdu mají starší, avšak v té jejich pravdě byla jakási krutost, se kterou se Oleg nedokázal smířit. Vždyť on přece neodmítá jít ke korábu, vydá se tam však až později, ti v lese čekají, že jim někdo pomůže, a my si tu klábosíme. Představoval si, jak půjde rovnou k bažinám, k řece. Tam je volné prostranství, on sám tam nikdy nedorazil, ale vyprávěl mu o tom Dick, a jestli se jim podařilo doletět k řece, půjde po břehu a určitě na ně narazí. Nebál se, ani kdyby musel jít v noci sám do lesa, kde to vůbec nezná. Kdyby mu o tom ovšem řekli za normálních okolností, měl by strach. Teď však bylo nejdůležitější nepozorovaně se dostat z osady a dojít za noc tak daleko, aby ho už nedohonili a nepřinutili k návratu.
Večer se snad zastavil. Oleg zažehl světlo v misce, naplnil ji tukem, otevřel učebnici, kterou prošel už třikrát. Sergejev mu uplácal z hlíny velké modely ovládacího pultu, aby si to všechno dokázal pořádně představit, ale Oleg si musel teprve teď dokázat, že se tím útěkem nezříká cesty ke korábu, že ji jen trochu odkládá. Dokonce si s sebou chtěl učebnici vzít, ale pak si uvědomil, že na čtení nebude mít čas. Pytlík strčil pod stůl, usedl ke stolu a pročítal příručku o obsluze přístrojů dálkového spojení, ale nevnímal jediné slovo.
Celí se chvěli u vstupu do dutiny, marně se pokoušeli zahřát, ve tmě se nedá nasbírat dříví na oheň. Sami pořádně nevěděli, co se vlastně stalo, ale když voda stoupla o více než dva metry a když se z posledních sil přidržovali za výstupky ve stěně, když plavali v naprosté tmě studenou vodou, když se kolem nich naprosto lhostejně vznášel fosforeskující lívanec, najednou se černá přepážka zvedla a voda, která se nahromadila v dutině, se s hukotem prodrala ven a bylo slyšet, jak se v celé své váze někde daleko dole na zemi roztříštila.
Doplazili se ven na rozdvojenou větev, ruce a nohy je už téměř neposlouchaly. Přitiskli se k sobě a seděli tak, dokud neusnuli. Nikdo nepromluvil. Přitom je trápil strašný hlad.
„Spíš?“ zeptala se Liz, když vstoupila do chatrče.
Oleg se odtrhl od knížky. Podařila se mu natolik se začíst do obsahu, že se v duchu ocitl v korábu, ve spojové kabině.
„Ne.“
„Učíš se? Neruším tě?“
„Ani ne. Matka tu ale není, je u Lindy.“
„Já přišla za tebou.“
„Proč.“ No tohle mu ještě scházelo!
„Našla jsem takovou rostlinu,“ řekla Liz. „Roste u ohrady. Nádherně voní. Natřela jsem si s ní ruce. Přivoň si.“
Panebože, čichat k ruce!
Nestačil však nic říct, protože Liz mu položila ruku na obličej, až ho málem udusila, i když to udělala něžně. Ruce ji příjemně voněly, nebylo to ale nic zvláštního, tuhle rostlinu Mariana často trhala a sušila. Dělala z ní vodičku na obklady proti zápalům a zánětům.
„Je to příjemné, viď? To jsem našla sama.“
„Mariana má takové rostliny celý pytlík,“ řekl suše Oleg.
Liz neodpověděla. Buď se urazila, nebo přemýšlela co dál. Usedla vedle Olega na lavici, takže Oleg cítil její teplo. Rozpuštěné vlasy jí ležely na ramenou.
„Bojíš se o ně?“ zeptala se Liz.
„Ty snad ne?“
„Já taky. Já se vždycky bojím o každého,“ přiznala Liz.
„Jak jen někdo odejde do lesa, už mám o něj strach. Mě bys nikdy do lesa nedostal, ani za nic.“
„Já vím,“ řekl jí Oleg.
„Máš strašně dlouhé vlasy, že by sis je mohl splétat. Já tě ostříhám, chceš?“
„Ale ne, ostříhá mě matka.“
„Já jsem tak rozrušená,“ pokračovala Liz.
„A proč?“
„Sama nevím.“
„Tak si jdi lehnout,“ poradil jí Oleg.
„Ještě je moc brzo. A ke všemu se strašně nudím, ani si nedovedeš představit jak. Ty máš pořád co dělat, ale já musím pořád sedět s tou bláznivou Kristýnou. Nudím se, a tak jsem přišla k tobě. Také se bojím o Dicka. I o Marianu s Kazikem. Teď jsou nejspíš v lese. Nebo třeba našli už tu expedici. Co myslíš?“
„Kdyby ji našli, už by tu byli.“
„Tady se přece nedá vůbec žít zajímavě,“ posteskla si Liz. „Sám dobře víš, jak se tu nudím, a ty si mě ani nevšimneš.“
„Mě to s tebou nebaví,“ odsekl Oleg.
„A s ní ano?“
„S ní ano.“
„Povídáme si tu jako malé děti,“ řekla Liz. Přešla k dřevěné palandě a usedla na ni. „Tady je to měkčí,“ oznámila.
„Proč jako malé děti?“
„Protože musíme myslet na budoucnost. A to ty neumíš. Jistě proto, že jsem starší.“
„Ale vždyť jsi skoro stejně stará.“