Přenocovat museli na břehu až u samotného jezera, tak daleko je proud zanesl. Přesto se přes třetí rameno dostali.
Druhý den je čekala nejsložitější část přepravy.
Kazik spal, Mariana byla hned vzhůru, hned usínala a Dick, aby nemusel Kazika budit, sám vařil nad ohněm vodu v ořechu, aby mohl dávat Marianě pít. Dick byl přesvědčen o léčebné síle horké vody. Byl strašně unavený a chtělo se mu spát, přesto prolézal okolní křoví, jestli tu nenajde jiný kmen nebo velké větve, aby zpevnil ostrůvek. Nenašel však nic a raději si také lehl.
V noci zase drobně pršelo, nebyl to až tak nepříjemný déšť, připadal jim docela teplý. Mariana nespala. Noha ji bolela a měla pocit, že jí do ní někdo buší kladivem přesně v rytmu srdce. Nejradši by si tu hnusnou nepohyblivou končetinu utrhla. Dírou ve stříšce pozorovala černou oblohu. Bylo sychravo a dusno, vedle ní hlasitě chrápal Dick, Kazik každou chvíli křičel ze spaní a s někým se hádal. Mariana se snažila myslet na Olega, určitě už vyrazil ke korábu a jistě si myslí, že je mrtvá. Musí to všechno strašně prožívat. Představovala si, jak nesmírně trpí, a měla radost, že se trápí zbytečně, protože ona je stále naživu a vrátí se k němu. Pak se najednou rozplakala, plakala docela tiše, aby nikoho neprobudila. Plakala, protože si představovala, že jí nohu uříznou, protože bude mít gangrénu, že ji Oleg určitě přestane mít rád, opustí ji a nebude s ní společně žít. Ať si pak odletí na Zemi, ona zůstane tady v osadě. Osada bude úplně opuštěná, zůstanou tu jen se slepou Kristýnou a budou se starat o kozu…
Toho večera skutečně v osadě usoudili, že se expedici Dickovi nepodařilo najít. Nikdo nechtěl ani pomyslet na to, že zahynuli, ale nikdo už nevěřil tomu, že pomoc může přijít odtamtud.
Zase byli všichni pohromadě, jenom děti tu tentokrát chyběly. Z nejmladších přišla jen Fumiko, Kazikova sestra. Celé ty dny si s nikým nehrála, ale ani neplakala, ostatně stejně jako Kazik. Chodila jako stroj, nic neslyšela, nic neviděla.
Ve velké Stařešinově místnosti bylo dost místa, když chybí tři lidé, je to v tak malé osadě znát. Člověk si rázem uvědomí, že tu nejsou a že má vedle sebe prázdno.
„Odcházíme,“ řekl Sergejev. „Odcházíme s Olegem, protože už dál čekat nemůžeme. Musíme něco udělat, musíme mít nějakou naději.“
„Ještě je brzo,“ dal se slyšet Vajtkus, „ještě mi nic nedozrálo.“
„Děti nasbíraly spoustu hub,“ odmítl to Sergejev. „Letos je léto velmi teplé a nikdo nám nezaručí, že to vydrží. Pamatuješ, jak před dvěma lety bylo strašné vedro a pak z ničeho nic začal padat sníh? Co když se to bude opakovat? Teď už je přes týden teplo, sníh u průsmyku musel roztát.“
„Půjdeme jen dva,“ prohlásil Oleg. „Moc jídla nepotřebujeme. Budeme pospíchat.“
„Oleg má pravdu,“ řekl Sergejev.
„Co to na věci mění?“ ozvala se najednou matka. Olegovi bylo jasné, že si teď bude vymýšlet argumenty proti té cestě, a čekal jen, kdy začne. Bál se, že když začne mluvit rozumně a přesvědčivě, budou ostatní souhlasit, že ji poslechnou a on bude muset zůstat s ní. „Kde je nějaká jistota, že dokážete nějak navázat spojení? Když to nedokázali před dvaceti lety…“
„Maminko, tohle všechno jsme už probrali,“ promluvil Oleg. Ostatní mlčeli, bylo jasné, že právě on musí matce odpovědět. „Před dvaceti lety na to nebyl čas, koráb byl mrtvý, studený, oba spojaři zahynuli, víš přece, že i kapitán zahynul, zahynuli všichni, kdo byli u ovládacího pultu. Tos nemohla zapomenout. Kdo se tehdy mohl něčemu naučit? Ale já jsem se učil. A Sergejev taky. Učili jsme se společně. Tehdy chtěli všichni přežít, mysleli jen na to, jak odejít, a nikoho neměl chuť zůstat v korábu a zmrznout, je to tak?“
„Je,“ přitakal Stařešina.
„A ještě něco,“ pokračoval Oleg. „Jestli naši zabloudili, jestli se dostali na ostrov, do hor a nemohou zpátky, pak je naší jedinou nadějí koráb.“
„Nemluv nesmysly,“ nesouhlasila matka. „Koráb leží v horách.“
„Jestli zavoláme Zemi, jestli nás zaslechne jiný koráb, přijdou nám na pomoc. A všichni společně je pak najdeme.“
„Za tři roky?“ zeptala se matka.
„Irino, naději člověk může mít velkou, malou a nicotnou,“ řekl Sergejev. „My potřebujeme jakoukoli. Kdybychom neměli po celá léta ani tu nicotnou naději, dávno bychom už vymřeli. To dobře víš. A sama tou nadějí žiješ.“
„Já žiju Oležkem,“ řekla Irina. Oči měla vlhké, dalo jí práci ovládnout se a neplakat, proto měla tvář zkřivenou a napjatou. Byla to unavená tvář staré ženy.
„Nemyslím, že Oleg říká nesmysly,“ řekl Sergejev „Došli jsme spolu ke stejným závěrům. Nemůžeme si představovat, že by nám Země pomohla okamžitě. My máme ještě jinou naději. Spoléháme na to, že na naší planetě je expedice ze Země. Ti také mají své spojení. Nebo mají spojení někde na oběžné dráze. Nemusíme odesílat signály do nekonečného vesmíru. Potřebujeme, aby nás slyšeli ti, co jsou kousek od nás. Jakmile zaslechnou signál, který si nedokáží vysvětlit, okamžitě zbystří pozornost.“
„Tak už sakra dál nemluv!“' zvolal Vajtkus. „To je geniální myšlenka!“
„Co bych víc povídal?“ pronesl Sergejev. „Ještě jsme ani neopravili spojení. Neudělali jsme zatím vůbec nic.“
„Mně jsi to ale mohl říct,“ urazil se Oleg. „Přece tam jdu s tebou. A mohli jsme vyrazit už včera.“
„Právě proto jsem ti to neřekl,“ usmál se Sergejev „Protože bys okamžitě utekl. A na to bylo příliš brzo.“
Všichni se rozesmáli. Celé to shromáždění sice moc veselé nebylo, ale smáli se všichni do jednoho. Naděje jim všem doslova vyrostla před očima, snad se dokonce rozzářila.
Pak vstal Stařešina. Byl vážný a tvářil se slavnostně. Oleg hned pochopil, že teď řekne něco nesmírně důležitého.
„Jsme troubové,“ začal Stařešina. „Ty taky, Sergejeve, i když jsi chytrý chlap, přece jen jsi trouba. Kdy tě to napadlo s tím místním spojením?“
„Asi před dvěma dny,“ přiznal se Sergejev. „V podstatě nedávno. Hledal jsem způsob, jak bychom mohli pomoct těm našim. Pak se mi v hlavě rozsvítilo.“
„Moc ti to nezapálilo,“ řekl Stařešina. „Napadlo tě, kde jsou vysílačky pro místní spojení?“
„Ne.“
„Vysílačky pro místní spojení nejsou jen na hlavním ovládacím pultě, který je poškozen jsou i na planetárních člunech. A pokud je mi známo, planetární čluny jsou nepoškozené.“
„Hm,“ ozval se Vajtkus. „To už zní líp.“
„Takže můžeme předpokládat, že ten váš úkol není tak složitý, jak se zdálo. Třeba Oleg ztratil tolik času na učení zbytečně.“
„Vůbec ne zbytečně,“ odpověděl s jistotou Oleg. „Já toho nelituju ani trochu.“
„Já to taky nemyslím vážně,“ řekl Stařešina. „Takže můžete vyrazit!“
„Až zítra,“ odpověděl mu Sergejev.
„Až zítra,“ opakoval Oleg. „Hned ráno.“
„A teď půjdeme do skladu,“ řekl Vajtkus. „Shromáždíme všechno, co máme, aby ti dva došli ke korábu a neumřeli cestou hlady.“
7
Tentokrát se žádné slavnostní vyprovázení nekonalo. Nebyla na to nálada a nebyla to nakonec ani opravdová výprava.