„To je zbytečné,“ řekla Klaudie. „Musíme zjistit, co se má v takových případech dělat. A jak.“
„A co se má jako dělat?“ Pavlyš si uvědomil, že se nikdy s ničím podobným nesetkal a nevěděl, co se tedy doopravdy má. Předpisy jsou ovšem na všechno, na vstup do volného vesmíru i pro chování v případě, že se člověk setká s cizími rozumnými bytostmi. Dokonce i ty nejnepředstavitelnější situace, všechny mají své předpisy.
„Co z toho můžeme využít?“ zeptala se Klaudie.
„Jak využít?“ nechápala Sally.
„Výsadkové čluny jsou v pořádku?“
„Velký člun je poškozen. Náraz zasáhl dopravní úsek.“
Klaudie zapojila počítač. Zanedlouho se na obrazovce objevil text, byla to strohá, výrazná písmena, která nepřipouštěla žádnou diskusi. Klaudie četla nahlas.
„V případě, že expedice opouští zkoumanou planetu, musí se přesvědčit, zda na planetě nezůstal jediný předmět pozemského původu s výjimkou přístrojů, které jsou zde ponechány s tím, že budou odvezeny později…“
„Tohle je ale úplně jiný případ,“ řekl Pavlyš. „Tím mají na mysli třeba můj kartáček na zuby.“
„Kartáček na zuby?“
„Jistě, už ho nemůžu tři dny najít,“ oznamoval Pavlyš. „Musel jsem si vzít náhradní. Zřejmě někam zapadl a za milióny let, až tady vznikne civilizace, objeví archeologové můj kartáček a budou mít důkaz, že tu byla cizí civilizace.“
„Na legrácky teď není vhodná chvíle,“ pronesla Klaudie a sklonila se znovu k počítači. „Něco tady ještě musí být. Vzpomínám si na to. Jistě, tady je to!“
Obrazovka se znovu rozsvítila.
„Objeví-li expedice na zkoumané planetě jakýkoli předmět pocházející ze Země, ať už jde o předměty, které tam byly zapomenuty předcházející expedicí nebo které jsou pozůstatky havárie, expedice je povinna je vzít s sebou a v případě, že to není možné, musí tyto předměty zničit.“
„Vždyť jsem to říkala,“ kývla spokojeně hlavou Klaudie. Byla ráda, že se mohla na svou paměť spolehnout.
„Ale to snad ne?!“ protestovala Sally. „Vždyť jsou tam lidé…!“
„Ti lidé zahynuli před dvaceti lety.“
„Snad s tím nemusíme tak pospíchat,“ řekl Pavlyš. „Ještě přece neodlétáme.“
„S takovou věcí se musí pospíchat,“ řekla Klaudie. A začala znovu hledat v předpisech. „Píše se o tom někde v poznámkách,“ sdělovala. „Musí tam být ještě nějaké dodatky.“
„To tedy nechápu,“ nesouhlasila Sally. „Co by se mohlo stát?“
„Mohla bych se zmýlit v přesnosti formulaci,“ pokračovala Klaudie, „ovšem smysl je jasný. A musí být jasný i vám. Ten příkaz nemá na mysli jen budoucí obyvatele planety. Tady jde o současnost. Koráb, který ztroskotal je zdrojem mikroorganismů ze Země. Můžeme být příčinou nějaké místní ekologické katastrofy.“
„Mikrobi už dávno zmrzli,“ mávl rukou Pavlyš.
„Můžeš to tvrdit s naprostou jistotou? Jako biolog?“
„Ne, to nemůžu,“ připustil Pavlyš. Bylo mu totiž jasné, co tím chce Klaudie naznačit. Pavlyš vstoupil do korábu. Jestliže něco, co je cizí tomuto světu, mikroorganismy či viry jemu škodlivé, byly uvnitř. Pavlyš jim umožnil proniknout na tento svět. A teď už není taková zima, ani v horách. Nikdo nemůže s jistotou tvrdit, že se nic nestane. Nejspíš ne, ale předpisy pro takové příležitosti sestavují velmi moudří a předvídaví lidé.
„Znáte přece historii objevení Polynésie?“ uvedla učebnicový příklad Klaudie.
Pavlyš kývl.
Evropané zanesli v devatenáctém století do Polynésie, kde doposud tyto nemoci neznali, příušnice, neštovice a spálu a na ně vymírali obyvatelé celých ostrovů, protože proti těmto, pro Evropany běžným chorobám, neměli protilátky.
„Mně to připadá hrozné,“ řekla Sally. „Stojí tam teď jako pomník.“ Zarazila se.
„Lidé nepřišli do vesmíru proto, aby tu po sobě zanechávali pomníky, které by mohly zničit cizí život. Nesmíme se stát zdrojem nákazy,“ řekla Klaudie. „Smyslem současné civilizace je humanismus.“
Sally vstala, odešla do kuchyně, aby postavila na čaj. Zastavila se mezi dveřmi a najednou řekla:
„Jak si můžeš být vždycky vším tak jistá…“
Klaudie jí neodpověděla.
Když si trochu odpočinuli, chtěl Kazik okamžitě vyrazit ke stanici. Mariana mu řekla:
„Počkej, až se trochu zahřeješ a uschneš.“
„Uschnu cestou,“ protestoval Kazik. „Chodím rychle.“
Dick mu dal svůj nůž, protože ten Kazikův už nebyl k ničemu, chtěl mu dát i paprskomet, ale Kazik si ho nevzal, nedůvěřoval té zbrani.
„Budeš ho potřebovat víc,“ prohlásil, „já budu chodit, ty musíš sedět a čekat.“
Kazik vykročil do vkrádající se tmy, ale do cesty se mu postavila bystrá říčka, šel proti proudu a hledal, kudy by se dostal na druhou stranu, uvízl však v bažinách. Vrátil se až za naprosté tmy. Viděl oheň, který rozdělal Dick.
„To jsem já!“ volal už z dálky.
„Tys je nenašel?“ ptal se Dick a vstal.
„Ráno je určitě najdu. Teď už vím, kudy mám jít,“ odpověděl Kazik.
Mariana ležela s otevřenýma očima a mlčela. Strašně ji to bolelo, ne noha, ale celé tělo, byla to taková tupá, pomalu se přelévající palčivá bolest.
Vstali, když se rozptýlila ranní mlha. Odcházela v chuchvalcích, jako břečka stékala do jezera a schovávala se v lese. V chuchvalcích mlhy se skrýval i kouř z ohně, na kterém Dick vařil vodu. Pavlyš si toho kouře nevšiml. A i kdyby si ho všiml, považoval by ho za mlhu. Kazik pohlédl na oblohu právě ve chvíli, kdy se Pavlyšův stroj mihl nad vrcholky stromů.
„Odlétají!“ zvolal.
„Tys je viděl?“ zeptala se Mariana.
„Ano takový malý koráb.“
„Určitě letěli na průzkum,“ uklidňoval je Dick.
„Kéž by to byla pravda!“ vzdychl Kazik.
„Není to jedno?“
„Jestli jich je víc, mají ještě další koráb a mohli by vzít Marianu,“ řekl Kazik. „Tak já už jdu, můžu?“
Byl celý nedočkavý, shledání se Zemí bylo tak blízko!
„Počkej,“ zadržel ho Dick, „napij se čaje.“
Dick by tu Kazika mohl nechat a jít ke stanici sám, ale neřekl ani slovo. Les hrozil stejným nebezpečím všem. Člověk, který se pohybuje, je prakticky stejně ohrožen jako ten, kdo chrání bezmocné děvče. Chápal, co to pro Kazika znamená, když uvidí opravdové pozemšťany. Jemu to nic neříkalo. Měl jenom strach o Marianu, dnes vypadala strašně špatně. Donutil Kazika, aby se napil horké vody, a řekclass="underline"
„Tak utíkej!“
Věděl, že na planetě se neumí lesem nikdo pohybovat tak rychle jako Kazik.
Té noci Klaudie spala špatně.
Navečer totiž vypukl spor s Pavlyšem znovu: Klaudie naléhala, aby hned ráno udělal všechna opatření k likvidaci korábu. Slovo likvidace, které v případě Pólu použila, jako kdyby všechno Pavlyšovo jednání odosobňovalo, pomáhalo jí totiž nevidět pod pojmem Pól to, co viděl on. Existoval prostě předmět, který ohrožoval planetu. Existovaly pokyny, které nařizovaly nebezpečný předmět zlikvidovat. Pól už dávno neexistoval. Byl to logický postup, o kterém se pokoušela Pavlyše přesvědčit, jako kdyby měl odškrtnout událost starou dvacet let.
Klaudie sama otevřela kontejner s implozivem, se zařízením, které nevytvářelo žádné průvodní efekty způsobené běžným výbuchem a nenarušovalo přírodní rovnováhu. Odvlekla těžkou bednu do společné kajuty a neosobním tónem Pavlyšovi rozkázala, aby ráno zlikvidoval Pól, a aby udělal hologramový záznam z místností pro hlášení Hvězdné komisi. Bude-li potřeba, to souhlasila se Sally, může Pavlyš vzít z Pólu všechny předměty a materiály, které by mohly mít význam pro šetření nebo které by mohly mít nějaký význam pro příbuzné těch, kteří tu zahynuli.