Poté musela vyslechnout bouřlivý, ne příliš dokonale připravený Pavlyšův citový útok, při němž jednoznačně odmítl takovou věc provést.
„Jsme na dálkové rozvědce,“ řekla klidně a vyrovnaně. „Když jste, Pavlyši, souhlasil, že poletíte na tuto expedici, moc dobře jste věděl, že ve výjimečných případech záleží vždycky na rozhodnuti velitele expedice. V případě, že někdo neuposlechne, je navždy, opakuji navždy, vyloučen z jakékoli práce ve vesmíru. Můžete mé rozhodnutí považovat za hloupé. Ovšem odpovědnost za to nesu jenom já. A vy jste povinen se podřídit. Tady neexistují žádné výjimky. Nejednou tak byla zachráněna celá expedice, v níž se v nevhodnou dobu objevovaly sebemoudřejší nápady.“
„Klaudie,“ řekla Sally. „Mluvíš o něčem jiném. Naší expedici nic nehrozí. Můžeme to tvé rozhodnutí odložit až do odletu. Máme ještě čas.“
„Nic se do odletu odkládat nebude. Každým okamžikem vzrůstá nebezpečí, že tato planeta bude nakažena.“
„Kdybych ho radši nenašel!“ zněla Pavlyšova poslední slova. Najednou si uvědomil, jak je za celý den unavený a že se nechce na nikoho ani podívat. Ani na zásadovou Klaudii, ani na hodnou Sally. Jsou mu obě cizí, pokud se podřizují zákonu a neuvědomují si svou slabost před silami vyššími než samotný zákon.
Klaudie vlastně nespala celou noc, protože měla ze spánku strach. Nebyla na Pólu, ale viděla filmy, které tam Pavlyš natočil. Dokázala si dokonale představit sama sebe v mrtvém korábu.
Stačilo usnout a všechno jí ožívalo před očima. Lidé, které odsuzovala k smrti podruhé, se u ní scházeli, přicházeli až k ní, chtěli ji něco říct. Musela se s nimi dohadovat, dokazovat jim, že plní jen svou povinnost, nechápali ji však a vyhrožovali jí, a třebaže se pokoušela vybavit si jejich tváře, nedařilo se jí to… Klaudie se v hrůze probouzela a dělala vše, aby znovu neusnula. Zdálo se jí, že nespí, avšak nový příchod těch lidí ji potvrzoval, že znovu usnula…
K ránu ji ten nekonečný souboj s lidmi z Pólu natolik vyčerpal, že pochopila, že když se jí nepodaří ty lidi přesvědčit, bude je muset nechat na pokoji. Tato myšlenka ji přinesla nesmírnou úlevu, takže okamžitě usnula hlubokým, bezesným spánkem. Probudila se kolem desáté. Stanice už byla prázdná. Když Pavlyš se Sally odlétali, nechtěli ji budit.
Klaudie vstala, hlava jí třeštila, pokoušela se připomenout si to blouznění, vzniklo však vždycky něco beztvarého a nesmyslného. Věděla, že nepřikázala Sally, aby letěla s Pavlyšem, i když samozřejmě letět ve dvou je podle předpisů…
Umyla se v ledové vodě, zacvičila si, vypila šálek silné kávy, nic z toho ji však nezbavilo tísnivé, odporné nálady, dokázala však alespoň zahnat z hlavy noční blouznění. Představila si, jak Pavlyš letí, vedle něho sedí Sally, dělají si z ní legraci, když si vzpomenou na včerejší dohadování, asi o ní mluví ironicky. Jistě si z ní dělají legraci a Sally na všechno přikyvuje, souhlasí… Nezavolala člun. Rozkaz už vydala. Musel být splněn, jinak by od zítřka na stanici propukla anarchie.
Nakonec tohle všechno je pouhá epizoda, nic víc. Dávno mrtvý koráb, lidé kteří už dávno zahynuli… Dobývání vesmíru přináší oběti. Kdyby se lidé nepodřídili disciplíně, oběti by se ztrojnásobily.
Klaudie musela jít něco dělat.
Kazik pospíchal, teď už věděl, kudy jít. Musel obejít bažiny přes skupinu pahorků, pak prudce zabočit úvalem k místu, kde se říčka rozlévala a byla mělká.
U říčky se chvíli zdržel, vyhledal nejklidnější místo, byla tu voda jako zrcadlo. Samozřejmě že ne takové, jaké Mariana zanechala v osadě, ale dalo se do něj dívat. Podivil se tomu pohledu, tvář měl divně protáhlou a tmavou, jenom oči neměl špinavé. A vlasy měl jako nejdivočejší křoví.
Neměl se čím učesat, ale myl se tu dobře pět minut, jenom tak, vodou a jílem. Bylo mu jasné, že pozemšťanům se líbit nebude. Moc o sebe nedbá, teta Luisa mu právem hubuje. Copak je na to ale vždycky čas? To přece musí pochopit!
Přebrodil se, na místě mu bylo vody skoro po pás, strašně prochladl, takže dál utíkal, les tu nebyl hustý, samé borovice, světlé, namodralé kmeny mu uhýbaly, bály se hluku, dravé liány přetínal v běhu nožem, je to nádherný nůž, třeba mu ho Dick pak dá, protože Kazik bez nože… Určitě jim řekne, aby mu dali zeměpisnou knížku. Až to všechno skončí, určitě jim nejdřív řekne o takovou knížku, musí v ní být barevné fotografie. Stařešina říkal, že existují knížky s pohyblivými obrázky. Co víc si člověk může přát?
Olegovi zima nebyla. Sníh, který usilovně a hustě padal, se pokoušel jejich stan nejdřív strhnout svými prudkými útoky, když však ze stanu vznikl malý kopeček, smířil se s tím, jako kdyby byl spokojen, že obnovil netknutou bílou plochu horského údolí. Sníh byl těžký, dusivý, ale udržel ve stanu teplo.
Oleg cítil, jak je unavený, chtělo se mu spát, myšlenky mu probíhaly hlavou líně a prakticky bez jeho přičinění. Včera šli celý den, snažili se postupovat tak, aby celou dobu stoupali. Už nebylo pochyb, že zabloudili, ale neustále doufali, že se dostanou k průsmyku na jiném místě, to ostatně není tak důležité, jenom aby se dostali nad mraky, kde nezuří nepřetržité bouře, kde na ně nebude útočit moře dotěrných sněhových vloček bodajících do obličeje, narážejících na prsa, snažících se zastavit je a nepustit k Pólu.
Ještě před soumrakem však doslova padli, neměli už sílu ani na ohřátí vody. Mlčky stavěli v šedivé mlze stan, jako kdyby to byl nějaký rituál, přidržovali ho, aby ho neodnesla vichřice, pak se do něj uchýlili a pokorně leželi, cítili, že sněhová vrstva nad nimi je stále těžší. Pak si Oleg ve spaní uvědomil, že se mu špatně dýchá, nedokázal se úplně probudit, avšak Sergejev přece jenom nějakým zázrakem dokázal setřást vrstvu sněhu z tváří, vytvořil kolem nich něco jako malou jeskyni, do níž vzduch, i když jen líně, přece jenom shora pronikal. Takhle se aspoň neudusí.
Klaudie usedla k práci.
Nic se jí nedařilo.
Každou chvíli se přistihla, že se bezmyšlenkovitě dívá z okna. Les se za ty týdny změnil, léto nechalo vypučet listy na stromech, takové malinkaté zelené puntíky na dlouhých vlasových větvičkách, z mechu vyrazily čerstvé výhonky, které se chvěly, když v jejich blízkosti letěl nějaký hmyz, lišejníky se rovněž rozrostly a pomalu dýchaly, v lese se objevovalo mnohem víc zvířat, snad se sem vrátila z jihu nebo se probudila ze zimního spánku. Les budil v Klaudii odpor, současně ji však přitahoval. Výsledkem bylo neodbytné přání, které ji zdolávalo jako žízeň — prostě si jenom tak vyjít do lesa, bez skafandru, a projít se tam bez cíle a ničeho se nebát.
To ne, takhle to nejde, řekla si a znovu se snažila soustředit se na práci, pak se spojila s Pavlyšovým strojem. Tam bylo všechno v pořádku.
Ten koráb jim tu ještě scházel! Tutanchámonova hrobka!
To, že nechtěla myslet na koráb, však neznamenalo, že Klaudie byla lhostejná a chladná. Byla jenom snadno zranitelná a velmi citlivá, snažila se to před lidmi skrývat, protože jinak neměla šanci na další průzkumný let. Zvykla si za poslední léta potlačovat své city, styděla se za ně a možnosti počítačů, které v ní vyvolávaly úctu, zřídka však sympatie, pro ni znamenaly smysl života. Zvláštní bylo něco docela jiného — Klaudie totiž neměla potuchy, že Srjobrina a Sally s ní pracují tak dlouho, nikoli proto, že je důsledná, pracovitá a přesná. Ty dvě měly naopak rády docela jinou Klaudii, tu kterou ona sama před sebou skrývala, chápaly ji a běžně už přehlížely pedantství své nadřízené. Bylo v tom něco neobvyklého, protože se staraly o Klaudii jako o zlobivého syna, kterého neměl ve třídě nikdo v lásce, který měl sice samé jedničky, současně to však byl otravný nesnesitelný šprtoun, o němž doma vědí, že když ho nikdo nepozoruje, je úplně jiný, celé hodiny se stará o nemocné kotě, maluje si kytičky nebo vyřezává ze dřeva nádherný zámek. Ve třídě o tom ale nemá nikdo potuchy.