Zvířata, která zaútočila na stanici, se propletla do jediného klubka a Klaudie s ulehčením pochopila, že ti venku si vyřizují své účty, že je to pokračování věčného boje o existenci, při němž opice bude muset zahynout…
Ve stanici se svítilo, podrobnosti zuřivého boje tedy nemohla pořádně vidět, napadlo ji, že by měla zapojit kamery a možná že by je i zapojila, ale mdloby a zimnice ji přemáhaly stále víc, takže nebyla schopna usoudit, jestli se jí to zdálo nebo jestli byl ten okamžik doopravdy, kdy uviděla skoro rozumné opičí oči přitisknuté k oknu, temnou, podrápanou tvář, zoufale pohybující rty, snad volající o pomoc.
V hrůze z té podívané, v hrůze z tlamy toho bílého zvířete, z té opičí tváře, zvedla Klaudie anblast, aby vystřelila na svou obranu do těch zrůdných zvířat, uvědomila si však, že by tím mohla porušit hermetičnost stanice a vpustit dovnitř mikrofaunu. Jakmile bytost podobná opici uviděla Klaudiin pohyb, vrhla se stranou.
Klaudie měla dojem, že opice držela nějaký nůž nebo to snad byl tak dlouhý pařát, pak bytost upadla a zvířata se na ni vrhla… Byla to příšerná podívaná, krvavá, typická pro tuto planetu, Klaudie se tam nechtěla dívat, přesto tam znovu pohlédla a za svitu blesků jako v mlze viděla, že ta bytost, aspoň měla takový dojem, není porostlá srstí, že to jsou cáry kožešinového obleku… Bytosti se pak podařilo vyrvat bílým zvířatům a běžela k jezeru, každou chvíli však upadla, bránila se z posledních sil…
Když se Kazik kutálel po svahu k jezeru a ztrácel poslední síly, pořád před sebou měl vystrašené oči té ženy ze Země, krásné a čisté bytosti obklopené třpytem dokonalých pozemských předmětů, která na něho mířila paprskometem, a jeho zatím bolely ruce, jak zoufale bušil pěstmi do okna toho skvělého domu…
A šakali ho rvali, jako by si s ním pohrávali, štvali svou oběť k šedivé vodě jezera…
Od večera si Sally byla jistá, že poletí s Pavlyšem k Pólu. Cítila, že poslední závěrečné rozhodnutí o zničení korábu nezávisí na Klaudiině nekompromisním příkazu ani na bouřliváckém Pavlyšovi, ale že to bude záležet na ní, která se shodou okolností dostala do role soudce. Nikdo to ovšem nikdy nahlas nevyslovil, navíc si to všechno ani pořádně nesrovnala v hlavě.
Proto vstala první, hned za svítání, připravila snídani, ale Pavlyš, který vstával krátce po ní, se ani trochu nepodivil, když ji viděl v kuchyňce v těsné přiléhavé bundě a v kalhotách určených pod skafandr, tedy připravenou na cestu. Ve stanici Sally obvykle chodila ve volných šatech, vůbec nebyly moderní, zato však byly pohodlné, domácké. Klaudie byla přesvědčena, že Sally je jediný člověk v dálkové rozvědce, který se takhle obléká. Nijak to ale neodsuzovala.
Sally Pavlyšovi řekla, že Klaudii nemusí budit. Určitě v noci nespala a usnula teprve před chvílí. Nic proti tomu nenamítal. Bylo mu jasné, že Sally k tomu rozhodnutí nevedl jenom soucit k velitelce expedice, ale také to, že neměla chuť vysvětlovat jí, proč letí bez jejího svolení s Pavlyšem do hor, a to bylo vcelku rozumné.
Zamračený Pavlyš mlčel, ani se nenasnídal, mlčky naložil do člunu kontejner s implozivem. Všechno to dělal, jako kdyby ani na chvíli neváhal zničit Pól. Byl k tomu odsouzen, ovšem Sally si tím stále ještě nebyla jista, na druhé straně však byla přesvědčena, že k tomu, aby Pavlyšova vzpoura mohla přerůst v čin, je zapotřebí katalyzátoru, jinými slovy jejího spojenectví. Sama však ještě netušila, na kterou stranu vah její rozhodnutí přijde.
U korábu dostala strach. Byla už v mnoha expedicích, viděla umírat lidi, znala sílu zuřivých živlů a nicotnost člověka před jejich tváří. Věděla, že koráb je už dávno mrtvý. Nic z toho však pro ni nebyla úplná pravda. Koráb byl těžce nemocný, byl v komatu, avšak život v něm zanechal tak zřetelné stopy, že je nemohl odstranit ani mnohaletý mráz v těchto horách.
Sally Pavlyšovi pomohla přetáhnout do korábu kontejner s výbušninou, když jí však Pavlyš místo toho, aby výbušninu rozmístil podle předpisů, řekl, že nechají kontejner u vchodu, s úlevou poslechla.
V Pólu Sally dělala všechno, jen aby byla pořád vedle Pavlyše. Ten se mračil a ani nepromluvil, dokonce i tvář se mu nějak protáhla.
Korábem prošli jen tak nalehko. Byli u ovládacího úseku, u řízení, nahlédli do anabiózní komory, pak Pavlyš Sally zavedl do kajuty číslo 44, kde stála dětská kolébka. Pavlyš tou prohlídkou neměl v úmyslu Sally ovlivnit. Byl zaneprázdněn něčím jiným. Pochopila, že něco hledá jako ohař, zatím jí však neprozradil, po jaké stopě jde a ona na něho nenaléhala.
Svítil silnou svítilnou na prostor u vchodu, pak dlouho prohlížel konzervy a potrhané krabice v demolovaném skladu, sestoupil do garáže, kde stál poškozený planetární člun, vsoukal se do jeho kabiny a pár minut tam zůstal. Sally to nevydržela a zavolala na něho:
„Slavo, našels něco?“
„Nenašel, už ale jdu.“
Společně se pak vrátili k otevřenému vchodu.
Pavlyš si odsunul kryt přilby, Sally udělala totéž. Tváře jí rázem sežehl mráz a vzduch, který jí pronikl do plic byl tak studený až se rozkašlala a přikryla si ústa rukavicí.
Pavlyš odepnul od skafandru plochý přistroj s matovým povrchem, Sally něco takového dosud neviděla.
„Vzal jsem si biohledač,“ řekl. „Prohlédneme spolu údolí.“
Kdoví proč vůbec nezapochyboval, že s ním Sally půjde.
„A co… ten Klaudiin příkaz?“ Sally chtěla nejdřív říci výbuch, ale nějak to nemohla vyslovit.
„Co myslíš ty?“
„Já si myslím, že nemusíme pospíchat,“ řekla.
„Čerta starýho vyhodím do povětří!“ vyjel nasupeně jako malý kluk, který chytil brouka a nechce ho nikomu dát. Sally si toho jeho klukovského výrazu všimla a bezděčně se usmála.
„Co je?“
„Co by bylo… Víš o tom, že Klaudie jako dokonalá velitelka podá hlášení o nesplnění příkazu?“
„Ani jí nedovolím, aby koráb zničila,“ prohlásil Pavlyš.
„Na to teď nemyslím. Uzavře tím pro tebe vesmír.“
„Ale to já vím!“
Pavlyš se prudce napřímil. Přístroj se mu matně leskl v rukách.
„Neodpověděls mi, jestli s tím počítáš.“
„Sally, milánku, nemluv nesmysly. Tady nejde o nějaké odmítnutí nebo souhlas. Co bys udělala ty?“
„Já jsem se ptala tebe a ty mi odpovídáš otázkou.“
„Tady máš kontejner, tak se do toho pusť.“
„Udělala bych totéž co ty.“
„Pak nepoletí ani jeden z nás. Zbytek dní prožijeme na Zemi. Podle mě na tom není nic tak hrozného.“
„Ty chytráčku, vždyť já tě mám ráda,“ řekla Sally. „Je ti snad deset?“
„Brzo mi bude dvanáct.“
Pavlyš sestoupil po schůdkách, které si s sebou přivezli, sníh kolem korábu přijímal jejich stopy, ale vítr se s nimi rychle dokázal vypořádat.
„Zavři si přilbu,“ zavolal Pavlyš zdola. „Mohla bys nastydnout.“
Sally seskočila. Ze tří metrů se zabořila do sněhu skoro po pás. Musela se vyškrábat ven.
Měla velice dobrou náladu.
Bylo jí najednou všechno jasné. Nejen pro tento okamžik, ale i pro celkové řešení situace.
„Jestli odtud odešli,“ uvažoval Pavlyš a držel přístroj v rukavici před sebou, „jestli opustili koráb, a o tom skoro nepochybuju, museli se pokusit sestoupit z hor. Do údolí k lesu. V zimě to udělat nemohli. Neměli ale jiné řešení. Jestli mám pravdu, pak někoho z nich najdeme. Pod tím sněhem.“
Na Sally rázem padla tíseň.