Střed místnosti zabíral lis, kolem nějž pracovalo několik trpaslíků. Mikuláš viděl různé lisy, nebo spíš presy, jak jim říkali ti lidé, kteří na nich pracovali. Tenhle se podobá živé bytosti, pomyslel si. Trpaslíci věnovali stejný čas úpravám svého presu jako práci na něm. Objevily se nějaké válečky navíc, do práce se zapojily nekonečné pásy, které unášely ar-chy papíru. Pres den ode dne rostl.
Dobrohor pracoval před několika šikmo skloněnými dřevěnými zásobníky, z nichž každý byl rozdělen na mnoho různě velkých přihrádek. Mikuláš pozoroval, jak trpaslíkovy ruce poletují sem a tam nad malými přihrádkami plnými kovových liter.
„Proč jsou tady ty přihrádky největší?“
„Protože jsou v nich litery, které používáme nejčastěji.“
„A proto jsou taky ve středu té krabice?“
„Správně. Jak vidíte, je tam ‚t‘ a ‚r‘, ‚m‘, ‚n‘ a několik dalších…“
„Poslyšte, člověk by čekal, že ve středu bude ‚A‘.“
„Vidíte a my tam máme ‚u‘ a ‚i‘.“
„Ale tady například vidím, že máte víc ‚n‘ než ‚u‘, a ‚u‘ je přitom samohláska.“
„Jenže lidé používají mnohem více ‚n‘, než se zdá.“
Na druhé straně místnosti tančily Caslonovy špalíkovité prsty nad jinou schránkou s písmem, neboli kasou,[3] jak jí trpaslíci říkali.
„Člověk by skoro mohl číst to, na čem pracuje —“ začal Mikuláš.
Dobrohor zvedl hlavu. Oči se mu na okamžik zúžily. „Vydělejte… si… snadno… peníze… ve… svém… volném… čase…‘“ řekl. „To vypadá, jako když se pan Kolík vrátil.“
Mikuláš se znovu zadíval na rám dělený malými přihrádkami plnými kovových písmenek. Psací brk potenciálně obsahoval všechno, co jste jím napsali. To chápal. Ale bylo to tak čistě teoretickým, tedy bezpečným, způsobem… Tyhle malé šedé kovové hranolky však vypadaly výhružně. Chápal, proč lidem dělaly starosti. Jen nás seřaď tím správným způsobem, jako by říkaly, a bude z nás, cokoliv si budeš přát. Napíšeme cokoliv. Rozhodně umíme zapsat hodně nepříjemností.
Zákaz rozebíratelného písma nebyl oficiální. Mikuláš však věděl, že rytcům se tenhle nápad moc nelíbí, protože co se jich týkalo, běžel svět tak, jak běžet měl, respektive jak jim to vyhovovalo, děkujeme pěkně. Říkalo se, že tenhle vynález neměl rád ani lord Vetinari, protože podle něj příliš mnoho slov lidi rozrušuje a připravuje o klid. A neměli jej rádi ani mágové a knězi, protože slova jsou důležitá.
Vyrytá stránka byla vyrytá stránka, byla celá a originální, jenže když jste vzali hrst kovových liter, z nichž bylo předtím vysazeno slovo Boží, a pak jste je použili k vysázení Kuchařské knihy, co všechno to mohlo způsobit svaté moudrosti? A když už se o tom mluví, jak to ovlivní kvalitu buchet? A co takhle, když se vysadí kniha zaklínadel a pak se stejné litery použijí k výrobě navigační příručky? No, plavba podle takové knihy by pak mohla skončit kdekoliv.
Přesně v tom okamžiku, protože historie má ráda pořádek, zaslechl, jak venku před dílnou zastavuje povoz. Vzápětí vstoupil dovnitř lord Vetinari, opřel se o svou hůlku a s nezastíraným, nicméně jen vlažným zájmem se rozhlížel kolem sebe.
„Ale… lord ze Slova,“ řekl překvapené. „Netušil jsem, že máte s tímhle podnikem něco společného…“
Mikuláš rychle vykročil k nejvyššímu vládci města a cítil, jak rudne. „Jen pan ze Slova, vaše lordstvo.“
„Ach ano. Jistě. Prosím.“ Patricijův pohled putoval po špinavé dílně, na okamžik se zastavil na hromadě houpacích koní s jejich šílenými úsměvy a pak se začal zabývat pracujícími trpaslíky. „Ano. Samozřejmě. A vy tomu tady… velíte?“
„Tady tomu neporoučí nikdo, vaše lordstvo,“ odpověděl Mikuláš, „ale jak se zdá, většinou za ně mluví támhle pan Dobrohor.“
„A co tady tedy přesně děláte vy?“
„Ehm…“ Mikuláš se odmlčel, přestože věděl, že to je ta nejhorší taktika, jakou může člověk v jednání s Patricijem použít. „Abych byl upřímný, je tady teplo a v mém pokojíku nahoře je skoro pod nulou a kromě toho… víte, je to fascinující. Podívejte, vím, že to není tak docela —“
Lord Vetinari přikývl a pozvedl ruku. „Byl byste tak laskav a požádal pana Dobrohora, aby sem zašel?“
Mikuláš se pokusil zašeptat Dobrohoru Gunillovi do ucha několik nezbytných rad, zatímco ho postrkoval k vysoké Patricijově postavě.
„Výborně,“ řekl Patricij. „Rád bych vám teď položil jednu dvě otázky, pokud dovolíte?“
Dobrohor mlčky přikývl.
„Tak za prvé — je s tímhle podnikem v nějakém spojení pan Kolík Aťsepicnu — tím myslím, zda v něm má vedoucí nebo jinou důležitou funkci?“
„Prosím?“ vypravil ze sebe Mikuláš. Tak tohle nečekal.
„Takový chlapík s uhýbavým pohledem, prodává uzenky —“
„Ach, ten. Ne, pane. Jen trpaslíci.“
„Dobrá. A teď — je tahle budova postavena na nějaké prasklině v časoprostoru?“
„Prosím?“ užasl tentokrát Gunilla.
Patricij si povzdechl. „Když někdo vládne městu tak dlouho jako já,“ řekl, „nabude časem smutnou jistotu, že kdykoliv nějaká poctivá duše s těmi nejlepšími úmysly začne nový podnik, umístí ho sice nevědomky, ale zcela pravidelně na místo, kde ta věc pak způsobí největší škodu matérii reality. Před několika lety jsme tady měli to fiasko se Svatým lesem, Holy Woodem, jak mu pak začali pyšně říkat, vzpomínáte? A pak tady byla ta hudba, v níž, jak říkali, znělo kamení, tenhle… rock, jehož podstatu se nikdy nepodařilo přesně určit. A to nemluvím o tom, že mágové se už tolikrát probourali do Podzemních rozměrů, že by si tam mohli dát namontovat otáčivé dveře. Jsem si také jistý, že vám nemusím připomínat, co se stalo, když se pan Hong rozhodl otevřít si Rybí jídelnu s donáškou přes ulici U tří veselých štěstí na Močůvkové ulici, a to přesně na zatmění Měsíce. Jak? Vidíte, pánové, bylo by hrozně hezké věřit, že někdo někde ve městě začíná s jednoduchým podnikem, který neskončí tím, že by vyvolal obludy s mnoha chapadly a odporná zjevení, jejichž smečky by se potulovaly ulicemi a požíraly lidi. Takže…?“
„Prosím?“ bylo jediné, na co se nic nechápající Dobrohor zmohl.
„Nevšimli jsme si žádných takových trhlin,“ odpověděl Mikuláš.
„Hm, dobrá, ale nebyl tady kdysi stánek nějakého zlého kultu, jehož koncentrovaná esence by prosytila tohle místo i celé okolí a jehož duch čeká jen na nějakou vhodnou příležitost, aby znovu vstal z mrtvých a vydal se do ulic požírat lidi?“
„Prosím?“ řekl Gunilla zoufale. Vrhl bezmocný pohled na Mikuláše, který se zmohl jen na jedinou odpověď.
„Vyráběli tady houpací koně, pane.“
„Skutečně? No, já si vždycky myslel, že na houpacích koních je něco poněkud strašidelného,“ odpověděl lord Vetinari, ale bylo vidět, že je poněkud zklamán. Pak se ale jeho tvář rozjasnila. Ukázal na veliký kámen, na němž byly rozloženy litery.
3
Pozn. překl.: Česky se jí říká písmovka. Jak víte, existují takzvané řemeslnické slangy a typografická výroba nebyla výjimkou. Většina lidí od fochu ještě dlouho používala původní trpasličí názvy jako „háček“ místo „sázítko“, „kasa“ místo „písmovka“, „regál“ místo „pracovní pult“, „pres“ místo „lis“, „šifle“ místo „loďka“ atd. Uvádím to spíše proto, aby technickým pasážím rozuměli i laici.