„Hm, se -aně snadno říká,“ prohlásil pan Zichrhajc. „Podívejte, a dejte pryč ten kvak, ano? Vždyť to je zboží pro trolly! Je to horší než břidlák. Kromě toho jsem slyšel, že to nastavujou mletým sklem.“
„Je to chemická sloučenina,“ odpověděl pan Tulipán své-hlavě.
Pan Zichrhajc si povzdechl. „To to mám zkoušet znovu?“ zabručel. „Tak poslouchejte dobře. Každá droga je chemikálie, ale, a prosím, tuhle část pozorně vyposlechněte, ne každá chemikálie je droga! Vzpomínáte na ty potíže, co jste měl s tím uhličitanem vápenatým? Co jste za něj tomu chlápkovi zaplatil pět tolarů?“
„Dyž se po tom cejtim skvěle,“ huhlal pan Tulipán.
„Po vápenci?“ zavrtěl smutně hlavou pan Zichrhajc. „Dokonce i pro vás je… Už jste si do nosu nacpal tolik mleté křídy, že kdyby vám teď někdo usekl hlavu, mohl by vaším krkem pravděpodobně psát na tabuli.“
To byla ta hlavní potíž s panem Tulipánem, pomyslel si, když slézali ze střechy na zem. Nepramenila z toho, že by měl drogové návyky, ale z toho, že chtěl mít drogové návyky. Co měl, byl hloupý návyk, který ho ovládl, kdykoliv narazil na někoho, kdo prodával něco v malých sáčcích. Výsledkem toho bylo, že pan Tulipán už hledal svůj ráj v soli, mouce, kyselině citrónové i buchtách v prášku. Na ulici, kde nenápadní lidé prodávali kvak, břidlák, kroupy, vytržení, skunk, prak, zunk, dvojitý zunk, poletuchu, duňák a marcipán, pan Tulipán s neo-mylnou jistotou přistoupil k muži, který doprodával zbytky koření karí s prošlou záruční lhůtou, a nakoupil si zásobu za cenu odpovídající částce šest set tolarů za čtyřicet deka. Bylo to tak… trapné.
Průběžně pak pan Tulipán experimentoval s celou řadou oddechových chemikálií, které se sehnaly mezi trollí populací Ankh-Morporku, protože když jednal s trolly, měl pan Tulipán reálnou šanci předvést, že i on dokáže někoho převézt. Břidlák a kroupy by teoreticky neměly mít na lidský mozek žádný vliv, až na to, že ho rozpouštěly. Pan Tulipán se držel právě jich. Zkusil jednou něco pro lidi a vůbec se mu to nelíbilo.
Pan Zichrhajc si znovu povzdechl. „Tak pojďme,“ prohlásil. „Pojďme nakrmit trhovce.“
V Ankh-Morporku je velmi obtížné pozorovat někoho a nebýt při tom sám pozorován a oba skrytí pozorovatelé, aniž si toho všimli, byli sami pod pečlivým dohledem.
Pozoroval je malý pejsek neurčité barvy, i když by se dalo říci, že byl především rezavě šedý. Tu a tam se podrbal se zvukem, který zněl, jako když se někdo pokouší oholit drátěným kartáčem.
Kolem krku měl kousek provázku. Ten byl přivázán ke kousku jiného provázku, nebo přesněji k dlouhému provázku složenému z malých kousků, které někdo velmi neodborně svázal dohromady.
Konec tohoto uměleckého díla držel v rukou muž. To se dalo odvodit ze skutečnosti, že provázek mizel ve stejné kapse špinavého kabátu jako rukáv téhož kabátu na oné straně. Bylo nutno připustit, že ukrýváli kabát muže, obsahuje pak rukáv nejspíše paži a ta, teoreticky, na konci ruku.
Byl to podivný kabát. Sahal od dláždění téměř k okraji klobouku nad sebou. Klobouk byl tvarován jako zaoblená homole. Ve spojení kabát-klobouk bylo možno zahlédnout náznak chomáče špinavých šedých vlasů. Pak se druhá paže ponořila do hlubin pravé kapsy a vynořila se se studenou uzenkou.
„Dva muži špiclujou Patricije,“ prohlásil pejsek. „Tak to je fakticky zajímavá věcička.“
„Vyprdnoutsenaně,“ řekl muž a přelomil uzenku na dvě demokratické poloviny.
Mikuláš napsal krátký odstavec o tom, jak Patricij navštívil dům U kbelíku, a znovu probral svůj poznámkový blok.
Opravdu úžasné! Jen během dneška našel přinejmenším tucet nových zpráv pro svůj další dopis! Je až neuvěřitelné, co všechno vám lidé řeknou, když se jich jednoduše zeptáte. A co teprve, když se jich zeptáte jen trochu šikovně!
Někdo ukradl jeden ze zlatých zubů ze sochy krokodýlího boha Offlera; za tuhle zprávu slíbil seržantu Tračníkovi paná-ka, ale na druhé straně už část dluhu splatil tím, že ke své zprávičce připojil větu: „Hlídka sleduje horkou stopu padouchů a věří, že k jejich zatčení dojde v nejbližších hodinách!“
On sám si tím nebyl nijak zvlášť jistý, přestože se seržant Tračník, když mu tuhle zprávu poskytoval, tvářil velmi upřímně.
Mikuláše vždycky trápil prapůvod pravdy. Byl vychován k tomu, aby mluvil pravdu, přesněji řečeno byl k ní v pravdě vychován a některé zvyky, pokud do vás byly opravdu pořádně vtlučeny, jsou horší než železná košile. A starý pán, lord ze Slova, se důsledně držel dvou starých přísloví — stromky se mají ohýbat, dokud jsou mladé, a škoda rány, která padne vedle. A Mikuláš nebyl zvlášť ohebný stromek. Lord ze Slova sám nebyl zlý ani násilnický člověk. On je jen zaměstnával. Pokud si Mikuláš pamatoval, neprojevoval lord ze Slova žádné nadšení při jakékoliv činnosti, která zahrnovala nutnost dotknout se jiného člověka.
Mikuláš si sám o sobě vždycky myslel, že si neumí vymýšlet. Cokoliv, co nebylo čistá pravda, se mu vzápětí vymklo z rukou. Dokonce i ty malé a nevinné lži jako „ty peníze určitě dostanu nejpozději do konce týdne“ vždycky končily nějakým malérem. To totiž bylo „vyprávění historek“, v seznamu pánů ze Slova ještě horší prohřešek než samo lhaní, protože se snažil učinit lži zajímavými. Mikuláš ze Slova říkal vždy pravdu, ale bylo to jen z čiré sebeobrany. Shledal, že alespoň k němu je nemilosrdná pravda mnohem milosrdnější než milosrdná lež.
U Zašitého bubnu došlo k pořádné rvačce. Mikuláš byl pyšný na to, jak odstavec o ní zformovaclass="underline" „Poté co barbar Zhory-nahor zvedl ze země dubový stůl a udeřil jím do hlavy Pelichara Kapsáře, který, když se zvedl na nohy, zhoupl se na ústředním svícnu k Zhorynahorovi s výkřikem ‚Tohle si teď sežer, ty h*j*l*!!!‘, vypukla všeobecná šarvátka, při níž bylo zraněno asi pět nebo šest lidí.“
Všechno to odnesl ke Kbelíku. Gunilla si zprávy se zájmem přečetl a Mikulášovi to připadalo jako chvilička, než je trpaslíci vysadili.
A bylo to zvláštní, ale…
…jakmile to bylo vysazeno, všechna ta písmenka úpravná a jedno jako druhé…
…vypadalo to mnohem skutečněji.
Bodoni, který, jak se zdálo, byl v tiskárně Gunillovým zástupcem, zašilhal přes Dobrohorovo rameno na sloupec písmen.
„Hmm,“ zabručel nenaloženě.
„Co si o tom myslíte?“ obrátil se k němu Mikuláš.
„Vypadá to trochu… je to takové šedivé,“ prohlásil trpaslík. „Všechno je to takové napresované. Vypadá to jako knížka.“
„Dobrá, ale tak to má být, ne?“ nechápal Mikuláš. To, že něco vypadá jako kniha, mu připadalo jako pochvala.
„Třeba byste to chtěl trochu víc proložit a rozpálit, hmm?“ ozval se Gunilla.
Mikuláš se díval na vytištěnou stránku. Najednou se mu do myšlenek vplížil nápad. Bylo to, jako by se vylíhl ze samotné stránky.
„A co kdybysme,“ řekl, „ke každému tomu odstavci dali takový malý nadpis?“
Sebral s regálu odřezek papíru a naškrabal si „5/6 zraněných u Kbelíku“.
Bodoni to s vážným výrazem přečetl. „Jo,“ řekl nakonec. „To by mohlo… vyhovovat.“ Poslal rukopis podél regálu.
„A jak vlastně říkáš těm svým novinkovým papírům?“ zeptal se.