„Nijak,“ zavrtěl Mikuláš zaskočeně hlavou.
„No ale nějak jim přece říkat musíš!“ zamračil se Bodoni. „Co píšeš nahoru jako první řádek?“
„Většinou něco jako ‚panu tomu a tomu, lordu z…‘“ začal Mikuláš. Bodoni zavrtěl hlavou.
„Tak se to fakt jmenovat nemůže. Potřebuješ něco obecnějšího, něco, co bude mít trochu říz.“
„A co třeba ‚Ankh-morporské ometky‘?“ navrhl Mikuláš.
Gunilla najednou vytáhl ze své zástěry háček (neboli sázítko) a vybral několik liter z písmovky na regále. Stáhl je dohromady, naválel barvou, položil na ně pás papíru a přejel ručním válečkem. Mikuláš četclass="underline" „Ankh-morporské kOmety.“
„Trochu jsem to přeházel. Nedával jsem pozor,“
omlouval se Gunilla a natáhl se pro nové písmeno. Mikuláš ho zarazil.
„Počkejte, tak si myslím…“ řekl. „Nechtě to tak, jen na konec obou slov dejte ‚a‘, dlouhé a krátké, a v druhém dejte velké ‚k‘ a malé ‚o‘.“
„Tak by to bylo takhle,“ řekl vzápětí Gunilla. „Hotovo. V pořádku, mládenče? A kolik chcete kopií?“
„Ehm… dvacet? Třicet?“
„A co takhle dvě stovky?“ kývl Gunilla na trpaslíky, kteří se pustili do práce. „Když se toho dělá míň, nestojí ani za to rozjíždět pres.“
„Dobrý bože! Nedokážu si představit, že by se v Ankh-Morporku našlo dvě stě lidí, kteří by byli ochotní zaplatit pět tolarů!“
„Dobrá, tak jim účtujte půltolar. Pak to pořád ještě hodí padesát tolarů pro vás a padesát pro nás!“
„No tohle! Vážně?“ Mikuláš zíral na rozzářeného trpaslíka. „Jenže to je musím nejdřív všechny prodat,“ uvědomil si. „To není jako housky na krámě. To není jako když —“
Začichal. Do očí mu vyhrkly slzy.
Mikuláš zavětřil. Oči mu začaly slzet.
„Ale ne,“ zasténal. „Tak tady máme dalšího návštěvníka. Ten zápach znám.“
„Jaký zápach?“ obrátil se k němu trpaslík.
Dveře se se zaskřípěním otevřely.
Jednu věc je třeba Zápachu Starého Smrdi Ruma přiznat. Byl to odér tak mocný, že si vytvořil svou vlastní osobnost a plně si zasloužil to velké písmeno na začátku. Po prvotním šoku se čichové orgány prostě vzdaly a vypnuly, protože nebyly s to tu věc pochopit o nic víc, než jsou ústřice schopné pochopit oceán. Po několika minutách v přítomnosti Zápachu lidem začal z uší vytékat ušní maz a vlasy se začaly pomalu odbarvovat.
Zápach se vyvinul do takové dokonalosti, že si žil vlastním, napůl nezávislým životem a často sám chodil do divadla nebo si četl útlé svazečky poezie. Zápach Smrdi Ruma žil o třídu výš než jeho pán.
Starý Smrďa Rum měl ruce pevně zaklíněny v kapsách, ale z jedné kapsy vybíhal kus provázku, přesněji řečeno několik kusů silnější nitě sešmodrchané v jeden kus provázku. Na druhém konci provázku cupital malý pejsek neurčitě šedivého zjevu. Možná to byl teriér. Při chůzi mírně pokulhával a kromě toho chodil jaksi nepravidelně našikmo, jako kdyby se chtěl jen tak nenápadně protřít světem. Pohyboval se jako pes, který už dávno zjistil, že svět obsahuje mnohem více hozených bot než neokousaných kostí. Pohyboval se jako pes, který byl připraven dát se v kterémkoliv okamžiku na útěk.
Podíval se na Mikuláše očima plnýma ospalek a řekclass="underline" „Haf.“
Mikuláš cítil, že by se měl zastat lidstva.
„Omlouvám se za ten zápach,“ řekl. Pak se znovu zadíval na psa.
„O jakém smradu se to tady pořád mluví?“ zeptal se trpaslík. Nýty na jeho helmici začaly černat.
„On… to… patří… panu Rumovi,“ vysvětloval Mikuláš, který neustále s mírným podezřením pozoroval psa. „Lidé říkají, že je to od žláz.“
Byl si jistý, že toho psa už předtím někde viděl. Vždycky byl někde v koutku obrazu, jako kdyby se jen tak nenápadně loudal ulicemi, nebo prostě seděl na rohu a pozoroval, jak kolem prochází svět.
„Co chce?“ zajímal se trpaslík. „Myslíš, že chce, abychom mu něco vytiskli?“
„Ani bych neřekl,“ zavrtěl hlavou Mikuláš. „Je to vlastně žebrák. Jenže oni už ho v Cechu žebráků nechtějí.“
„Vždyť nic neříká.“
„No, on obvykle prostě jen stojí a čeká, až mu lidé něco dají, aby šel pryč. Ehm… slyšel jste někdy o takových těch oslavách na uvítanou, kde sousedi a místní obchodníci vítají nově příchozí?“
„Jistě.“
„Tak tohle je odvrácená strana takových podniků.“
„Starý Smrďa Rum přikývl a natáhl ruku. „Všecko dobrý, pane Tlačko. Jen žádnej med kolevá huby, na mé, jo? Blbečkové, sem jim to řikal, já nepeču s žádnou šlechtou, horní ani dolní, vyprdnoutsenaně! Tisíc let a krevety. Bong!“
„Haf.“
Mikuláš se znovu zadíval na psa.
„Vrr,“ oznámil mu pejsek.
Trpaslík se poškrabal někde v hlubinách svého plnovousu.
„Jedné věci už jsem si v tomhle městě stačil všimnout,“ řekl. „A sice toho, že od pouličního prodavače koupí lidé prakticky cokoliv.“
Zvedl hrst vytištěných novinových stránek, ještě vlhkých z lisu.
„Poslyšte, pane, rozumíte mně?“
„Vyprdnousenato.“
Trpaslík šťouchl Mikuláše do žeber. „Znamená to ano, nebo ne, co myslíš?“
„Spíš ano.“
„Výborně. Dobrá, tak se koukněte, jestli prodáte tyhle věcičky za… hm… dvacet pencí za jednu, můžete si nechat —“
„Moment, nemůžete to prodávat takhle levně!“ přerušil ho Mikuláš.
„Proč ne?“
„Proč? Protože… protože… protože to by si to potom mohl přečíst každý, proto!“
„Výborně, protože to by pak znamenalo, že každý zaplatí dvacet pencí,“ odpověděl trpaslík klidně. „Ve městě je mnohem víc chudých lidí než bohatých a věř mi, že z těch chudých dostaneš peníze mnohem snáz.“ Udělal obličej na Starého Smrďu Ruma. „Možná že se vám ta otázka bude zdát divná, ale máte nějaké přátele?“
„Řikal sem jim to! Řikal! Vyprdnoutsenaně!“
„Asi ano,“ tlumočil Mikuláš. „Táhne to s partou… hm… nešťastníků, kteří žijí pod jedním z mostů, žebrají a páchají drobné krádeže a tak. Tedy… on s nimi spíše… páchne, než…“
„Tak dobře,“ přikývl trpaslík a zamával na Ruma výtiskem Ankh-morporské Komety. „Řekněte jim, že když prodají tyhle věcičky lidem za dvacet pencí, můžou si jednu krásnou lesklou penci nechat.“
„Jo? A víte vy, co si můžete? Můžete si tu vaši lesklou penci strčit tam, kam slunce nesvítí,“ odpověděl Smrďa Rum.
„Aha, takže vy —“ začal trpaslík.
Mikuláš mu položil ruku na paži. „Promiňte, jen okamžik — Co jsi to říkal, Rume?“
„Vyprdnoutsenato,“ odpověděl Starý Smrďa Rum.
Znělo to jako Smrďův hlas a přicházelo to zhruba z oblasti Smrďova obličeje, ale bylo v tom zcela jasné pochopení situace, jakého se vám u lidí Smrďova druhu málokdy dostalo.
„Chcete víc než jednu penci?“ zeptal se Mikuláš opatrně.
„No, stálo by to tak za pět pencí,“ odpověděl Starý Smrďa. „Více méně.“
Z jakéhosi neznámého důvodu byl Mikulášův pohled přitahován k šedému pejskovi. Ten mu pohled zcela přátelsky oplatil a řekclass="underline" „Haf?“
Mikuláš se znovu podíval na starého žebráka. „Poslyš, Smrďo, není ti nic?“