„Blááhev bliva, bláhev bliva!“ odpověděl Starý Smrďa Rum tajemně.
„Dobrá… dvě pence,“ řekl trpaslík.
„čtyři,“ jako by odpověděl Rum. „Ale co se s tím budem párat, ne? Co takhle tolar za třicet?“
„Platí!“ přikývl Dobrohor, plivl si na dlaň, natáhl ruku před sebe, a byl by stvrdil úmluvu plácnutím, kdyby mu v tom Mikuláš naléhavým gestem nezabránil.
„To bych nedělal.“
„Proč ne?“
Mikuláš si povzdechl. „Máte nějakou hroznou, zohavující chorobu?“
„To ne!“
„A chtěl byste nějakou?“
„Hm.“ Trpaslík spustil ruku. „Řekněte svým přátelům, ať se tady hned zastaví, ano?“ Pak se obrátil k Mikulášovi.
„Jsou důvěryhodní?“
„No… svým způsobem,“ pokýval hlavou Mikuláš. „Ale asi by nebylo dobré nechávat v jejich dosahu ředidla na barvu a tak.“
Starý Smrďa Rum a jeho pes pomalu kulhali ulicí. Zvláštní na tom bylo, že mezi nimi probíhal rozhovor, přestože tady, technicky vzato, šel jen jeden člověk.
„Vidíš?Já ti to říkal.“
„Vyprdnoutsenato.“
„Správně. Jen se mě drž a nikdy to s tebou nedopadne příliš špatně.“
„Vyprdnoutsenato.“
„Myslíš? No, já si myslím, že nám to zatím bude muset stačit. Haf. haf.“
Pod Nedomyšleným mostem žilo dvanáct osob. Žily si v luxusu, i když není těžké dosáhnout luxusu, když ho definujete jako situaci, kdy se alespoň jednou denně něčeho najíte, a zvláště pak jste-li tolerantní k výrazu „něčeho“. Technicky vzato byli žebráci, i když žebrat museli jen výjimečně. Příležitostně se chovali jako malí zlodějíčkové, i když většinou sebra-li jen to, co někdo vyhodil — obvykle lidé, kteří pospíchali z je-jich společnosti.
Ti, kteří je trochu znali, byli přesvědčeni, že vůdcem skupinky je Jindra Rakvář, který by jistě byl mistrem města ve vykašlávání hlenů, samozřejmě za předpokladu, že by se chtěl o tento titul ucházet ještě někdo jiný. Jenže skupinka žila v pravé demokracii, v níž má každý svůj hlas. Patřil sem dále Podříznutý Arnold, jehož chybějící nohy mu poskytovaly nezanedbatelnou výhodu v každé hospodské rvačce, kde mohl muž s dobrými zuby ve výši klína ostatních bojovat svým speciálním způsobem. Následoval Kachní muž. Kdyby nebylo kachny, kterou nosil na hlavě a jejíž existenci nonšalantně popíral, mohl být Kachní muž považován za přívětivého, vzdělaného a příčetného člověka, stejného jako je jeho soused. Naneštěstí byl jeho sousedem právě Starý Smrďa Rum.
Dalších osm lidí představoval Ondro Dokopy.
Ondro Dokopy byl jeden muž, v jehož hlavě se ovšem vyskytovala více než jedna mysl. V období klidu, když se právě nepotýkal s žádným problémem, se to nepoznalo, s výjimkou drobných tiků v obličeji a změny výrazů, kdy se mu mysli těch ostatních poněkud vymkly z kontroly. Jinak v jeho hlavě žili Jožo Dokopy — jeho bratr, lady Hermiona, malý Sidney, pan Vidlák, Kudrnáč, Soudce a Myslitel. Patřil k nim ještě Burke, ale společnost Burkeho viděla jen jednou a nikdy víc už o to nestála, takže ostatních sedm osobností ho prakticky vytěsnilo. Na oslovení Ondro v jeho těle nikdo nereagoval. Podle mínění Kachního muže, který byl ve společnosti pod mostem pravděpodobně nejlepší expert na přímé myšlení, byl Ondro nejspíš jakási nevinná a pohostinná osoba, obdařená psychickým darem, jež byla jednoduše zatlačena do pozadí přesilou osobností okupujících.
Člověk jako Ondro si mohl své místo ve světě najít právě jen ve společnosti pod mostem. Přivítali ho, nebo přesněji řečeno je, a přijali do svého bratrstva kolem kouřícího ohně. Vzato kol a kolem, mohl mezi ně zapadnout každý, jehož osobnost se alespoň pět minut neměnila.
Celou společnost spojovala ještě další věc — přestože Ondru Dokopyho nedokázalo spojit vůbec nic —, totiž víra, že pes může mluvit. Skupina kolem kouřícího ohně věřila, že slyší mluvit mnoho věcí, například stěny. V porovnání s tím byl mluvící pes maličkostí. Kromě toho respektovali skutečnost, že Gaspoda má nejdokonalejší mozek z celé skupiny a nikdy se nenapije ničeho, co by leptalo nádobu.
„Tak to zkusíme znovu, ano?“ řekl Gaspoda. „Když prodáte třicet těch věcí, dostanete tolar. Celý tolar. Chápete to?“
„Vyprdnoutsenato.“
„Kvák.“
„Agrogro… bum!“
„Kolik je za to starých bot?“
Gaspoda si povzdechl. „Ne, Arnolde. Za ty peníze si můžeš koupit tolik starých —“ Z hrdla Ondry Dokopyho se vydralo jakési zadunění a zbytek společnosti utichl. Když Ondra Dokopy nějakou chvíli mlčel, nikdy nebylo jisté, kým pak bude.
Vždycky tady hrozilo nebezpečí, že by mohl být Burkem.
„Mohu se na něco zeptat?“ řekl Ondra Dokopy poněkud rozechvělým, vyšším hlasem.
Spolek se uvolnil. To vypadalo jako lady Hermiona. S tou nebývaly problémy.
„Ano… vaše vznešenosti?“ řekl Gaspoda.
„To ale není… práce, že ne?“
Zmínka o práci přivedla zbytek skupiny do stavu stresu a užaslého zmatku.
„Háruk…bum!“
„Vyprdnoutsenato!“
„Kvák!“
„Ne, ne, ne,“ pospíšil si Gaspoda. „To přece není žádná práce! Jen tak budeme podávat ty věci a brát za to peníze! To mně jako práce nepřipadá.“
„Já teda nepracuju!“ vykřikl Jindra Rakvář. „Jsem sociálně absolutně nezpůsobilý v celé oblasti pracovních možností!“
„My nikdy nepracujeme,“ opakoval Podříznutý Arnold. „Jsme gentlemani.“
„Ehm,“ odkašlala si lady Hermiona.
„Gentlemani a dámy,” dodal galantně Arnold.
„Jenže to vypadá na velmi ošklivou zimu,“ poznamenal Kachní muž. „Nějaké peníze navíc by se hodily.“
„Na co?“ zajímal se Arnold.
„Za tolar na den bychom si mohli žít jako králové, Arnolde.“
„No počkej, to jako myslíš, že by nám někdo mohl useknout hlavu?“
„Ne, já—“
„Nebo že by mi někdo mohl vlízt do latríny s rozžhaveným pohrabáčem a —“
„Ne! Já myslel —“
„Že by mě mohl někdo utopit v putýnce vína?“
„Ne, to je umírat jako králové, Arnolde.“
„Já bych neřek, že existuje tak velká putýnka s vínem, ze které by ses nepropil ven,“ zabručel Gaspoda. „Tak co, pánové? Ah pardon, a dámo. Mám teď… má tedy Rum říct tomu mládenci, že to bérem?“
„Jasně.“
„Tak jo.“
„Gavvark… bum!“
„Vyprdnoutsenato.“
Pak se všichni podívali na Ondru Dokopyho. Tomu se chvilku pohybovaly rty a tvář několikrát změnila výraz. Pak pozvedl pět demokratických prstů.
„Takže to bérem,“ přikývl Gaspoda.
Pan Zichrhajc si zapálil doutník. Kouření bylo jeho jedinou slabostí. Přesněji řečeno, kouření bylo jeho jediným zlozvykem, u nějž byl ochoten připustit, že je to zlozvyk. Všechny ty ostatní řadil do oblasti pracovních dovedností.
Nectnosti pana Tulipána byly také mnohé, ale dobrovolně přiznával levnou vodu po holení, protože člověk, konec konců, musí něco pít. Drogy nepočítal, už třeba jen proto, že se k opravdovým drogám dostal jen jedinkrát, a to tehdy, když oloupili zvěrolékaře a pan Tulipán zhltnul několik velkých pilulí, po jejichž požití mu všechny žíly na těle zduřely jako rudé hadice.