Tihle dva nebyli mordýři. Rozhodně oni se za mordýře nepovažovali. Nebyli ani lupiči. Nikdy by je nenapadlo přemýšlet o sobě jako o lupičích. Nepovažovali se ani za vrahy. Vrazi byli noblesa a měli svá pravidla. Zichrhajc a Tulipán — Nová firma — jak je pan Tulipán rád nazýval — žádná pravidla neměli.
Považovali se za zařizovatele. Zařizovali, aby se jisté věci staly, a v souvislosti s tím navštěvovali různá místa.
Je třeba podotknout, že když se říká „mysleli“ nebo „uvažovali“ a podobně, znamenalo to „pan Zichrhajc myslel, pan Zichrhajc uvažoval“. Pan Tulipán sice používal svou hlavu neustále, ale spíše jako předmět, ale až na výjimku dvou překvapivých oblastí nebyl zvyklý používat i její obsah. Jednoduše řečeno, pochopení veškeré víceslabičné konverzace nechával na panu Zichrhajcovi.
Pan Zichrhajc na druhé straně nebyl nijak zvlášť dobrý v užívání klidného, lhostejného násilí a obdivoval skutečnost, že něčeho takového měl pan Tulipán naprosto neomezenou zásobu. Když se poprvé sešli, každý v tom druhém okamžitě odhalil kvality, které měly jejich partnerství dodat mnohem větší rozměr, než jaký by mu dal součet jejich kusů. Pan Zichrhajc velmi rychle pochopil, že pan Tulipán není šílený maniak, jak se jevil zbytku světa. Některé negativní vlastnosti se mohou dobrat až na vrchol dokonalosti, která pak změní samu jejich podstatu, a pan Tulipán proměnil vztek v umění.
Nebyl to obyčejný vztek za každou cenu. Byl to čirý, destilovaný vztek, vztek, který pramenil z nějakých tajemných, jedovatých zákoutí, zasutých v hlubinách lidské duše, fontána nekonečné rudé zášti. Pan Tulipán žil celý život na oné slaboučké lince, na niž většina obyčejných lidí vstoupí teprve ve chvíli, kdy jim přeskočí v hlavě, uchopí francouzák a rozbijí někomu ze.svých bližních mnoha údery hlavu. Pro pana Tulipána byl vztek běžným stavem. Zichrhajc občas přemýšlel, co. se tomu muži stalo, že se tak strašlivě rozzlobil, ale pro Tulipána byla minulost úplně jiná země, jejíž hranice byly dokonale střeženy. Občas ho pan Zichrhajc v noci slyšel křičet ze spaní.
Najmout pana Zichrhajce a Tulipána bylo velmi těžké. Museli jste znát ty správné lidi. Abychom byli přesnější, museli jste znát ty špatné lidi, ale na to, abyste se s nimi seznámili, jste museli nějakou dobu strávit v jistém baru a přežít, což byl první test. Ti špatní lidé samozřejmě pány Tulipána a Zichrhajce neznají. Ale znají jistého muže. A ten muž by po jisté době mohl připustit, jen tak všeobecně, že je tady určitá možnost, jak vstoupit v kontakt s někým zichr-hajcoidního či tulipánoidního charakteru. Pak už si na nic nevzpomene, což je způsobeno momentální ztrátou paměti zaviněnou nedostatkem peněz. Jakmile byla paměť příslušným způsobem vyléčena, mohl vám onen muž poskytnout jistou adresu, kde jste se pak setkali v temném koutě s dalším člověkem, který vám do očí zapřel, že by kdy v životě slyšel jméno Tulipán nebo Zichrhajc. Pak se vás jen pro pořádek zeptal, kde by vás našel například dnes v devět hodin večer.
A tak se setkáte s panem Zichrhajcem a Tulipánem. Oni budou vědět, že máte peníze, budou vědět, že něco potřebujete, a pro případ, že byste byli opravdu velmi hloupí, budou vědět, jaká je vaše adresa.
A proto Novou firmu velmi překvapilo, že její poslední klient přišel rovnou za nimi. To bylo na pováženou. Na pováženou bylo i to, že byl mrtev. Nové firmě obvykle mrtvá těla potíže nedělala, ale Tulipán a Zichrhajc neměli rádi, když na mě mrtvoly mluvily.
Pan Kosopád si odkašlal. Pan Zichrhajc si všiml, že při tom vykašlal malý obláček prachu. Pan Kosopád byl totiž zombie. „Musím opakovaně zdůraznit,“ říkal právě pan Kosopád, „že v tomhle případě celou tu věc spíše tak nějak zařizuju…“
„Přesně jako my,“ ušklíbl se pan Tulipán.
Pan Kosopád jediným pohledem naznačil, že i kdyby to trvalo tisíc let, on nikdy nebude jako pan Tulipán, ale řekclass="underline" „Přesně tak. Mí klienti si přáli, abych našel nějaké… experty. Našel jsem vás. Dal jsem vám jisté zapečetěné instrukce. Vy jste objednávku přijali. A pokud tomu dobře rozumím, vy jste na základě toho provedli jisté… přípravy. Nevím jaké. Moje spojení s vámi má, jak se říká, hodně dlouhé otěže. Rozumíte mi?“
„Co je to ta -aná otěž?“ zamračil se pan Tulipán. V přítomnosti mrtvého právníka se necítil dobře a začínal být popudlivý.
„Budeme se scházet jen v nejnutnějších případech a říkat jen to nejpotřebnější.“
„Já nenávidím tyhle -aný zombie,“ prohlásil pan Tulipán. Dnes ráno zkusil něco, co našel v bedýnce pod dřezem. Odvozoval logicky, že když to mohlo čistit dřezy a odpady, musela to být nějaká chemikálie. Teď mu jeho rozlehlé vnitřnosti posílaly podivná poselství.
„Buďte si jistý, že ten vztah je oboustranný,“ prohlásil pan Kosopád.
„Já vím, co se nám tady snažíte říci,“ přikyvoval pan Zichrhajc. „Vy se nám tady snažíte říct, že kdyby něco, tak jste nás v životě neviděl a —“
„Ehm…“ odkašlal si pan Kosopád.
„Ve svém životě po životě,“ opravil se pan Zichrhajc. „Dobrá. A jak to bude s penězi?“
„Jak bylo dohodnuto, k sumě, na níž jsme se dohodli, bude navíc připočítáno ještě třicet tisíc tolarů na zvláštní výdaje.“
„V drahých kamenech, ne v penězích.“
„Jistě. Mí klienti by vám stejně těžko psali šek. Odměna bude doručena dnes v noci. A pravděpodobně bych se měl zmínit ještě o jedné věci.“ Jeho vysušené ruce zašustily štůskem vyšisovaných papírů v kufříku a podaly panu Zichrhajcovi složku.
Pan Zichrhajc do ní nahlédl. Pak rychle zalistoval vloženými listy.“
„Můžete to ukázat i té svojí opičce,“ podotkl pan Kosopád.
Panu Zichrhajcovi se podařilo zachytit ruku pana Tulipána dříve, než stačil dosáhnout zombii do obličeje. Pan Kosopád při tom ani nemrkl.
„Má celou historii našeho života, pane Tulipáne!“
„Tak? Ale to neznamená, že bych mu nemohl utrhnout tu jeho… -anou přišitou hlavu!“
„Právě to nemůžete,“ ušklíbl se na něj pan Kosopád. „A váš kolega vám řekne proč.“
„Protože tuhle náš přítel jistě udělal spoustu kopií, že je to tak, pane Kosopáde? A pravděpodobně je uložil na spoustu různých míst pro případ, že by náhodou zem… tedy pro případ, že by —“
„— došlo k nějaké nehodě,“ doplnil hladce pan Kosopád. „Skvělá práce. Zatím jste měli velmi zajímavou kariéru, pánové. Jste ještě velmi mladí. Vaše talenty vás vkrátku zavedly daleko a v profesi, již jste si zvolili, vám vynesly skvělou reputaci. Zatímco já samozřejmě nevím, jakého úkolu se máte zhostit — a to zdůrazňuji, nevím o tom skutečně ani to nejmenší—, nepochybuji, že na nás všechny uděláte velký dojem.“
„Ví o našem kontaktu v Quirmu?“ ozval se pan Tulipán.
„Jo,“ přikývl lakonicky pan Zichrhajc.
„A co ta věcička s drátěným pletivem, kraby a tím bankéřem?“
„Taky.“
„A co štěňata a to děcko?“
„Ví to,“ řekl pan Zichrhajc. „Ví skoro všechno. Je velmi chytrý. A myslíte, že víte, kde jsou pohřbena jednotlivá těla, pane Kosopáde?“
„S jedním nebo dvěma jsem i mluvil,“ přikývl pan Kosopád, „ale jak se zdá, zatím jste nespáchali žádný zločin v oblasti Ankh-Morporku, jinak bych s vámi, pochopitelně, nemohl jednat.“