„A kdo řek, že jsme nespáchali žádnej -anej zločin v Ankh-Morporku?“ dotazoval se pan Tulipán ublíženým tónem.
„Pokud mám své informace, ještě nikdy jste v našem městě nebyli.“
„No a? Už jsme na to měli celej -anej den!“
„Chytili vás?“ zajímal se pan Kosopád.
„To ne!“
„Pak jste žádný zločin nespáchali. Mohu vyjádřit svou naději, že vaše činnost v našem městě nebude zahrnovat žádnou kriminální aktivitu?“
„To ať vás ani nenapadá.“
„Místní hlídka si vysloužila jistou pověst a různé cechy si velmi žárlivě střeží svá teritoria.“
„Policii chováme ve velké úctě,“ řekl pan Zichrhajc. „Neobyčejně si ceníme práce, kterou odvádí.“
„My ty -aný policajty milujeme!“ přidal se pan Tulipán.
„Kdyby tady byla policejní merenda, byli bychom první, kdo by si koupil lístky,“ doplňoval pan Zichrhajc.
„Zvlášť kdyby ji vystavili na nějakým malým pódiu nebo stánku, kam by se člověk snadno dostal,“ připojil pan Tulipán, který se zřejmě pohyboval v poněkud jiné rovině. „Máme rádi krásný věci,“ dodával.
„Chtěl jsem se jen ujistit, že si navzájem rozumíme,“ uzavřel hovor pan Kosopád a s cvaknutím zavřel kufřík. Pak vstal, kývl hlavou a prkenně vyšel z místnosti.
„Co je to za —“ začal pan Tulipán. Pan Zichrhajc pozvedl prst k ústům. Pak tiše přešel ke dveřím a otevřel je. Právník byl pryč.
„On ví, proč tady jsme,“ zašeptal zapáleně pan Tulipán. „Tak co se to na nás -aně pokouší hrát?“
„To je tím, že je to právník,“ vysvětloval pan Zichrhajc. „Je to tady docela hezké!“ dodal pak nápadně zvýšeným hlasem.
Pan Tulipán se rozhlédl kolem. „Houbeles,“ zavrčel. „Na začátku jsem si toho nevšiml, ale teď vidím, že je to -aná napodobenina baroka, postavená v devatenáctém století. Všechny poměry jsou použitý chybně. Viděl jste ty sloupy v hale? Jo? -aný šestý století Efebe smíchaný s druhým stoletím Mžilibaby — to ty -aný křížový kytky! Měl jsem co dělat, abych se nesmál.“
„Ano,“ přikývl pan Zichrhajc. „Jak už jsem poznamenal dříve, jste muž nečekaných znalostí, pane Tulipáne.“
Pan Tulipán zatím přešel k zahalenému obrazu visícímu na zdi a shrnul měkkou látku stranou.
„No teda— to snad… vždyť to je -anej da Quirm!” prohlásil. „Viděl jsem ho vytištěněj. Dáma chovající fretku. Namaloval to v tý době, kdy se stěhoval z Genový a byl ovlivněn tím -aným Cravattim. Podívejte se na tu -anou práci štětcem, hele! Vidíte, jak ta linie rukou přitahuje voko do vobrazu? Koukněte na božskou dokonalost toho nasvícení krajiny v pozadí, co je vidět tůn -aným voknem! A všiml jste si, jak vás čumák tý fretky sleduje, ať se hneš kam se hneš? To dokáže jen vopravdickej -anej génius. Klidně vám řeknu jednu věc… kdybych tady byl sám, tak bych -aně brečel jak malej kluk.“
„Je to opravdu velmi hezké.“
„Hezké?“ odpověděl pan Tulipán, který si zoufal nad vkusem svého kolegy. Přešel k soše u dveří, zamračeně se na ni zadíval a pak lehce přejel prsty po mramoru.
„A tohle! To je — Schtchukin![5] Vsadim se o jakejkoliv obnos! Ale v katalogu jsem tudle sochu nikdy neviděl. A někdo ji nechá jen tak stát v prázdným baráku, kam může vlézt kdokoliv z ulice a šlohnout ji!“
„Tohle místo je skvěle chráněné. Viděl jste pečeti na dveřích.“
„Cechy? Partičky -anejch amatérů! My bysme se sem dostali stejně snadno, jak prochází horkej nůž tenkým ledem, a vybrali tohle hnízdo do posledka, a vy to víte. Městem si cho-děj amatéři, štěrkožrouti, zahradní ozdoby a mrtvoly… Kdyby-sme chtěli, mohli bysme tohle město obrátit naruby.“
Pan Zichrhajc neřekl nic. I jeho napadlo skoro totéž, ale oproti svému kolegovi on nikdy automaticky nejednal podle prvního záchvěvu mysli, který se tvářil jako myšlenka.
Byla pravda, že Firma ještě nikdy v Ankh-Morporku neo-perovala. Mistr Zichrhajc se mu zatím vyhýbal. A proč vlastně? No, především proto, že existovalo množství jiných měst a pud sebezáchovy mu říkal, že Velká Wahoonie[6] by ještě mohla chvíli počkat. Od okamžiku, kdy potkal pana Tulipána, měl Plán a zjistil, že jeho vlastní vynalézavost kombinovaná s neutuchající zuřivostí pana Tulipána jim slibuje velmi úspěšnou kariéru. Rozvinul jejich obchodní činnost v Genově, Pseudopolisu a Quirmu — tedy ve městech menších, kde byla snazší orientace, i když v posledním čase Ankh-Morpork čím dál tím více připomínala.
Důvod, proč se jim tak dobře dařilo, spočíval v tom, a to si pan Zichrhajc uvědomoval, že lidé dříve či později změkli. Vezměte si například trollí Brekcii. Jakmile se jednou podařilo vytvořit spolehlivou přepravní stezku pro břidlák a kvak až do Überwaldu a konkurenční klany byly eliminovány, trollové změkli. Náčelníci klanů se začali chovat jako společenská smetánka. Všude to bylo stejné — staré kriminální gangy a zločinecké rodiny se dostaly ve společnosti do jistého rovnovážného stavu a usadily se, aby se z nich stal zvláštní druh specializovaných obchodníků. Zmenšily počet svých pohůnků a zvýšily počet butlerů a majordomů. A pak, když došlo k nějakým obtížím a tihle obchodníci najednou potřebovali nátlakové prostředky, muže, kteří kromě násilí uměli i myslet… nuže, byla tady Nová firma. Připravená a ochotná. A čekající.
Jednoho dne přijde čas pro novou generaci, říkal si pan Zichrhajc. Pro generaci, která bude dělat věci po svém, novým způsobem, nezatížená okovy tradice, která dokáže tolik spoutávat. Budou to lidé, kteří se budou dít! Pan Tulipán, například, se děl neustále.
„Hele, hele a čumte na tohle!“ vyjekl dějící se pan Tulipán, který odkryl další obraz. „Podepsáno Vypulokem, ale je to jen. -anej padělek. Hele, podívej,“ unesen rozhořčením panu Zichr-hajcovi zatykal, Jak to světlo padá semdle, vidíte to? A to listí tůdle na tom stromě? Teda jestli todle maloval Vypuloko, tak to musel malovat -anou nohou… Pravděpodobně to byl někdo z jeho -anejch žáků…“ Zatímco trávili čas ve městě, sledoval pan Zichrhajc pana Tulipána, trousícího za sebou čisticí prášek a psí tablety proti červíkům, z jedné městské umělecké galerie do druhé. Ten muž na tom trval. Bylo to poučení. I když hlavně pro ředitele.
Pro umění měl pan Tulipán instinkt, který postrádal pro chemii. Zatímco nasával polevový cukr a prášek proti pocení nohou, vnikal do soukromých galerií a krví podlitýma očima prohlížel nervózně vystavovaná plata miniatur řezaných ze slonoviny.
Pan Zichrhajc přihlížel v němém obdivu a jeho kolega zatím dlouze a květnatě hovořil o padělcích miniatur, o slonovině napodobované postaru, kostí, a o tom novém -aném způsobu, který vymysleli ti -aní trpaslíci, co k tomu používají chemicky čištěný olej, křídu a -anej líh z Nacles.
Prohlížel goblény, v dlouhých monolozích rozebíral hrubou a hustou osnovu, rozplakal se před obrazem svěže zelené venkovské krajiny a pak dokázal, že chlouba galerie, stolatský goblén ze třináctého století, nemůže být starší než sto let, protože — hele, koukněte — vidíte tuhle tu rudou barvu? Ten vodstín? Tak v tý době žádná taková -aná barva neexistovala. A… co je todle?
6
Pozn. autora: Velká Wahoonie je nejproslulejší zeměplošská zelenina a podle toho si jí také patřičně cení všichni znalci a gourmeti (kteří si málokdy považují něčeho laciného a obyčejného). Používá se také jako přezdívka pro Ankh-Morpork, i když zdaleka tak zle nepáchne.