Agateánská pohřební popelnice z dynastie Č‘un Iš‘un Ka? Tak to vás někdo pěkně tahá za -anou fusekli, hochu, protože ta poleva je dokonalý amatérismus!“
Bylo to skutečně úžasné a pana Zichrhajce to fascinovalo tak, že málem tu a tam zapomenul strčit do kapsy nějakou tu drahou a zajímavou maličkost. Je však třeba přiznat, že byl s kvalitami a rozsahem uměleckých znalostí pana Tulipána obeznámen. Když občas museli spálit místo činu, pan Tulipán se vždycky důkladně ujistil, že uvnitř nezůstal žádný opravdu nenahraditelný umělecký předmět, i když to znamenalo obětovat nějaký ten čas navíc a přivázat zbývající živé obyvatele domu na jejich lůžka. Někde pod tou sítí jizev po zraněních, která si sám zasadil, a v srdci, jež se chvěje chronickou zuřivostí, se ukrývala duše skutečného znalce s neomylným citem pro krásu. Bylo podivné najít tyto vlastnosti v těle muže, který si byl ochoten kdykoliv do některé hlavní žíly vstříknout roztok koupelové soli.
Obrovské dveře na opačném konci místnosti se otevřely a odhalily temný prostor za sebou.
„Pane Tulipáne?“ zvolal pan Zichrhajc.
Tulipán se pomalu zvedl od bolestivě pomalého a dlouhého zkoumání stolku, který mohl být pravým stolkem Tapasi, s pověstnou intarzií zhotovenou s použitím přinejmenším dvanácti -aných vzácných dýh.
„Hmm?“
„Nastal čas se znovu sejít se šéfy.“
Mikuláš se toho dne právě chystal opustit svou kancelář, když na dveře někdo zaklepal.
Opatrně je pootevřel, ale pak už byl odstrčen dveřmi dovnitř, až narazil zády na stěnu.
„Vy dokonale a příšerně nevděčná osobo!“
Kdo by rád slyšel taková slova pronesená na svou adresu, zvláště z úst mladé a půvabné dívky? Slovo „nevděčná“ použila se stejným přízvukem, který by si v ústech pana Tulipána vysloužil jednu z pomlček s příponou. Mikuláš už viděl Sacharózu Rezámkovou několikrát předtím, když pomáhala svému dědečkovi v jeho malé rytecké dílně. Nikdy si jí zvlášť nevšímal. Nebyla nijak výjimečně přitažlivá, ale nedá se ani zdaleka říci, že by byla ošklivá. Pro Mikuláše to dosud byla jen nějaká dívka v zástěře, která v pozadí vykonávala nějaké drobné domácí práce, jako třeba že utírala prach nebo aranžovala květiny. Pokud si o ní vůbec vytvořil nějaké míně-ní, pak snad jen to, že trpí stihomamem urozenosti, který vyjadřuje přehrávanou vznešeností a ošidným přesvědčením, že mít dobrou etiketu znamená totéž jako být z dobrého rodu. Shrnul to vyjádřením, že jednoduše zaměňuje manýrismus za manýry.
Teď si ji mohl prohlédnout mnohem jasněji, protože za ním postupovala místností, a s náhlou úlevou lidí, kteří si myslí, že už v nejbližším okamžiku pravděpodobně zemřou, si uvědomil, že kdyby vzal v potaz módu v běhu století, je Sacharóza velmi hezká. Požadavky na krásu a její měřítka se během času mění a před dvěma sty lety by Sacharóziny oči přinutily velkého Cravattiho překousnout štětec vedví, před třemi sty lety by sochař Lila Mauvaise zvaný Fialetti vrhl jediný pohled na křivku její brady a upustil si dláto na nohu, před tisícem let by efebští básníci psali o tom, že už jen její nos stojí za to, aby na moře vyplulo přinejmenším čtyřicet lodí. A měla velmi dobré středověké uši.
Její ruce však byly naprosto moderní a jedna z nich zasadila Mikulášovi dlaní úder do tváře, který pálil, až mu do očí vytryskly slzy.
„Těch dvacet tolarů měsíčně bylo skoro všechno, co jsme měli!“
„Pardon? Já vám nerozumím!“
„Jasně, není už právě nejrychlejší, ale kdysi býval jedním z nejlepších rytců ve městě!“
„Aha… ehm, ano. Tedy…“ Mikuláš náhle pocítil záchvat viny v souvislosti s panem Rezámkem.
„A vy jste nás o to připravil… jen tak!“
„Já jsem nechtěl! Jenže trpaslíci do mě… Prostě se to stalo!“
„Pracujete pro ně?“
„Tak trochu… spíš jako s nimi…“ odpověděl Mikuláš.
„A my zatím můžeme umřít hladem, jo?“
Sacharóza, celá udýchaná, stála přímo před ním. Měla přehršel dalších velmi pěkně vyvedených fyzických rysů, které, pokud nevymřou muži, z módy nevyjdou nikdy a cítí se doma a na svém místě v kterémkoliv století. Jak se zdálo, Sacharóza doufala, že strohé, z módy vyšlé šaty to zmírní. Mýlila se.
„Podívejte, musím se jich držet, musím s nimi pracovat,“ vysvětloval zajíkavě Mikuláš a snažil se nezírat. „Teda, myslím trpaslíky. Lord Vetinari byl v téhle věci velmi… neoblomný. A najednou se to všechno hrozně zkomplikovalo —“
„Cech rytců bude zuřit a nedá si to Ubit, je vám to jasné?“ dotírala na něj.
„Ehm… jistě.“ Zoufalá myšlenka zasáhla Mikuláše tvrději než Sacharózina ruka. „To jsem čekal. Můžu se zeptat… Vy byste asi nechtěla tahle slova prohlásit za oficiální, že? Víte, jak to myslím: ‚Jsme pobouřeni a rozzuřeni,‘ prohlásil mluv… prohlásila mluvčí Cechu rytců?“
„A proč?“ zeptala se s podezřením.
„Mám strašný nedostatek novinek do dalšího vydání,“ odpověděl jí Mikuláš. „Podívejte, nemohla byste mi pomoci? Mohl bych vám platit… ehm… dvacet pencí za zprávu a hodilo by se mi jich tak… alespoň pět denně.“
Už už otvírala ústa, aby mu něco odsekla, když jí v tom zabránila ta část mysli, která prováděla průběžné výpočty. „Tolar denně?“ naklonila hlavu ke straně.
„I víc, když to budou zajímavé a dlouhé články,“ sliboval v zoufalství Mikuláš.
„Pro tu dopisovou věcičku, co děláte?“
„No.“
„Tolar?“
„Jo.“
Nedůvěřivě se a něj dívala. „Ale to si přece nemůžete dovolit, že ne? Jestli jsem si to dobře zapamatovala, tak si sám vyděláváte právě třicet tolarů. Alespoň jste to říkal dědečkovi.“
„Věci se poněkud změnily. Sám jsem se s tím ještě nestačil vyrovnat, abych řekl pravdu.“
Pořád ho nedůvěřivě pozorovala, ale přirozená zvědavost vlastní Ankh-morporčanům a naděje na nějaký ten tolar nabíraly vrch.
„No, slýchávám různé věci,“ začala. „A… že bych je měla psát? To snad je docela vhodná práce pro dámu, že? Vždyť je to prakticky kulturní.“
„Hm… skoro, řekl bych.“
„Nerada bych dělala něco, co by nebylo správné, víte? Konec konců, vy už to děláte několik let…“
„Podívejte, já jsem já,“ zamračil se Mikuláš. „Pokud se pro-ti tomu ohradí cech, budou si to muset vyřídit s Patricijem.“
„No… dobrá… jestli si jste jistý, že je to vhodné zaměstnání pro mladou dámu…“
„Takže zítra ráno přijďte rovnou do tiskárny,“ rozhodl se Mikuláš. „Já myslím, že bychom mohli v nejbližších dnech dát dohromady další novinkový dopis.“
Byl to plesový sál, celý vyzdobený v rudé a zlaté, ale přitom v šeru jakoby zašlý a zatuchlý, a svícny bez svíček mu dodávaly poněkud strašidelný vzhled. Kruh svíček, hořících kolem středu, se jen matně odrážel od zrcadel na stěnách. V minulosti by pravděpodobně stačil velkou místnost dokonale osvětlit, ale během let celé místo i všechny předměty podivně zašly a zmatněly, takže záře svící vypadala jako vzdálený podvodní svit, který se stěží prodírá pralesem mořských rostlin.