Pan Zichrhajc byl na poloviční cestě ke kruhu, když si uvědomil, že jediný zvuk, který slyší, je zvuk jeho vlastních kroků. Pan Tulipán se tiše odkradl do šera a teď stahoval povlak z něčeho, co stálo u jedné stěny.
„No tohle! To se z toho poskvrním!“ vypravil ze sebe zajíkavě. „Tak tohle je fakticky -anej poklad! U mrtvý krtonožky! Pravej -anej Kamejo Ernesto. Vidíte tady tu prácičku s per-letí?“
„Pane Tulipáne, teď není čas na —“
„Udělal jich prý jenom šest. Ale ne, vždyť oni to dokonce nechali -aně rozladěný!“
„Ke všem ďáblům, čeká se od nás, že se budeme chovat jako profesionálové!“
„Třeba by se ten nástroj líbil vašemu příteli jako dárek?“ ozval se hlas uprostřed komnaty.
V kruhu svíček stál polokruh šesti židlí. Byly starodávného slohu a tvarů. Zadní opěradla, čalouněná kůží, vytvářela plochou polokouli, něco jako skořepinu ořechu, která měla původně chránit Člověka před průvanem, ale teď navíc v chabém světle poskytovala lidem sedícím v křeslech jejich soukromá jezírka hlubokého stínu.
Pan Zichrhajc už tady jednou byl. Obdivoval to uspořádání. Ten, kdo stál v osvětleném kruhu, nedokázal nahlédnout do stínů v křeslech, a tedy rozeznat podobu lidí, kteří v nich seděli, zatímco sám byl dokonale osvětlen ze všech stran.
Teď ho napadlo, že tohle uspořádání vlastně znamenalo, že ani ten, kdo seděl v některém z křesel, neviděl, kdo sedí v křeslech ostatních.
Pan Zichrhajc byl krysa. Ten název mu vyhovoval. Krysy mají mnoho vlastností a schopností, které hovoří v jejich prospěch. A tohle uspořádání bylo naplánováno někým, kdo myslel jako on.
Z jednoho křesla se ozval hlas: „Váš přítel Narcis —“
„Tulipán,“ opravil hlas pan Zichrhajc.
„Váš přítel, pan Tulipán, by si možná přál jako součást svého honoráře to cembalo?“ pokračovalo křeslo.
„To není žádný -aný cembalo, to je virginal, což je jistej druh spinetu,“ zavrčel pan Tulipán. „Jedna -aná struna na notu, ne dvě! Menuje se tak proto, že to byl takovej zvláštní nástroj, určenej pro -aný mladý dámy.“
„No ne, vážné?“ ozval se hlas z dalšího křesla. „A já si myslel, že je to jen takový nějaký druh jednoduchého nástroje!“
„Je to nástroj, na nějž mladé dámy hrály,“ vplul pan Zichrhajc hladce do hovoru. „A pan Tulipán umění nesbírá… on ho jen obdivuje. Náš honorář bude vyplacen v drahých kamenech, jak bylo dohodnuto.“
„Jak si přejete. Prosím, vstupte do kruhu…“
„—aný čembalo,“ mumlal nenaloženě pan Tulipán.
Nová firma tedy zaujala své postavení v kruhu a stala se tak centrem palby pohledů skrytě vycházejících z křesel.
Pan Zichrhajc byl štíhlý a dvě hubené nožičky dělaly čest jeho jménu. Snad jen hlava byla o něco větší, než bylo třeba, a na místo jednoho očka měla oči dvě. Pokud by se měl nazvat jiným jménem než krysa, hodilo by se snad „rtuťovitý elegán“. Pil velmi málo, dával si pozor na to, co jedl, a považoval své tělo, i když bylo mírně deformované, za chrám. Je ale také pravda, že na vlasy používal více oleje, než bylo třeba, a dělil si je uprostřed hlavy pěšinkou a stylem, který byl moderní před dvaceti lety. Málokdo by si také nevšiml, že jeho černý oblek je dosti oblýskaný a umaštěný a malá očka neustále těkají sem a tam, díky čemuž jim nic neuniklo.
Nahlédnout do očí panu Tulipánovi bylo mnohem těžší, a to díky jisté opuchlosti, která byla nepochybně následkem jeho vřelého vztahu k sypkým hmotám v sáčcích[7]. Ty sáčky pravděpodobně zavinily i všeobecnou trudovitost a to, že mu po obličeji vyvstávaly žíly jako provazy. V každém případě však byl pan Tulipán onen druh mohutného chlapa, na němž téměř praskaly šaty ve švech, a navzdory svým uměleckým sklonům působil dojmem bývalého zápasníka ve volném stylu, který nezvládl testy inteligence. Pokud on považoval své tělo za chrám, pak to byl jistě jeden z těch chrámů, v jejichž podzemí prováděli lidé strašné věci zvířatům, a když si on kontroloval stravu, tak jen proto, aby se ujistil, že se ještě hýbá.
Několik křesel se zamyslelo, ne nad tím, zda dělají správnou věc, o tom nebylo pochyb, ale zda se ji rozhodla provést za pomoci těch správných lidi. Každopádně byl pan Tulipán člověk, kterého by málokdo rád viděl stát tak blízko otevřeného plamene.
„Kdy budete připraveni?“ zeptalo se jedno z křesel. „Jak se daří vašemu… chráněnci dnes?“
„Myslíme si, že úterý by bylo vhodným dnem,“ odpověděl pan Zichrhajc. „To bude připraven tak jako už nikdy.“
„A nebudou v tom žádní mrtví,“ pokračovalo křeslo. „To je velmi důležité.“
„Pan Tulipán bude jako ovečka,“ přikyvoval pan Zichrhajc.
Neviditelné pohledy se odvracely v touze nevidět pana Tulipána, který si právě tuhle chvíli zvolil k tomu, aby nosem nasál větší množství práškového břidláku.
„Ehm, dobrá,“ pokračovalo křeslo. „Jeho lordstvo nesmí utrpět větší úhony, než bude nezbytně nutné. Mrtvý Vetinari by mohl být mnohem nebezpečnější než Vetinari živý.“
„A za žádnou cenu nesmí dojít k potížím s hlídkou!“
„Jo, my víme o hlídce svoje,“ přikývl pan Zichrhajc. „To už nám vysvětlil pan Kosopád.“
„Velitel Elánius vede velmi… výkonný sbor.“
„To není žádný problém,“ zavrtěl hlavou pan Zichrhajc.
„Členem hlídky je například i vlkodlak.“
Do vzduchu vyletěla fontána bílého prášku. Pan Zichrhajc musel svého kolegu několikrát udeřit do zad.
„—anej vlkodlak? To jste se všichni -aně zbláznili?“
„Ehm… proč váš kolega pořád vydává ten podivný zvukaně, -anej a podobně, pane Zichrhajci?“ zajímalo se křeslo.
„Vy všichni musíte bejt -aně na hlavu!“ zavrčel pan Tulipán.
„To je taková vada řeči, nebo spíš špatný řečnický návyk,“ uklidňoval situaci pan Zichrhajc. „Vlkodlaka? Díky, že jste nás upozornili. Mnohokrát děkujeme. Ti, když se vám pustí po stopě, jsou horší než upíři! Ale to jistě víte, že?“
„Byli jste nám doporučeni jako velmi vynalézaví muži.“
„Jako velmi drazí vynalézaví muži,“ poopravil pan Zichr-hajc mírně hlas.
Křeslo si povzdechlo. „U mužů vašeho druhu je tomu málokdy jinak. Dobrá. To už s vámi probere pan Kosopád.“
„No jo, jenže oni maj -anej čich, že byste tomu nevěřili,“ reptal dál pan Tulipán. „K čemu jsou mrtvýmu -aný peníze…“
„Jsou v tom ještě nějaká další překvapení?“ dotazoval se pan Zichrhajc. „Máte velmi schopné policajty a jeden z nich je vlkodlak. Ještě něco? Nemají tam náhodou i trolly?“
„Ale ano, několik. A trpaslíky. A zombie.“
„V hlídce? Co to tady vedete za město?“
„My to město nevedeme,“ odpovědělo poněkud škrobeně křeslo.
„Ale záleží nám na tom, jak je vedeno,“ doplnilo jiné křeslo.
„Aha,“ přikývl pan Zichrhajc. „Jasně. Už si vzpomínám. Vy jste zúčastněná veřejnost.“ Znal zúčastněnou veřejnost, nebo také zainteresované občany. Kdekoliv se objevili, mluvili týmž vlastním jazykem, kde „tradiční hodnoty“ znamenaly, je třeba někoho pověsit“. Všeobecně řečeno, to mu žádné obtíže nedělalo, ale nikdy neuškodí, když člověk pochopí svého zaměstnavatele.
7
Poz. autora: Váš mozek prosycený drogou je na pohled hrozná věc. Pan Tulipán však byl živoucím důkazem toho, že stejně hrozný pohled je i na váš mozek prosycený koktejlem z koňského mazání, šerbetu a pilulek na zadržování vody v organismu.