„Mohli jste si sehnat někoho jiného,“ řekl. „Máte tady přece Cech vrahů.“
Křeslo nervózně syklo mezi zuby.
„Naše potíže spočívají v tom, že mnoho jinak inteligentních lidí shledává současný status quo města… nejen přijatelný, ale velmi vyhovující, přestože bezpochyby město ničí.“
„Aha,“ přikyvoval s pochopením pan Zichrhajc. „To jsou nezúčastnění občané.“
„Přesně tak, gentlemani.“
„A je jich mnoho?“
Tuhle otázku křeslo ignorovalo.
„Těšíme se na naše další setkání, pánové. Zítra v noci. Tam, jak doufám, nám potvrdíte, že jste připraveni. Dobrou noc.“
Půlkruh křesel zachoval mlčení ještě chvíli poté, co Nová firma opustila místnost. Pak velkými dveřmi vešla vysoká postava oblečená v černém, vstoupíla na okamžik do kruhu světla, kývla a zmizela ve tmě.
„Jak příšerní lidé.“
„Asi jsme stejně měli použít Cech vrahů.“
„Hah! Těm se pod Vetinariho vládou daří přímo skvěle! Každopádně, my ho přece nechceme zabít. Na druhé straně mě tak napadlo, že bychom možná měli nějakou tu zakázku pro cech. Potom.“
„Přesně tak. Až budou naši přátelé bezpečně mimo obvod města… V tomhle ročním období bývají cesty dosti nebezpečné…“
„Ne, pánové. Budeme se držet našeho plánu. Ten muž jménem Karel zůstane naživu a po ruce tak dlouho, dokud nebude všechno vyřízeno nebo dokud by nám mohl být jak-koliv k užitku, a pak ho naši dva gentlemani odvezou někam hodně, hodně daleko, hahaha, a tam ho po zásluze odmění. Možná pak bychom se mohli obrátit na vrahy, jen pro jistotu, pro případ, že by měl pan Zichrhajc nějaké chytré nápady.“
„Výborně vymyšleno. I když mi to tak trochu připadá jako velké plýtvání. Co všechno by mohl našinec s tím Karlem podniknout…“
„Už jsem vám vysvětlil, proč by to nefungovalo. Ten muž je šašek!“
„Asi máte pravdu. Lepší jednou a pořádně než vícekrát a k ničemu.“
„Takže si rozumíme, že ano? A teď… prohlašuji, že tato schůze Výboru pro odvolání Patricije končí. A nikdy se nekonala.“
Lord Vetinari vstával tak časně, že spánek pro něj byl prakticky jen záminkou, proč se převléci z jedněch šatů do jiných.
Miloval ten čas těsně před zimním svítáním. Bylo většinou mlhavo, takže město nebylo skoro vidět, a několik hodin bývalo téměř naprosté ticho, přerušované jen tu a tam nějakým tím krátkým výkřikem.
Celá ta pohoda však byla dnes ráno přerušena křikem, který se ozýval přímo před branami paláce.
„Hojnarylup!“
Přešel k oknu.
„Skvidaped-ojt!“
Patricij se vrátil ke stolu a zazvonil na svého úředníka Važuzla, kterého pak vyslal na výzkumy.
„Je to ten žebrák, kterému říkají Starý Smrďa Rum, pane,“ informoval po pěti minutách Patricije Važuzel. „Prodává tuhle věc… ten papír plný… psaných věcí. Arch papíru držel opatrně mezi dvěma prsty, jako kdyby čekal, že každou chvíli vybuchne.
Lord Vetinari si od něj papír vzal a pročetl si ho. Pak si ho přečetl ještě jednou.
„Ale, ale,“ zabroukal si skoro spokojeně. „Takže Ankh-morporská Kometa. Kupuje to ještě někdo?“
„Dost lidí, můj pane. Lidé, kteří chodí z noční směny, trhovci, lidé, co u nich nakupují, a další.“
„Nevidím tady nikde nic, co by připomínalo ‚hojnarylup‘ ani ‚skvidaped-ojt‘?“
„Ne, můj pane, ani já ne,“
„Zvláštní.“ Lord Vetinari ještě chvilku četl a pak řekclass="underline" „Hm-hmm. Zrušte všechny mé schůzky dohodnuté na dnešní dopoledne. V devět hodin přijdou zástupci Cechu městských vyvolávačů a v devět deset Cechu rytců.“
„Nevím o tom, že mají dohodnuté slyšení, sire.“
„Dohodnou si je,“ řekl lord Vetinari. „Až uvidí tohle, tak si je dohodnou. Ale, ale… jak vidím, v hospodské pranici bylo zraněno šestapadesát lidí.“
„To se mi zdá nějak moc, vaše lordstvo.“
„Ale musí to být pravda, Važuzle,“ zabručel Patricij, „vždyť je to tady napsáno černé na bílém! V novinkách! Ach ano, a pošlete vzkaz i tomu příjemnému Mikulášovi ze Slova. Toho přijmu v devět třicet.“
Pak znovu přeběhl očima po potištěném listu papíru. „A prosím, dejte na vědomí, všeobecně, a zvláště pokud by se někdo blíže vyptával, že můj postoj v této věci je jasný: ‚nebyl bych rád, kdyby se mělo panu ze Slova přihodit něco ošklivého‘, jasné?“
Važuzel, obvykle tak sebejistý ve výkladu požadavků svého pána, na okamžik zaváhal.
„Můj pane, chcete tím říci: ‚nebyl bych rád, kdyby se mu stalo něco ošklivého‘, nebo: ‚ne, byl bych rád, kdyby se mu stalo něco ošklivého‘?“
„Zdálo se mi to, nebo jste na mě opravdu mrkl, Važuzle?“
„Ani náhodou, sire!“
„Važuzle, já věřím, že je právem každého občana Ankh-Morporku procházet ulicemi bez nebezpečí a neobtěžován.“
„Dobří bohové, sire! Vážně?“
„Samozřejmě.“
„Ale já myslel, že jste vyloženě proti tomuhle pohyblivému písmu, pane. Říkal jste přece, že by to neúnosně zlevnilo tisk a že by lidé pak —“
„Jste připraven na nové, vzrušující tisíciletí, které už před námi leží na dosah, Važuzle? Jste připraven sevřít budoucnost pohotovou rukou?“
„To nevím, můj pane. Je k tomu třeba nějaký speciální společenský úbor?“
Když Mikuláš ze Slova spěchal dolů po schodech, seděli už ostatní obyvatelé penzionu kolem stolu.
Spěchal, protože bytná, paní Arkánová, měla na lidi, kteří chodí pozdě k jídlu, svůj Názor.
Paní Arkánová, majitelka Penzionu pro svobodné pány paní Ekrasity Arkánové, byla přesně to, čím se Sacharóza, aniž si to uvědomovala, snažila stát. Nebyla jen úctyhodnodná žena, byla přímo Úctyhodná. Byla to kombinace víry, životního stylu a koníčka. Měla v oblibě ctihodné lidi, kteří byli Čistí a Slušní. Používala tu frázi tak, jako kdyby bylo zhola nemožné být jedno a nebýt druhé. Pronajímala slušná lůžka a vařila levná, ale slušná jídla pro své slušné a čisté nájemníky, což byli, na rozdíl od Mikuláše, většinou muži středního věku, svobodní a neobyčejně střízliví. Byli to hlavně provozovatelé jednoduchých řemesel, do posledního mohutní, zavalití lidé, vydrhnutí kartáčky do červena, na nohou nosili těžké pracovní boty a u stolu se chovali s neohrabanou slušností.
Co bylo zvláštní — tedy co připadalo zvláštní Mikulášovi, který celkem dobře znal lidi typu paní Arkánové, bylo to, že neměla nic proti trpaslíkům ani trollům. Alespoň ne proti těm čistým a slušným. Paní Arkánová povznesla slušnost a čistotu nad rasy.
„Tady se říká, že tam bylo ve rvačce zraněno padesát šest lidí,“ říkal právě pan Šmicnutý, který na základě toho, že v penzionu paní Arkánové bydlel nejdéle, jednal u jídla tak trochu jako předsedající. Koupil si cestou domů z pekárny, kde pracoval jako předák noční směny, výtisk Komety.
„Úžasné,“ vydechla paní Arkánová.