„Myslím, že tam mělo být pět nebo šest,“ zamračil se Mikuláš.
„Tady se píše, že padesát šest,“ odbyl ho pan Šmicnutý neochvějně. „Černé na bílém.“
„Tak to musí být pravda,“ přikyvovala paní Arkánová za všeobecného souhlasu všech stravníků, Jinak by jim to tam nedovolili napsat.“
„Tak by mě zajímalo, kdo to vyrábí?“ ozval se pan Náchylka, který obchodoval jako obchodní cestující s botami a dámskými střevíci ve velkém.
„Tohle budou dělat nějací extra machři, to jako odborníci, myslím,“ odpověděl mu pan Šmicnutý.
„Opravdu?“ zajímal se Mikuláš.
„Samozřejmě,“ podíval se na něj pohrdavě pan Šmicnutý. Patřil k oněm hřmotným mužům, kteří mají patent na rozum a v okamžiku se stávají odborníky na cokoliv. „Nikdy by přece nedovolili jen tak ledaskomu, aby si psal, co ho napadne. To dá zdravý rozum.“
To byl jeden z důvodů, proč Mikuláš dorazil do dílny za Kbelíkem v zamyšlené náladě.
Dobrohor zvedl hlavu od kamene, kde opatrně skládal písmo plakátu.
„Támhle jsou tvoje peníze,“ řekl a hodil bradou k regálu.
Byly to většinou měďáky, ale dohromady skoro třicet tolarů.
Mikuláš na hromádku mincí němě zíral. „To není možné,“ zašeptal.
„Pan Rum a jeho přátelé se neustále vraceli pro další výtisky,“ vysvětloval Dobrohor.
„Ale… vždyť to byly jen takové obyčejné věci,“ uvažoval nahlas Mikuláš. „Nebylo to ani nic důležitého… jen tak věci, které se vlastně dějí denně.“
„Aha, to je ono, lidé se vždycky rádi dozvědí, kde se co stalo,“ pobroukával trpaslík s náznakem úsměvu. „A když snížíme cenu na polovinu, prodáme zítra třikrát tolik.“
„Na polovinu?“
„Lidi jsou rádi informovaní. Jen tak mě to napadlo.“ Pak se trpaslík skutečně usmál. „Vzadu na tebe čeká nějaká mladá dáma.“
V těch dnech, kdy byla místnost ještě prádelnou, tedy v dobách předhoupacokoňských, byla jedna její část oddělena lacinou a tenkou přepážkou, zvedající se do výše pasu, aby oddělila úředníky a osobu, jejímž úkolem bylo vysvětlovat nespokojeným zákazníkům kam se, u všech čertů, poděly jejich ponožky. Sacharóza se prkenně choulila na židli, rukama s lokty u těla si tiskla na hruď kabelku a snažila se přijít co nejméně do styku s prachem a špínou, které celé to místo pokrývaly.
Kývla mu na pozdrav.
Okamžik, proč jí vlastně řekl, aby přišla? Aha, ano… byla chytrá a inteligentní, více méně, starala se o dědečkovy knihy, a upřímně řečeno, Mikuláš se málokdy setkal se vzdělanými lidmi. Většinou za ním chodili ti, pro něž bylo pero kusem složité techniky, kterou nedokázali ovládnout. Jestliže věděla, co je to středník, pak byl ochoten se smířit s tím, že se chovala, jako by žila v minulém století.
„Tohle je teď vaše kancelář?“ špitla nesměle.
„Řekl bych, že ano.“
„Neřekl jste mi o těch trpaslících!“
„Vadí vám?“
„Ale ne. Trpaslíci jsou podle mých zkušeností velmi slušní a dbají na zákony.“
Teprve teď si Mikuláš uvědomil, že mluví s dívkou, která nikdy nebyla na jistých ulicích, když začaly bary zavírat.
„Mám pro vás dvě pěkné zprávy,“ pokračovala Sacharóza polohlasem, jako kdyby mu prozrazovala státní tajemství.
„Ehm… ano?“
„Můj dědeček říká, že je to nejdelší a nejchladnější zima, jakou si pamatuje.“
„Ano?“
„Podívejte, je mu osmdesát. To je přece hodně dlouhý čas, ne?“
„Aha.“
„A výroční setkání Cukrářského a květinového kroužku Dollyiných sester, které se mělo odehrát včera večer v čítárně domu Dollyiných sester na ulici Parlamentní prachovky, muselo být předčasně ukončeno, protože se převrhl stolek s dortem. Dozvěděla jsem se to od sekretářky a všechno jsem to hezky sepsala.“
„Oh. Hm. A myslíte, že je to opravdu zajímavé?“
Podala mu list papíru, vytržený z laciného školního sešitu.
Stálo na něm: Společenský večer spojený s Výroční soutěží Cukrářského a květinového kroužku Dollyiných sester proběhl včera večer v domě Dollyiných sester na ulici Parlamentní prachovky. Předsedkyní poroty byla paní Říčníková. Přivítala všechny členky a poděkovala za hojné dary a příspěvky. Byly uděleny tyto ceny…“
Mikuláš přelétl pohledem dlouhý seznam cen a jmen.
„,Exemplář v nádobě‘?“ pozvedl tázavý pohled k Sacharóze.
„Byla to soutěž o nejhezčí jiřinu,“ vysvětlovala.
Mikuláš pečlivě vepsal za slovo „exemplář“ slovo Jiřina“ a četl dál.
„,Překrásné ukázky vyšívaných polštářků na stolici daných rozměrů‘?“
„No? Co má být?“
„Hm… vlastně nic.“ Mikuláš opatrně změnil text na „překrásné ukázky vyšívaných polštářků na stoličku o daném rozměru“, což věci příliš nepomohlo, a pokračoval ve čtení s výrazem cestovatele procházejícího neznámou džunglí, na nějž může ze zdánlivě mírumilovného podrostu kdykoliv vyskočit exotické zvíře. Popis pokračovaclass="underline"
„Bohužel, skvělý duch slavnosti byl narušen, když oknem do sálu vskočil nahý muž, zuřivě pronásledován členy Městské hlídky, proběhl místností, zničil připravené sladké bifé a nakonec uklouzl po troskách ovocných a šlehačkových pohárů a zákusků. Slavnost byla předčasně ukončena v jedenadvacet hodin. Paní Říčníková děkuje všem členům a zúčastněným.“
„Tak co myslíte?“ zeptala se Sacharóza se slabým názna-kem nervozity.
„Víte,“ začal opatrně Mikuláš poněkud nepřítomným hlasem, „myslím si, že tohle se prakticky nedá vylepšit. Ehm… co byste řekla, že bylo na celé té události nejdůležitější?“
Ruka jí vyletěla k ústům. „No ano! Máte pravdu! To jsem tam zapomněla napsat! Paní Pochlebníková obdržela první cenu za svůj sněhový nákyp! Po šest let byla vždycky druhá!“
Mikuláš se zadíval na stěnu. „Skvělá práce,“ přikývl. „Tak to bych tam ještě na vašem místě přidal. Mohla byste se ale taky zastavit na strážnici vedle Dollyiných sester a poptat se na toho nahého muže —“
„Nic takového neudělám! Slušná žena nemá s hlídkou nic společného!“
„Myslel jsem, že byste mohla zjistit, proč ho pronásledovali, samozřejmě.“
„Proč bych to měla dělat?“
Mikuláš se pokusil zformulovat svou nejasnou myšlenku. „Lidé to budou chtít vědět.“
„Ale nebude to těm lidem z hlídky vadit, když se jich budu vyptávat?“
„No, je to přece naše hlídka. Nevím, proč by jí mělo něco takového vadit. A co kdybyste se pokusila najít nějaké další hodně staré lidi a poptala se jich na počasí? Kdo je nejstarším občanem města?“
„To nevím. Nejspíš některý z mágů.“
„Mohla byste zajít na univerzitu a zeptat se ho, jestli si nepamatuje horší zimu, než je tahle?“
„Je to tady, co se dávají ty věci na papír?“ ozval se jakýsi hlas ve dveřích.
Hlas patřil malému človíčkovi s rozzářenou tváří, jednomu z oněch lidí, kteří neustále vypadají, jako že si právě vyslechli pěkně šťavnatý vtip.
„Víte, já totiž vypěstoval tuhle mrkev,“ pokračoval mužík, „a řek bych, že narostla do moc zajímavé podoby. He? Co myslíte, he? Mně vykládejte o směšných věcech! Vzal jsem ji k nám do hospody a všichni se mohli po… (vrhl rychlý pohled na Sacharózu) trhat smíchem! Všichni říkali, že by se to mělo dát do těchhle… novinek.“