Выбрать главу

Pozvedl zmíněnou zeleninu v ruce. Měla opravdu pozoruhodný tvar. Mikulášova tvář nabrala zvláštní odstín.

„To je ale opravdu velmi zajímavá mrkev,“ ozvala se Sacharóza a kritickým pohledem si měřila předmět doličný.

„Ehm… ehm… vy raději běžte na univerzitu. Co kdybyste už vyrazila? A já to vyřídím s tímhle… pánem,“ prohlásil Mikuláš, když cítil, že je znovu schopen řeči.

„Moje žena se smála jako blázen!“

„Jste opravdu velmi šťastný muž, pane,“ konstatoval Mikuláš smutně.

„Je škoda, že v těch svých… novinkách nemáte obrázky, co?“

„To je pravda, ale myslím si, že i tak jsme si nadrobili až až,“ odpověděl mu Mikuláš a otevřel si poznámkový blok.

Když se postaral o mužíka a jeho šprýmovnou zeleninu, přešel Mikuláš do tiskařské dílny. Trpaslíci stáli v hloučku kolem padacích dveří v podlaze a hovořili mezi sebou tlumenými hlasy.

„Už zase nám zamrzly pumpy,“ hlásil Dobrohor. „Nemůžeme rozmíchat další barvu. Starý pan Gouda říká, že tady někde byla kdysi studna…“

Zdola se ozval výkřik. Dva trpaslíci sestoupili po žebříku pod podlahu.

„Pane Dobrohore, napadá vás nějaký důvod, proč bych měl dát tohle do novin?“ nadhodil Mikuláš a podal Dobrohorovi Sacharózin elaborát o cukrářském a květinovém shromáždění. „Připadá mi to trochu… nudné.“

Trpaslík si článek přečetl. „Napadá mě třiasedmdesát důvodů,“ zabučel nakonec. „Protože je tam sedmdesát tři jmen. Předpokládám a vsadil bych se, že lidé rádi uvidí své jméno vytištěné na papíře.“

„A co ten nahatý chlap?“

„No jo… škoda, že nezjistila jeho jméno.“

Zdola se ozval další výkřik.

„Tak se na to podíváme,“ prohlásil Dobrohor.

Mikuláše už ani nepřekvapilo, že malý sklípek pod kůlnou byl vystavěn mnohem lépe než sama kůlna. Jenže tak už to prostě v Ankh-Morporku bylo, většina sklepů, které měli obyvatelé k dispozici, byla kdysi v dávné minulosti prvními, nebo dokonce druhými patry původně obytných budov, postavených v časech, kdy si lidé ještě mysleli, že jejich budoucnost bude trvat navěky. Pak ale vystoupila z břehů řeka a nesla s sebou záplavu bahna a stěny se zvyšovaly a dnešní, nový Ankh-Morpork stál na tom, co kdysi bývalo starým Ankh-Morporkem. Lidé říkali, že každý člověk s dobrým orientačním smyslem a krumpáčem by mohl projít napříč podzemím města. Stačilo by prý k tomu jen prokopávat se stěnou za stěnou.

U jedné stěny byly navrstveny rezavé plechovky a dřevěné trámy shnilé tak, že jejich stěny měly tloušťku papíru. A uprostřed sousední stěny byl vyzděn dveřní oblouk a ty mnohem mladší cihly najednou vypadaly ve srovnání s původní kamenickou prací, která je obklopovala, nesmírně zvetšele a staře.

„Co je tam za tím?“ zajímal se Bodoni.

„Nejspíš nějaká stará ulice,“ odpověděl Mikuláš.

„K té ulici patřil sklep? A na čem stála ta ulice?“

„Víte, když některé části města zasáhla potopa, lidé prostě stavěli dál,“ pokoušel se jim celou věc vysvětlit Mikuláš. „Tohle byl kdysi nejspíš přízemní pokoj, chápete? Lidé prostě zazdili dveře a okna a přistavěli si nahoru další patro. Říká se, že v některých částech města je pod zemí třeba šest, nebo dokonce sedm pater. Většinou naplněných bahnem. A to se snažím opravdu nepřehánět, abyste si —“

„Hledám pana Mikuláše ze Slova,“ zaduněl hlas kdesi nad jejich hlavami.

Světlo, které dolů padalo otevřeným poklopem, zastínila hlava obrovského trolla.

„To jsem já,“ připustil Mikuláš.

„Patricij vás okamžitě přijme,“ oznámil mu troll.

„Ale já nemám s lordem Vetinarim dohodnutou schůzku!“

„Hm, to nic,“ odpověděl troll. „Byl byste překvapenej, kdybyste věděl, kolik lidí má schůzku s Patricijem a vůbec o tom nevědí! Takže byste si měl raději pospíšit. Teda alespoň na vašem místě bych si pospíšil.“

* * *

S výjimkou jemného tikání hodin vládlo v místnosti dokonalé ticho. Mikuláš s jistými obavami pozoroval lorda Vetinariho, který zatím dokonale zapomněl na jeho přítomnost a znovu pročítal Ankh-morporskou Kometu.

„Jaký to… opravdu… zajímavý dokument,“ prohlásil náhle Patricij a odložil noviny stranou. „Ale jsem nucen zeptat se… proč?“

„Je to jen můj soupis novinek,“ odpověděl mu Mikuláš, Jen trochu větší a obsažnější. Ehm… lidé rádi vědí, co se kde děje.“

„Kteří lidé?“

„No… vlastně každý, vážně.“

„Opravdu? Už vám to někdo řekl?“

Mikuláš polkl naprázdno. „No… to zrovna ne. Jenže… já už nějaký čas píšu své novinkové dopisy, jak jistě víte —“

„Pro různé zahraniční osobnosti, vládnoucí osoby a podobně,“ přikývl Vetinari. „Lidem, kteří potřebují znát. Vědět věci je součástí jejich profese. Jenže vy to prodáváte na ulici kdekomu, nemám pravdu?“

„Tak nějak, pane.“

„Zajímavé. Pak by se vám pravděpodobně nelíbilo přirovnání, že podobná situace se podobá, řekněme, situaci na jedné z těch starých galejí? Víte, které myslím, ty, co měly dole řady veslařů, mezi nimiž vedl zvýšený dřevěný chodník, kudy procházel dozorce, a kormidelník byl vysoko vzadu na zádi. Je samozřejmě v zájmu všech na lodi, aby loď neuvázla, ale prosím, sledujte mě pozorně: jistě není v zájmu veslařů, aby věděli o každé překonané mělčině, objetém skalisku nebo odvrácené srážce, protože to by je jen rozrušilo a vyvedlo z rytmu. Jediné, co veslaři opravdu potřebují vědět, je, jak nejlépe veslovat.“

„A že mají dobrého kormidelníka,“ řekl Mikuláš. Nedokázal tu větu spolknout. Vyslovila se sama. A teď byla venku a visela ve vzduchu.

Lord Vetinari mu věnoval pohled, který trval o několik vteřin déle, než bylo zapotřebí. Pak se najednou jeho ústa v okamžiku roztáhla do širokého úsměvu.

„To jistě. To by tedy vědět měli, rozhodně. Konec konců, tohle je věk slov. Padesát šest lidí zraněno v hospodské rvačce, co? Úžasné. A jaké další novinky pro nás máte, pane?“

„Tedy, ehm… bylo velmi chladno…“

„Bylo chladno! Vážně? No tohle! To jsou mi ale věci!“ Na jeho psacím stole právě malý ledovec narazil do Vetinariho kalamáře.

„Ano, a taky došlo k nějaké… půtce na srazu cukrářek a… zahradnic… včera večer…“

„Půtka? Hmm.“

„No, možná, že to byla spíše jen taková rozmíška[8]. A jeden člověk vypěstoval zeleninu legračního tvaru.“

„No to je něco! A jakého tvaru?“

„Ehm… zábavného tvaru, sire.“

„Mohl bych vám dát malou radu, pane ze Slova?“

„Budu vám velmi vděčný, pane.“

„Buďte opatrný. Lidé rádi slyší to, co už vědí. Na to nezapomínejte. Cítí se ovšem nesví, když jim začnete říkat nové věci. Nové věci… nové věci nejsou to, co čekají. Oni se například rádi dozvědí, řekněme, že pes může člověka pokousat. To psi dělají. Nechtějí už slyšet, že člověk může pokousat psa, protože se a priori nečeká, že by tak mohl svět fungovat. Krátce řečeno, lidé si myslí, že chtějí slyšet novinky, ale ve skutečnosti touží po věcech, které už vědí. Ale vidím, že to už jste svým způsobem pochopil.“

вернуться

8

Pozn. autora: Slova připomínají tak trochu ryby už tím, že někteří vzácnější jedinci přežijí jen v určitém prostředí, na speciálním útesu, kde je jejich zvláštní tvar nebo zabarvení přirozeně chrání před nebezpečím otevřeného moře. Slova jako „půtka“ a „rozmíška“ najdete jen v některých literárních útvarech (stejně jako slovo „archivní“ nebo „rum tuzemský“ najdete jen na některých nápojových lístcích). V běžné konverzaci se prakticky nevyskytují.