„Ano, pane,“ přikývl Mikuláš, který si nebyl jist, zda lordu Vetinarimu rozumí, ale byl si jistý tím, že ta část, které nerozumí, se mu ani trochu nelíbí.
„Myslím, že zástupci Cechu rytců chtějí s panem Dobrohorem probrat nějaké věci, Mikuláši, ale já si vždycky myslel, že bychom měli postupně vstoupit do budoucnosti.“
„Ano, pane. Ono by bylo dost těžké chtít vstoupit jinam.“
A znovu následoval onen dlouhý pohled a pak to rychlé roztátí tváře do úsměvu.
„Jistě. Tak tedy hezký den, pane ze Slova. Ach ano… a našlapujte opatrně. Jsem si jistý, že byste se nechtěl stát novinkou…, co říkáte?“
Když se Mikuláš vracel ke Třpytné ulici, velmi pečlivě si v duchu obracel Patricijova slova, a být hluboce zamyšlen, když člověk kráčí ulicemi Ankh-Morporku, se nevyplácí.
Kolem Kolíka Aťsepicnu prošel se slabým kývnutím na pozdrav, ale na tom nezáleželo, protože pan Kolík byl stejně zaměstnán něčím jiným. Obsluhoval právě dva zákazníky. Dva zákazníci najednou, pokud jeden z nich právě nedodával tomu druhému odvahu, to byla skutečně rarita. Tihle dva mu ale dělali starosti. Oni si totiž jeho zboží prohlíželi.
Kolík A.S.P. prodával své uzenky v rohlíku a masové pirohy po celém městě, dokonce i před budovou Cechu vrahů. Uměl velmi dobře odhadnout lidi, zvláště když měl odhadnout, zda je třeba nenápadným a klidným krokem zahnout za roh a pak vyrazit jako ďábel, nebo vyrazit jako ďábel ihned. Teď došel k názoru, že měl velkou smůlu, když se postavil právě sem, a navíc, že je na každou akci pozdě.
Se zabijáky se nepotkával často. S vrahy ano, ale vrahové obvykle měli ke svým činům nějaký, byť by podivný důvod a každopádně většinou vraždili jen přátele nebo příbuzné. Mnohem častěji tedy potkával vrahy, jenže činnost vrahů měla určitý styl a velmi přesná pravidla.
Tihle muži byli zabijáci. Ten velký, který páchl po kuličkách proti molům a měl po celé přední části šatů bílé šmouhy, nebyl nic jiného než sprostý mordýř, to Kolíkovi starosti nedělalo. Horší to bylo s tím druhým. Byl hubený jako špendlík, měl řídké, špinavé a zplihlé vlasy a vznášelo se kolem něj ovzduší násilné a škodolibé smrti. Člověk má málokdy možnost pohlédnout do očí někomu, kdo klidně zabije jen proto, že mu to v tom okamžiku připadá jako dobrý nápad.
Kolík pomalu a opatrně přesunul ruce tak, aby mohl otevřít zvláštní oddělení svého podnosu. Bylo to oddělení nejvyšší třídy, v němž byly uloženy uzenky vyrobené 1) z masa, 2) známých čtyřnohých tvorů, 3) pravděpodobně suchozemských.
„Nebo bych vám mohl doporučit tyhle, gentlemani,“ řekl, a protože zvyk je železná košile, nedokázal nedodat, a tak dodal, „nejjemnější vepřové.“
„Jsou dobré?“
„Nikdy nezatoužíte okusit jiné, pane.“
„A co ty druhé?“ ozval se ten velký.
„Promiňte, pane?“
„Paznehty a prasečí sopel a krysy a další podobné věcičky, které padnou do -anýho mlejnku!“
„Pan Tulipán tuhle,“ vysvětloval hubený muž, „má na mysli takové ty více… živočišně přirozené Uzenky.“
„Jo,“ přikyvoval pan Tulipán. „Já jsem prostě -aně ekologickej!“
„Jste si jistý? Ne, ne, počkejte, tak dobrá!“ Kolík pozvedl ruku. Způsoby obou mužů se změnily. Oba si očividně byli vším jistí. „Dobrá, takže… vy si přejete špat— méně kvalitní uzenky, ano?“
„Aby v nich byly namletý -aný nehty,“ přikyvoval pan Tulipán.
„Tak tedy, ehm… já… mohl bych vám…“ Kolík se vzdal. Byl přece jen obchodník tělem i duší. Prodáváte, co prodáváte. „Dovolte, abych vám něco řekl o těchto uzenkách,“ pokračoval a hladce přehodil svůj vlastní vnitřní motor na obrácený chod. „Když si na jatkách někdo usekne palec, tak se tam ani neunavujou tím, aby vypnuli mlejnek. Krysu tam ale asi nenajdete, protože krysy se tomu místu obloukem vyhýbají. Jsou tam totiž zvířata, že… No, víte, jak se říká, že veškerej život začal v nějaký zvláštní polívce? A stejný je to s těma uzenkama. Jestli chcete míň kvalitní uzenky, tak kvalitnější míň kvalitní uzenky nenajdete široko daleko.“
„Ty si jistě schováváte pro speciální zákazníky, nemám pravdu?“ naklonil se ke Kolíkovi pan Zichrhajc.
„Pane! Pro mě je každý zákazník speciální.“
„A co hořčici, máte?“
„No, lidi tomu říkají hořčice,“ začal Kolík, který se nechal poněkud unést, „ale já tomu říkám —“
„Já miluju -anou hořčici,“ zavrčel pan Tulipán.
„— opravdu lahůdková hořčice,“ dokončil Kolík větu, aniž změnil rytmus.
„Vezmeme si dva kousky,“ řekl pan Zichrhajc. Nezdálo se, že by měl v úmyslu sáhnout pro peněženku.
„Bude to pozornost podniku!“ zahlaholil Kolík. Pak omráčil dvě uzenky, zarohlíkoval je a nabídl zákazníkům. Pan Tulipán vzal oba rohlíky a k nim přidal plechovku s hořčicí.
„Víte, jak se říká uzence v rohlíku v Quirmu?“ zeptal se pan Zichrhajc, když oba muži vykročili na další cestu.
„Ne?“ podíval se na něj pan Tulipán.
„Říká se jí tam ‚la izenka dans l rochlik‘.“
„Co? V cizí řeči? To si děláte -anou srandu!“
„Ne, já si nedělám žádnou -anou srandu, pane Tulipáne.“
„Víte, co myslím, měli by jim říkat nějak jako… třeba… l párek dans l crouton,“ rozváděl svou myšlenku pan Tulipán. Pak si ukousl sousto páně Kolíková potěšení. „A to je přesně to, po čem tahle zatracená věc chutná,“ dodal plnými ústy.
„V rochlik, pane Tulipáne.“
„Já vím, co jsem řekl. Tohle je opravdu… hrozná uzenka.“
Kolík pozoroval, jak odcházejí. V Ankh-Morporku nebylo často slyšet lidi mluvit podobným způsobem, jakým hovořili ti dva. Většina lidí nenechávala mezi slovy tak dlouhé přestávky a Kolíka by bylo každopádně zajímalo, co znamená ten zvukané, -aný, které ten velký tak často používal.
Před velkým domem v Lichotnické ulici se shromáždil zástup lidí, vozová doprava uvízla a vozy a káry už stály skoro k Široké cestě. A jakmile se někde shromáždí takový dav lidí, pomyslel si Mikuláš, měl by někdo napsat proč.
V tomto případě byla příčina jasná. Na širokém rovném parapetu vedle okna ve čtvrtém patře stál zády do místnosti muž s kamenným výrazem.
Hluboko dole se hemžil dav a snažil se být užitečný. Nebylo v robustní povaze Ankh-morporčanů vymlouvat někomu jeho rozhodnutí. Ankh-Morpork bylo konec konců svobodné město. Podle toho vypadaly i rady, které se k muži nesly zdola.
„Měls raději zkusit Cech zlodějů!“ ječel nějaký muž. „Tam je šest pater a dole solidní kočičí hlavy! Musíš skočit po hlavě, jinak se ti to nemusí podařit! Dělej!“
„Kolem paláce je taky moc hezký dláždění,“ přidal se další muž.
„To jo,” souhlasil jeho soused, Jenže kdyby se pokusil skočit v těch místech, tak by ho Patricij zabil, na to vemte jed!“
„Takže?“