„No, já bych řekl, že je to otázka stylu, nemyslíte?“
„Já bych navrhovala Věž umění,“ ozvala se sebevědomě nějaká žena. „Skoro tři sta metrů. A ten výhled!“
„To máte každopádně pravdu. Ale taky dost dlouhý čas na to, aby se člověk zamyslel nad různými věcmi. Tedy cestou dolů, samozřejmě. Podle mě to ale není dobrý čas na životní bilanci.“
„Koukněte, mám káru plnou krevet, a jestli tady budu stát ještě dýl, tak se mi vydají domů pěšky!“ zasténal majitel jednoho vozu. „Proč už konečně neskočí?“
„Asi o tom ještě přemýšlí. Přece jen je to velký krok do prázdna.“
Muž na římse zaslechl šoupavý zvuk a pootočil hlavu. Po římse se k němu šinul Mikuláš a ze všech sil se pokoušel nedívat se dolů.
„Dobré ráno. Přišel jste, abyste mi to rozmluvil, žejo?“
„Já… já…“ Mikuláš se opravdu pokoušel nepodívat se dolů. Zespoda vypadala římsa mnohem širší. Už teď litoval toho, co udělal. „Ani ve snu mě nenapadlo, že je to tak…“
„Já si to dám vždycky rád rozmluvit,“ sdělil mu muž.
„Ano, jistě… jenže… mohl byste mi dát své jméno a adresu?“ vypravil ze sebe Mikuláš. Taky si uvědomil, že tady nahoře vane velmi nezdravý větřík, který ve zrádných závanech smetal okolní střechy. Teď proletěl i listy Mikulášova zápisníku.
„A proč to?“
„No, jak bych vám to… Protože zjistit tyhle věci, když člověk sestoupí z výšin na pevnou zem, bývá někdy velmi obtížné,“ odpověděl mu Mikuláš a pokoušel se příliš nedýchat. „A pokud to mám hodit na papír, pak to vždycky vypadá mnohem lépe, když mohu uvést, o kom konkrétně je řeč.“
„Na jaký papír?“
Mikuláš vytáhl z kapsy výtisk Komety. Když ho beze slova podával muži, papír ve větru suše zachřestil.
Muž si sedl na římsu a pustil se do čtení. Pomalu pohyboval rty a nohama kýval nad hlubinou.
„Takže tady se píše o věcech, které se staly?“ zvedl nakonec hlavu. „To je něco jako městský vyvolávač, když se napíše, žejo?“
„Ano, to je ono,“ přikývl Mikuláš. „Takže, jaké že bylo vaše jméno?“
„Co myslíte tím ‚bylo‘?“
„No, vždyť víte… totiž…“ snažil se nešťastně vykroutit Mikuláš. Zamával rukou k hlubině, zakymácel se a málem ztratil rovnováhu. „Kdybyste náhodou…“
„Artuš Zalomhřídl.“
„A kde jsi bydlel, Artuši?“
„V Užvaněné uličce.“
„A co jsi dělal?“
„Vidíte, už zase začínáte s tím minulým časem! Hlídka mi obvykle pak dá hrnek čaje, abyste věděl.“
V Mikulášově hlavě se rozezněl varovný zvonek. „Ty… asi skáčeš často, že, Artuši?“
„Tak poslední tři roky, ale dělám z toho jen ty nejtěžší kousky.“
„Co tím myslíš?“
„No, to šplhaní. Já samozřejmé doopravdy neskáču. Na to nepotřebujete nic umět. Bylo by to hrozně laciný. Já jsem spíše pro závěr typu ‚volání o pomoc‘.“
Mikuláš se pokusil zachytit hladké stěny. „A ta pomoc, po které voláš, je…?“
„Co takhle dvacet tolarů?“
„Jinak skočíš?“
„No, víte, samozřejmě, že prakticky neskočím. Ne až dolů. Ne doopravdy. Ale budu tím neustále vyhrožovat, jestli chápete můj přístup.“
Budova se teď Mikulášovi zdála mnohem vyšší, než když nahoru stoupal po schodech. Lidé dole mu naopak připadali mnohem menší, než když mezi nimi stál na ulici. Viděl bílé ovály zvednutých tváří. Byl tam i Starý Smrďa Rum se svým prašivým psíkem a zbytkem přátel zpod mostu, protože ti měli až neuvěřitelný nos na každé podobné pouliční představení, kde si mohli užít zábavy zadarmo. Dokázal dokonce přečíst transparent Jindry Rakváře, na němž stálo: „Páchneme za stravu!“ Taky viděl dlouhé řady vozů, které už ochromily velkou část města. Ucítil, jak se mu podlamují kolena…
Artuš ho zachytil. „No moment! Tohle je můj plac!“ sděloval mu do ucha. „Běžte si najít svý místo.“
„Říkal jsi, že skákání z výšek je nekvalifikované zaměstnání,“ pokračoval v řeči Mikuláš a svět kolem něj se pomalu otáčel. „A co jste dělal vy, pane Zalomhřídle?“
„Pokrejvač.“
„Artuši Zalomhřídle, okamžitě slez dolů!“
Artuš se zadíval dolů.
„No nazdar, nějakej dobrodinec nelenil a přived mou ženu,“ zasténal.
„Tady policista Cvikl říká, že…“ malá růžová tvář paní Zalomhřídlové se odvrátila, aby si poslechla policistu, který stál vedle ní, „narušuješ plynulý chod provozu města a tím se dopouštíš přestupku proti občanskému soužití podle paragrafu 20b, ty velbloudí hlavo!“
„S ženou se hádat nemůžu,“ zabručel Artuš a vrhl na Mikuláše mírně přihlouplý pohled.
„Příště ti schovám kalhoty, ty infantilní dědku! Okamžitě slez dolů, nebo ti ukážu, zač je toho loket!“
„Tři šťastný roky manželství,“ ušklíbl se Artuš vesele a zamával na vzdálenou postavičku dole. „Těch předchozích dvaatřicet taky nebylo tak docela špatnejch, ale řeknu vám jednu věc, zelí vaří hrozně mizerný.“
„Vážně?“ opáčil nepřítomně Mikuláš a pomalu se sesul kupředu.
Probudil se v leže na zemi, což samozřejmě čekal, ale byl stále ještě v trojrozměrné podobě, což naopak nečekal. Pak si uvědomil, že je pořád ještě naživu. Jeden z důvodů, proč si to uvědomil tak rychle, byl obličej desátníka Nóblhócha, který se nad ním skláněl. Mikuláš byl přesvědčený, že žil celkem slušný život, bez větších hříchů, a proto věřil, že kdyby zemřel, jistě by se v místech, kam by přišel po smrtí, nesetkal s ničím, co by mělo obličej jako desátník Nóblhóch. Mikuláš občas říkal, že desátník Nóblhóch je to nejhorší, co mohlo postihnout policejní uniformu, když ovšem pomine racky a holuby.
„Asi máte pravdu,“ přikývl právě Nóblhóch a zatvářil se poněkud zklamaně.
„Je mi… děsně slabo,“ zamumlal Mikuláš.
„Mohl bych vám dát dýchání z úst do úst,“ nabídl se desátník pohotově. Na tuto nabídku zareagovala bez jeho sebemenšího přičinění naprosto samovolně celá řada Mikulášových svalů a zvedla ho do stoje tak rychle, že na okamžik opustil pevnou zemi.
„Už je mi mnohem líp!“ zvolal.
„Počkejte, my se to akorát učili na strážnici a já eště neměl možnost si to vyzkoušet…!“
„Jsem už zase zdravý jako řípa!“ sténal Mikuláš.
„…zkoušel jsem to takhle na ruce a tak dále, ale to zdaleka není…“
„V životě jsem se necítil lépe!“
„No jo, tohleto dělá starej Artuš Zalomhřídl každou chvíli,“ bručel policista. „Potřebuje si jen vydělat nějaký peníze na tabák. Ale i tak všichni tleskali, když vás snášel dolů. Nikdo by nevěřil, že ten chlap umí pořád ještě takhle šplhat po okapo-vejch rourách.“
„Vážně…?“ Mikuláš pocítil něco jako velkou prázdnotu.
.„Bylo to fantastický, když se vám tam nahoře udělalo špatně. Teda, chtěl jsem říct, že vocáď zespoda to vypadalo bezvadně. Škoda, že někdo neudělal vobrázek —“
„Já už musím jít!“ zvolal Mikuláš. „Hrozně spěchám!“
Já jsem se snad zbláznil, uvažoval, když pospíchal zpět do Třpytné ulice. Proč jsem to, k sakru, udělal? Vždyť to nebyla moje věc.