Jenže, když tak o tom přemýšlím, tak teď už ano.
Pan Tulipán si hlasitě říhl. „Tak co budeme dělat teď?“ zajímal se.
Pan Zichrhajc někde sehnal mapu města a teď ji pečlivě studoval.
„Podívejte, pane Tulipáne, my přece nejsme potížisti starýho druhu. My umíme myslet! Učíme se. Učíme se rychle.“
„A co teda budeme dělat teď?“ opakoval pan Tulipán. Chytí se tématu hovoru, ale bude mu to chvilku trvat.
„Teď si pořídíme malou pojistku, to teď uděláme. Vůbec se mi nelíbí, že na nás nějakej advokát ví všechny ty věcičky. No… už jsme tady. Tohle je zadní trakt univerzity.“
„Jdeme koupit nějakou magii?“ zamračil se pan Tulipán.
„No, o magii tak docela nejde.“
„Co vim, tak jste říkal, že tohle město je -aná jednoduchá vesnice?“
„No, má svá příjemná místa, nebo ne?“
Pan Tulipán se usmál. „To je -aná pravda!“ přikyvoval. „Chtěl bych se znovu podívat do Muzea starožitností!“
„Teď ne, pane Tulipáne. Nejdřív práce a pak zábava,“ zavrtěl hlavou pan Zichrhajc.
„Chci se tam jít znovu podívat na všechny ty -aný věci!“
„Později. Později. Cožpak nemůžete počkat dvacet minut, aniž byste vybuchl?“
Mapa je dovedla až k Thaumatologickému parku, který ležel na střed od Neviditelné univerzity. Jeho vybavení bylo pořád ještě tak nové, že moderní budovy s plochými střechami, odměněné několika cenami Cechu architektů, teprve začínaly propouštět vodu a z oken zatím ve větru vypadlo jen několik skleněných tabulí.
Bylo podniknuto několik pokusů, jak ozdobit celé místo vysázenou zelení, stromy, keři a travou, ale díky tomu, že park byl zčásti postaven v místech, kterým se říkalo Neskutečné pozemky, máloco tam fungovalo tak, jak bylo původně zamýšleno. Ty pozemky sloužily jako skládka odpadu pro Neviditelnou univerzitu. Asi tisíc let. Pod tím řídkým drnem se skrývalo víc než staré skopové kosti, ukrýval místa, kde do země unikla přebytečná divoká magie. Na každé mapě zachycující dlouhodobé magické znečištění by byly Neskutečné pozemky tou tečkou uprostřed hustě a výjimečně soustředných kruhů.
Momentálně tady rostla tráva v celé škále různých barev a několik stromů jednoduše odešlo.
Pravdou však bylo, že tady přece jen některé činnosti prospívaly, dalo by se říci, že přímo kvetly. Byly to produkty toho, čemu arcikancléř, nebo alespoň člověk, který mu psal projevy, říkal „manželství mezi magií a moderním obchodem“. Je jasné, že moderní svět ani tak nepotřebuje kouzelné prsteny a meče; rozhodně však potřebuje něco, co by mu umožnilo dodržet všechno, co nasliboval. Jenže všeobecný přístup světa k takovým místům obvykle bývá: „Spousta odpadu a svinstva, to je pravda, ale když to všem vyhovuje… Ostatně není už čas skočit si na oběd?“
Jeden z produktů onoho sporně šťastného spojení teď ležel na pultě před panem Zichrhajcem.
„Je to Mk II,“ sděloval mág, který byl rád, že je mezi ním a panem Tulipánem pult. „Tedy… s minimálním zkreslením a výjimečnou ostrostí.“
„To je fajn,“ zabručel pan Tulipán, „my máme děsně rádianě ostrý věci!“
„Jak to funguje?“ zeptal se pan Zichrhajc.
„Má to kontextovou nápovědu,“ odpověděl mág. „Stačí otevřít kryt.“
K mágově hrůze se v zákazníkově ruce jakoby kouzlem objevil tenký nůž a jeho špička nadzvedla západku víčka.
Víčko odskočilo dozadu. Zevnitř pouzdra vyskočil malý zelený skřet.
„Pink-ponk-pííí—“
A zkameněl. Dokonce i stvoření biomagického původu zaváhá, když mu někdo na jeho kožovitý krček přitiskne nůž.
„Co to má, u všech ďáblů, být?“ zamračil se pan Zichrhajc. „Chtěl jsem něco, co poslouchá!“
„Ale ono to poslouchá, vážně, poslouchal“ pospíšil si mág s vysvětlením. „Ale umí to také říkat celou řadu slov!“
„Jakých? Jako třeba ‚pink-ponk‘?“
Zelený potvůrek si nervózně odkašlal. „Blahopřejeme vám!“ zaskřehotal optimistickým hlasem. „Moudře jste se rozhodli zakoupit si náš dezorganizátor typu Rozvratník MK II, nejnovějšího biomagického designu, s množstvím užitečných funkcí, který v žádném případě nemá nic společného s původním typem MK I, který jste možná nechtěně zničili tím, že jste na něj dupli!“ odkvákal a pokračovaclass="underline"
„Toto zařízení je dodáváno bez jakýchkoliv záruk, co se spolehlivosti, přesnosti, trvanlivosti a dalších biomagických funkcí týče, a rádi bychom vás upozornili, že firma Biomagické produkty zvláště neodpovídá, nezaručuje, ani nedoporučuje nějaké, respektive jakékoliv použití svých produktů a odmítá nést zodpovědnost za jejich použití jak nakupujícím, tak jakou-koliv jinou osobou, entitou či božstvem, což se týká následků a škod způsobených jak na osobě momentálního uživatele, tak na předmětech a hodnotách v blízkém i širokém okolí přístroje, jakož škod a katastrof vzniklých v důsledku pokusu o zničení tohoto zařízení násilným způsobem, např. úderem o stenu, vhozením do hluboké studny a podobnými způsoby, a vyhrazuje si právo kdykoliv doplnit toto upozornění o další články, a to libovolným způsobem, přičemž za váš souhlas budeme považovat skutečnost, že jste se přiblížili k produktu na vzdálenost menší než pět kilometrů nebo si produkt prohlédli silným dalekohledem nebo oba tyto způsoby, a dobře vám tak, když jste tak naivní a snadno manipulovatelný pitomec, který klidně a bez námitek přijme a podepíše na kus předraženého elektronického šrotu tak nesmyslnou, arogantní a pro výrobce jednostranně výhodnou smlouvu, jakou byste jinak odmítli podepsat, i kdyby se vztahovala na nákup krabice psích sucharů, a je tedy jasné, že zařízení používáte kompletně na své vlastní riziko.“
Skřet se zhluboka nadechl. „Mohl bych vám předvést další z širokého výběru zajímavých a zábavných zvuků, jimiž disponuji, (uveďte své jméno)?“
Pan Zichrhajc se s tázavým výrazem obrátil k panu Tulipánovi. „Tak jo.“
„Tak například můžu zazpívat tra-la-la-lí!“
„Ne.“
„Zatroubit jako polnice?“
„Ne.“
„Bing-bong?“
„Ne.“
„Taky mi můžete nařídit, abych se ohlašoval komickými nebo kratochvilnými poznámkami, které se u různých úkonů obměňují.“
„Proč?“
„Ehm… no, někteří lidé si přejí, abychom říkali věci jako já se vrátím…, až zase zvednete víčko‘, nebo něco takového…“
„A proč děláš ty zvuky?“ zajímal se pan Zichrhajc.
„Lidi mají rádi zvuky.“
„My ne,“ sdělil mu pan Zichrhajc.
„My ty -aný zvuky nenávidíme.“
„Tak to vám chválím! Umím taky spoustu ticha,“ sdělil jim zelený skřet. Jenže sebevražedné naprogramování ho nutilo pokračovat. „A jaké byste si přáli barevné schéma?“
„Cože?“
„Jakou byste si přáli, abych měl barvu?“ Už když skřet mluvil, jedno z jeho dlouhých uší se pomalu zbarvilo do ruda a jeho nos na sebe vzal poněkud znepokojivý odstín modré.
„Nechceme žádné barvy,“ zavrtěl hlavou pan Zichrhajc. „Nechceme zvuky. Nechceme žádné veselosti. Chceme jen, abys dělal, co se ti řekne.“
„Možná byste si udělali chvilku a vyplnili svou registrační kartu?“