Nůž, který s rychlostí útočícího úhoře vyletěl zdánlivě odni-kud, mu vytrhl z ruky kartičku a přibodl ji na pult.
„No, možná bychom to mohli nechat na později…“
„A kam se poděl ten tvůj chlápek,“ zamračil se pan Zichr-hajc, „co stál za pultem?“
Pan Tulipán se nahnul přes pult a vytáhl mága ven.
„Tenhle chlápek říká, že jsi jeden z těch fujtajblů, co dokážou opakovat všechno, co slyší,“ pokračoval pan Zichrhajc.
„Jo, uveďte své jméno, pane.“
„A nevymejšlíš si?“
„To oni neumějí,“ zajíkal se mág. „Nemají totiž žádnou představivost.“
„Takže když někdo uslyší, co ten prevít říká, bude vědět, že je to pravda?“
„Samozřejmé.“
„No, tak to vypadá přesně jako to, co hledáme,“ přikývl pan Zichrhajc.
„A jakým způsobem si přejete platit?“ zeptal se mág.
Pan Zichrhajc luskl prsty. Pan Tulipán se narovnal, vydul hruď, narovnal ramena a s prasknutím si srovnal klouby prstů na rukou, které vypadaly jako dva objemné sáčky růžových ořechů. „Než se dáme do řeči o tom -aným placení,“ naklonil se k mágovi pan Zichrhajc, „chtěli bysme si promluvit s tím chlápkem, kterej napsal tuhle -anou smlouvu.“
Místnost, na kterou teď Mikuláš myslel jako na svou kancelář, se skutečně velmi změnila. Staré pomůcky k praní, napůl zničené houpací koně a ostatní krámy kdosi odvezl a uprostřed stály čelem k sobě dva psací stoly.
Byly prastaré a otlučené, a aby se přestaly kývat, bylo třeba je proti vší logice podložit složenými papírky pod všemi čtyřmi nohami.
„Sehnala jsem je z bazaru kousek odsaď,“ řekla Sacharóza nervózně. „Byly docela laciné.“
„Ano, to je na nich vidět. Ehm…, slečno Rezámková… Tak mě napadlo…, váš dědeček by dokázal vyrýt obrázek nebo ne?“
„Ano, jistě. Proč jste celý od bláta?“
„A kdybychom sehnali nějaký ikonograf a naučili se ho používat, mohli bychom udělat nějaké obrázky,“ pokračoval Mikuláš, aniž si všímal její otázky. „Dokázal by dědeček vyrýt ten obrázek, který skřítek namaluje?“
„Asi ano.“
„A znáte ve městě nějakého dobrého ikonografa?“
„Můžu se poptat. Co se vám to stalo?“
„Ale někdo vyhrožoval sebevraždou v Lichotnické uličce.“
„A povedlo se?“ Jak se zdálo, Sacharózu její vlastní otázka poněkud zarazila. „Víte, ne že bych si přála, aby někdo zemřel, ale, hm, máme ještě spoustu volného místa…“
„Možná, že se mi z toho podaří něco udělat. On, tedy jak bych to řekl, zachránil život toho muže, který vylezl nahoru, aby mu to rozmluvil.“
„Jak odvážné! Zjistil jste jméno toho muže, který tam nahoru za ním vylezl?“
„Hm, ne. Víte, byl to Tajemný muž,“ odpověděl Mikuláš.
„No, tak to je opravdu něco. Venku čekají nějací lidé, kteří by s vámi chtěli mluvit,“ hlásila Sacharóza. Pak nahlédla do svého notesu. „Je tam člověk, který ztratil hodinky, pak zombie, která… Víte, z toho jsem nedostala, co vlastně chce. Potom je tam troll, který hledá zaměstnání, a pak někdo, kdo si přišel stěžovat na článek o potyčce u Zašitého bubnu a chce vám useknout hlavu.“
„No nazdar. Dobrá. Tak jedno po druhém…“
Muž, který ztratil hodinky, byl jednoduchý případ.
„Byly to jedny z těch nových hodinek a dostal jsem je od tatínka,“ stěžoval si muž. „Hledám je už celý týden!“
„Ale to není přesně to, o čem —“
„Kdybyste dal do novin, že jsem je ztratil, možná, že by je ten, kdo je našel, vrátil?“ řekl muž s nebývalým optimismem. „A já bych vám za to dal šest pencí.“
Šest pencí je šest pencí. Mikuláš si udělal několik poznámek.
Se zombií to bylo horší. Tak především, byla ošklivě šedivá, místy přecházela do zelených odstínů a silně páchla vodou po holení s umělou vůní hyacintu. Některé z novějších zombií si totiž uvědomily, že jejich naděje na to, udělat si přátele v novém životě, se podstatně vylepší, když budou páchnout po květinách, než když budou jednoduše páchnout.
„Lidé si rádi přečtou o lidech, kteří jsou mrtví,“ tvrdil muž zombie. Jmenoval se pan Ohybný a vyslovoval to tak, aby bylo jasné, že slovo pan je organickou součástí jeho jména.
„Myslíte, že ano?“
„Jistě,“ přikývl pan Ohybný důrazně. „Mrtví lidé mohou být velmi zajímaví. Jsem přesvědčen, že si živí lidé velmi rádi přečtou o mrtvých lidech.“
„To myslíte nekrology?“
„Třeba. Předpokládám, že to bude něco takového. Dokážu je psát velmi zajímavým způsobem.“
„Výborně, dvacet pencí za jeden, platí?“
Pan Ohybný přikývl. Bylo jasné, že by to ovšem dělal i zadarmo. Podal Mikulášovi štůsek žlutého, na troud vyschlého papíru.
„Tak tady je jeden velmi zajímavý pro začátek,“ řekl.
„Ale, a čípak je to?“
„Můj, je velmi zajímavý. Zvláště ta pasáž o tom, jak jsem zemřel.“
Další člověk, který vešel, byl troll. Oproti všem zvyklostem trollů, kteří si obvykle oblékali jen to nejnutnější minimum, které mělo uspokojit pro ně nepochopitelné lidské požadavky na slušnost, tenhle měl na sobě oblek. Tedy přesněji řečeno, byly to obrovské látkové roury, které zakrývaly většinu jeho těla a těžko bychom pro ně hledali jiný název než oblek.
„Sem Rocky,“ zahuhlal se sklopeným pohledem. „Sem vo-chotnej dělat cokoliv, guvernére.“
„A co jsi dělal naposled?“ zeptal se Mikuláš.
„Boxera, šéfe. Ale moc se mi to nepáčilo. Furt mě mlátili do hlavy a každou chvíli sem ležel.“
„A umíš psát nebo dělat obrázky?“ zeptal se Mikuláš a rozpačitě zamrkal.
„To teda ne, guvernére. Umim zvedat těžký věci a pískat písničky, sáhibe.“
„To je… skvělé nadání, ale obávám se, že my, tady —“
Dveře se rozletěly dokořán a dovnitř vstoupil mohutný muž s širokými rameny, oblečený v kůži pobité mosaznými nýty, který v ruce svíral těžkou sekeru.
„Nemáte právo něco takového o mně psát v novinách!“ zaduněl chraplavým hlasem. A zamával čepelí sekery Mikulášovi pod nosem.
„Kdo jste?“
„Jmenuju se Zhorynahor, barbar, a přišel jsem —“
Mozek, který se obává, že bude v nejbližší chvíli rozseknut ve dví, myslí přinejmenším dvakrát rychleji.
„Aha, jestliže je to tedy stížnost, co mi tady chcete přednést, musíte se obrátit na referenta pro stížnosti, stínání hlav a užívání karabáče,“ oznámil mu Mikuláš. „Dovolte, abych vám představil pana Rockyho.“
„Jo, to sem já,“ zaduněl šťastně Rocky a položil muži ruku na rameno. Vešly se mu tam právě jen tři prsty. Zhorynahor mírně poklesl v kolenou.
„Já… jen jsem chtěl… říct,“ řekl Zhorynahor pomalu, „že jste do toho článku napsal, že jsem někoho udeřil stolem. Nic takovýho jsem neudělal. Co by si o mně lidé pomysleli, kdyby se doslechli, že se potuluju po hospodách a tluču lidi stolama? Vždyť by mi to zničilo pověst!“
„Aha.“
„Probodl jsem ho. Stůl je taková zbraň pro hračičky.“
„Vytiskneme tam tedy opravu,“ řekl Mikuláš a přitáhl si blok a tužku.
„Když už to budete psát, mohl byste tam přidat, že jsem Dranžírákovi Dlátomějovi utrh zubama ucho? To na lidi udělá dojem. Uši se netrhaj snadno.“