Když všichni odešli, Rocky si sedl na židli před dveřmi a Mikuláš se Sacharózou se podívali jeden na druhého.
„Bylo to opravdu velice zvláštní ráno,“ řekl.
„Taky jsem zjistila ty věci o počasí,“ navázala plynule Sacharóza. „Taky došlo k nelicencovanému vloupání do klenotnického obchodu na ulici Mazaných řemeslníků. Ukradli velké množství stříbra.“
„Jak jste se dozvěděla tohle?“
„Řekl mi to jeden z učedníků.“ Sacharóza si rozpačitě odkašlala. „On totiž… no, za mnou vyběhne na kousek řeči, když mě vidí jít kolem.“
„Opravdu? Skvělá práce!“
„Poslyšte, zatímco jsem na vás čekala, napadla mě jedna věc. Poprosila jsem Gunillu, aby nám to vysadil.“ Pak stydlivě posunula po stole k Mikulášovi kus papíru.
Pravda vítězí![9] Vychází nepravidelně.
„Na vrcholku strany, teda jak trpaslíci říkají v záhlaví, to vypadá mnohem líp,“ komentovala svůj výtvor nervózně. „Co myslíte?“
„A proč je všude to listí a rozházený míchaný kompot?“ zeptal se Mikuláš.
Sacharóza zčervenala. „To jsem tam přidala já. Trocha nelicencovaného rytí. Myslela jsem si, že by to tomu nápisu mohlo dodat… že by to pak vypadalo jako lepší zboží… že by to prostě udělalo dojem. Ehm… vám se to nelíbí?“
„Je to moc pěkné,“ odpověděl spěšně Mikuláš. „Moc… pěkné… ehm ty… třešně…“
„— hrozny —“
„No jistě, myslel jsem hrozny. A z čeho je ten citát? Je velmi výmluvný přestože… hm… celkem nic neříká.“
„Myslím, že je to prostě jen citát,“ odpověděla Sacharóza.
Pan Zichrhajc si zapálil cigaretu a vyfoukl do stále vlhkého vzduchu vinného sklípku proužek kouře.
„Poslyšte, tak mám dojem, že nám tady nějak selhává schopnost komunikace,“ prohlásil. „Vždyť to není, jako kdy-bychom po tobě chtěli, aby ses naučil nazpaměť celou knihu nebo co. Stačí jen to, aby ses podíval tuhle na pana Tulipána. Je to tak těžké? Spousta lidí to dokáže bez jakéhokoliv zvláštního tréninku.“
„Já… nějak jsem z-ztratil svou flašku,“ zamumlal Karel a pod nohama mu zacinkalo několik prázdných lahví.
„Pan Tulipán přece vůbec není zlý člověk,“ řekl a i on musel v duchu připustit, že to je překrucování skutečnosti tváří v tvář nepopiratelným faktům. Jeho partner si koupil sáček ně-čeho, o čem dealer tvrdil, že je to ďábelský prášek, ale co panu Zichrhajcovi připadalo jako mletá modrá skalice. Celkem o nic nešlo, až na to, že tahle chemikálie zřejmě nějakým způsobem zareagovala se složkami břidláku, který si pan Tulipán dopřál k odpolední svačince, a změnila jednu z jeho nosních dutin v elektrický akumulátor. Pravé oko se mu pomalu protáčelo a mezi chloupky v nose mu přeskakovaly drobné jiskřičky.
„Podívej se, cožpak vypadá nějak strašně?“ pokračoval pan Zichrhajc. „Takže si pamatuj, jsi lord Vetinari, jasné? Nedáš si od nějakého strážného nic líbit. Když na tebe bude mluvit, jen se na něj mlčky podívej.“
„Takhle,“ zahučel pan Tulipán a polovina obličeje mu při tom střídavě rudla a bledla.
Karel uskočil.
„No, zrovna takhle možná ne,“ řekl pan Zichrhajc, „ale nějak podobně.“
„Já už to dál dělat nechci!“ zakvílel Karel.
„Deset tisíc tolarů, Karle,“ upozorňoval pan Zichrhajc. „To je opravdu spousta peněz.“
„Slyšel jsem o Vetinarim,“ bránil se Karel. „Když to špatně dopadne, dá mě hodit do jámy plné škorpionů!“
Pan Zichrhajc velkopansky rozhodil ruce. „No, ona taková jáma plná škorpionů není zase tak hrozná, jak se povídá, myslím.“
„V porovnání se mnou je to jenom -anej piknik,“ přidal si svůj kousek konverzace pan Tulipán, kterému mezitím začal světélkovat nos.
Karlovy oči hledaly nějakou cestu k úniku. Naneštěstí byla jedna z nich chytrost. Pan Zichrhajc nenáviděl pohled na pana Karla, který se pokouší být vychytralý, natož být chytrý. Bylo to jako pozorovat psa, který se pokouší hrát ha trombon.
„Neudělám to za deset tisíc tolarů,“ řekl Karel. „Je to jasné… vy mě potřebujete.…“
Nechal větu viset ve vzduchu, což byla přesně ta věc, kterou by byl v tom okamžiku pan Zichrhajc nejraději udělal s Karlem.
„Udělali jsme nějakou dohodu, Karle,“ upozornil ho jemně.
„Jo, to jo, jenže bych řekl, že teď už půjde o mnohem víc peněz,“ přikyvoval Karel.
„Co si o tom myslíte vy, pane Tulipáne?“
Tulipán otevřel ústa k odpovědi, ale místo ní mocně kýchl. Do řetízku, jímž měl Karel spoutána zápěstí, udeřil malý blesk, který vyletěl panu Tulipánovi z nosu.
„No, možná bysme mohli jít na patnáct táců,“ pokyvoval pan Zichrhajc hlavou, „ale to už půjde z našich podílů, Karle.“
„No, dobrá…“ přikývl Karel. Teď byl tak daleko od pana Tulipána, jak jen to bylo možné, protože velkému muži stály vlasy na hlavě jako hřebíky.
„Ale chceme vidět nějakou opravdovou snahu, chápeš?“ dodával pan Zichrhajc. „A začneme okamžitě. Jediné, co musíš říct, je… no? Co musíš říct?“
„Jste ze svého místa propuštěn, pane. Odejděte,“ řekl Karel.
„Až na to, že to nebudeš říkat takhle, že Karle?“ upozornil ho pan Zichrhajc. „Je to rozkaz. Ty jsi jeho šéf! A k tomu musíš přidat nadutý pohled. Koukni, jak bych ti to… Ty máš obchod. Tak si představ, že tě někdo požádá, abys mu dal věci na dluh.“
Bylo šest hodin ráno. Město svírala ve svém bezdechém obětí mrazivá mlha.
Z mlhy se vynořili, vplížili se do dílny za Kbelíkem a na nohou různých čísel, berlích různých tvarů a několika kolečkách v mlze znovu zmizeli.
„Mrpikýrachtis!“
Lord Vetinari zaslechl křik a poslal úředníka, který měl noční směnu, k bráně.
Všiml si záhlaví. Nad mottem se pousmál.
Pak se dal do čtení slov:
LETOŠNÍ ZIMA JE NEJCHLADNĚJŠÍ, JAKOU LIDÉ PAMATUJÍ
Mg. Cídirád Klikoskok (132), člen prof. sboru Neviditelné univerzity, Kometě řekclass="underline" „Je to nejchladnější zima, jakou pamatuji. A řeknu vám jednu věc, v posledních letech už dávno nemáme takové zimy, jaké bývaly v době, když mně bylo polovic. Na mnoha okapech narostly rampouchy silné a dlouhé jako ruka dospělého muže a větší část studen zamrzla.“
Mg. Klikoskok (132) říká, že letošní zima je horší než zima v r. 1902, kdy se v ulicích města objevily smečky vlků. ‚3yli jsme velmi rádi,“ dodává Mg. Klikoskok, „protože to bylo v době, kdy už jsme čtrnáct dní neokusili čerstvé maso.“
Panu Josifu Zimovalovi (45) z Myrtylburské ulice č. 12 se podařilo vypěstovat zeleninu velmi humorného tvaru, již rád ukáže všem zájemcům po zaplacení symbolické sumy. Je opravdu velmi komická.
Pan Klarín Hrkoš (39) oznamuje, že ztratil drahé hodinky pravděpodobně v okolí domu Dollyiných sester. Odměna nálezci. Nález prosím oznamte v kanc. Komety.
Přijme se dobrý ikonograf s vlastním vybavením pro tyto novinky. Zájemci, hlaste se v kanceláři Komety, v domě U kbelíku, zadní trakt.
9
Pozn. překl.: Citát je to opravdu pěkný, ale mějte na paměti, že vždycky záleží především na praktické aplikaci podobných citátů. Za druhé světové války, například, býval nad branami koncentračních tábora nápis „Práce osvobozuje“.