Úchylný ukradl stříbro za 200 tolarů! Včera večer vyloupil klenotnictví fy. H. Van DeBill a syn na Unikátní ulici neznámý muž. Pan DeBill (32), kterého muž ohrožoval nožem, řekl Kometě: „Toho muže bych poznal ihned, kdybych ho znovu uviděl, protože jen málokdo chodí po městě s dámskou punčochou přetaženou přes hlavu.“
A lord Vetinari se usmál.
A někdo tiše zaklepal na dveře.
Lord Vetinari se podíval na hodiny.
„Vstupte,“ řekl.
Nic se nestalo. Po několika vteřinách se tiché zaklepání ozvalo znovu.
„Pojďte dovnitř.“
Znovu nastalo pregnantní ticho.
A lord Vetinari se dotkl jednoho zcela nenápadného místa na desce svého psacího stolu.
Z toho, co vypadalo jako masivní, kvalitní a dokonale vyleštěná ořechová deska, vyrobená z jednoho kusu, se vysunula dlouhá plochá zásuvka, která vyjela tak tiše, jako kdyby plula na oleji. Obsahovala několik štíhlých nástrojů, uložených na černém sametu, a pokud bychom kterýkoliv z nich chtěli popsat, neobešli bychom se beze slova „ostrý“.
Jeden z nich si vybral, uchopil jej do ruky nedbale svěšené podél boku, nehlučně přešel ke dveřím a otočil klikou. Pak rychle ustoupil stranou pro případ náhlého útoku.
Nic se nestalo.
Pak se dveře díky nerovnoměrnému postavení závěsů pomalu otevřely dovnitř.
Pan Šmicnutý uhladil papír s novinkami. Osazenstvo, které se pravidelně sesedalo kolem jídelního stolu, už vzalo na vědomí, že muž, který noviny kupuje, není pouhým vlastníkem listu, ale současně i knězem osvětlujícím jeho obsah vděčným masám.
„Tak tady se říká, že na Myrtylburské ulici vypěstoval nějaký člověk zeleninu legračního tvaru,“ prohlásil.
„To bych hrozně chtěla vidět,“ zašvitořila paní Arkánová. O kousek dál u stolu se ozval tichý dávivý zvuk. „Cítíte se dobře, pane ze Slova?“ dodala, když pan Náchylka udeřil Mikuláše do zad.
„Skvěle, vážně, moc dobře,“ vyrážel ze sebe Mikuláš. „Omlouvám se, trocha čaje mi zatekla do té nesprávné dírky!“
„V té části města je vážně moc dobrá, úrodná zem,“ vyslovil svůj názor pan Kolář, cestující obchodník se semeny a osivem.
Mikuláš se zoufale soustředil na svůj chléb, zatímco obsah každého článku novin poletoval nad jeho hlavou a byl diskutován jako článek víry svaté.
„Někdo podržel klenotníkovi nůž pod krkem,“ pokračoval pan Šmicnutý.
„Nebude to dlouho trvat a člověk nebude v bezpečí ani ve své vlastní posteli,“ děsila se paní Arkánová.
„No, ale já bych zrovna neřekl, že je to nejchladnější zima v posledních více než sto letech,“ prohlásil pan Kolář. „Vsadil bych se, že ta před deseti lety byla mnohem horší. Pamatuju si, jak mi strašně poklesl prodej.“
„Je to v novinách!“ řekl pan.Šmicnutý tichým hlasem člověka, který klade na stůl eso.
„A ten podivný nekrolog, co jste nám četl,“ vrtěla paní Arkánová hlavou. Mikuláš se tiše sklonil nad svým vejcem na hniličku. „Jsem si skoro jistá, že je dost nevhodné hovořit o věcech, které někdo udělal po své smrti.“
Pan Luftpumpl, trpaslík, který se zabýval něčím kolem klenotnického řemesla, se natáhl pro další krajíc opečeného chleba.
„Řekl bych, že takoví podivíni se najdou všude,“ poznamenal chladně.
„A město taky začíná být přelidněné,“ přidal se pan Větroměj, který pracoval na jakémsi blíže nespecifikovaném úřednickém místě. „Ale i tak, zombie jsou vlastně pořád ještě lidské. Tedy bez urážky.“
Pan Luftpumpl se tiše usmál a začal si mazat další chléb a Mikuláš se zamyslel nad tím, proč nikdy neměl rád lidi, kteří vždycky říkali „bez urážky“. Možná to bylo tím, že považovali za snazší říci „bez urážky“ než přemýšlet, jak žádné urážky nepáchat.
„No, předpokládám, že bychom měli jít s dobou,“ řekla nepříliš vesele paní Arkánová. „Doufám, že ten chudák ty svoje hodinky najde.“
Pravdou bylo, že pan Klarín Hrkoš na Mikuláše čekal před kanceláří a zářil na všechny strany. Vrhl se k Mikulášovi a mocně mu zalomcoval rukou.
„Úžasné, pane, fantastické!“ hlaholil. „Jak jste to dokázal? V tom musí být magie! Vy jste dal ten článeček do novin, a když jsem přišel domů, no ať mě čert vezme, jestli jsem ty hodinky nenašel v druhém saku? Bohové ať požehnají vašim novinám, to vám řeknu!“
Když Mikuláš vešel dovnitř, sdělil mu Dobrohor poslední novinky. Zatím se dnes prodalo osm set výtisků Komety. Při ceně pět pencí za výtisk činil Mikulášův podíl skoro šestnáct tolarů. Když tak ležely na stole v drobných mincích, byla to pěkná hromádka peněz.
„To je šílené,“ vrtěl hlavou Mikuláš. „Vždyť jsme neudělali nic jiného, než že jsme napsali věci!“
„Je tady jistý problém, mládenče,“ obrátil se k němu Dobrohor. „Chceš, abychom ti připravili další vydání na zítřek?“
„Bohové! Samozřejmě, že ne!“
„No, mám pro tebe totiž skvělou historku,“ sdělil mu trpaslík zachmuřeně. „Slyšel jsem, že Cech rytců si začal montoval svůj vlastní tiskařský lis. A taky prý za sebou mají spoustu peněz. Prý nás mohou téměř okamžitě vyřadit ze hry, co se týče běžného tisku.“
„A myslíte, že to skutečně dokážou?“
„Samozřejmě. Používat lisy umí skvěle. Vyrobit písmo není nijak těžké, zvláště když máš dobré rytce. Ti dokáží odvést skutečně skvělou práci. Abych ti řekl pravdu, nevěřili jsme, že se toho chytí tak brzo!“
„Mě to taky strašně překvapilo!“
„Na druhé straně, mladí členové cechu viděli podobnou práci přicházet do Ankh-Morporku z Omnie i Achátové říše. Teď je nad slunce jasné, že čekali jen na nějakou takovouhle příležitost, aby měli současně jak záminku, tak omluvu. Jak jsem slyšel, svolali včera večer mimořádnou schůzi. A došlo k několika výměnám ve funkcích.“
„To muselo být něco, co by stálo za to vidět.“
„Takže pokud chceme udržet naše noviny v chodu…“ řekl trpaslík.
„Já nechci všechny ty peníze!“ zasténal Mikuláš. „Peníze jen kazí lidi a působí problémy.“
„Můžeme prodávat Kometu levněji,“ ozvala se Sacharóza a vrhla na něj zvláštní pohled.
„Jo, vždyť bysme zase akorát vydělali víc peněz,“ odpověděl Mikuláš zasmušile.
„Mohli bychom víc platit pouličním prodavačům,“ navrhla Sacharóza.
„To bych nedoporučoval,“ nakrčil čelo Gunilla. „Lidské tělo snese jen určité množství petroleje.“
„Tak bychom jim třeba mohli ráno dávat najíst,“ pokračovala Sacharóza ve svých úvahách. „Pořádné jídlo s ma-sem, které bude známého původu, a tedy i jména.“
„Ale já si nejsem jistý, že je vůbec možné sehnat tolik novinek, aby naplnily —“ začal Mikuláš, ale vzápětí se zarazil. Vždyť tak to přece vůbec nebylo! Když to bylo v novinách, byla to novinka. Když to byla novinka, dalo se to do novin, a jak se to objevilo v novinách, byla to novinka. A taky pravda.
Vzpomněl si na rozhovor, který se vedl v jejich penzionu dnes ráno při snídani. „,Oni‘ by ‚jim‘ nedovolili dát to do no-vin, kdyby to nebyla pravda!“