Mikuláš nebyl nijak zvlášť politicky založený. Teď se však přistihl při tom, že když myslí na ty „ony“, používá duševní svaly, o nichž dosud ani nevěděl. Některé z nich měly dost co do činění s pamětí.
„Mohli bychom zaměstnat víc lidí, aby nám pomáhali shromažďovat další zprávy a novinky,“ napadlo Sacharózu. „A co novinky z jiných míst? Třeba z Pseudopolisu anebo Quirmu? Stačí nám, zajít k dostavníku, který přijede, a promluvit si s pasažéry, kteří odněkud přijeli —“
„Trpaslíci by byli každopádně rádi, kdyby se doslechli, co se děje v horách Beraní hlavy, v Überwaldu nebo kolem Ploskolebčí hory,“ prohlásil Dobrohor a pohladil si bradu.
„Vždyť to dostavníku trvá skoro týden, než sem dojede!“ protestoval Mikuláš.
„Ano? Ale to nevadí, pořád ještě jsou to novinky.“
„A co k tomu použít semafor, to by nešlo?“ napadlo Sacharózu.
„To jako myslíte vážně semaforové věže? Vy jste se zbláznila! Víte, jak je to drahé?“
„No a? To vy jste měl obavy z toho, že máme příliš mnoho peněz!“
Zablesklo se. Mikuláš se rychle otočil.
Ve dveřích stálo… něco. Byla tam trojnožka, za ní pár hubených nohou oblečených v černé a nahoře velká černá bedýnka. Zpoza bedýnky se natahovala jedna hubená černá ruka, která svírala něco jako malou misku, z níž stoupal obláček dýmu.
„Tak ten pute moc pěkný,“ ozval se hlas za bedýnkou. „Sfětlo se tak skfěle otrášelo od trpasličích chelmic, še já jsem netokázal otolat. Chledáte ikonografa? Jmenuji se Otto Schrecklich.“
„Ah. Hm. A jste opravdu dobrý?“ zeptala se Sacharóza.
„Já jsem mistr temných komor. Neustále tělám pokusy,“ odpovídal Otto Schrecklich. „A mám samosžejmě flástní zašizení a taky pystrý a positifhí pšistup!“
„Sacharózo!“ sykl Mikuláš naléhavě.
„No, pravděpodobně bychom vám zpočátku mohli dát tak tolar denně a —“
„Sacharózo!“
„No? Co je?“
„Je to upír!“
„Já protestuji co nejsilnějš,“ ozval se Otto, ukrytý pod černou rouškou. „Je to ták jetnotuché, pržedpoklátat, še kažtý, kto má überfaldiš pšisfuk, je upír, nestá se fám? Je pšeci tolik tisíc lidi z Überfald, kterží nejsou upírové!“
Mikuláš zmateně zamával rukou a pokusil se setřást ze sebe rozpaky. „Máte pravdu, omlouvám se, ale víte —“
„Já tety, jak se fjeci shodou okolností mají, jsem upír,“ pokračoval Otto. „Ale dybych pyl pržišel a šek: ‚Helou, old-boy, helou, sfít little Annie Fannie! Já fás pozdrafuju, já frajer na tadle ajkonograf, tak bych rád tejkofal tydle pikčrs, pro fás!‘, co pyste asi ržekli potom, no?“
„No, tak to by nás dokonale zaskočilo,“ připouštěl Mikuláš.
„No, f té faší noticce se prafí ‚pržijme se‘, takže jsem to pofašofal za chotofou věc,“ pokračoval Otto. „A taky mám tochle…“ Hubená ruka s vystouplými modrými žilami se pozvedla a svírala kus lesklé černé stuhy.
„Oh? Vy jste podepsal Slib?“ pozvedla Sacharóza obočí.
„V Klupofním domě f ulici Na pitúnku,“ oznámil jim Otto triumfálně, „a tam taky chodím každý týten na společné setkání se spěfáním a čajem a koláčkami a srtečnou konfersací o pozitifním posílení našecho pefnécho roschodnutí, že už se budeme držet co nejdále od tělních tekutin. Absolut abstinenc. Už táfno nejsem nějaký chloupý násoska!“
„Tak co myslíte, pane Dobrohore?“ obrátil se Mikuláš na trpaslíka.
Dobrohor se poškrabal na nose. „No, je to na vás,“ odpověděl. „Jestli zkusí něco na mý mládence, tak bude mít co dělat, aby si našel vlastní nohy. Co je to za slib?“
„Jedná se o Überwaldské hnutí umírněných,“ vysvětlovala mu Sacharóza. „Upír podepíše smlouvu a odpřisáhne, že se odříká lidské krve —“
„My dáfáme přednost tomu, když se ržíká ‚slofo s k‘,“ ozval se Otto.
„Dobrá… odříkají se… ‚slova s k‘,“ opravila se Sacharóza. „To hnutí se stává nesmírně populární. Vědí, že to je jediná možnost, kterou mají.“
„Dobrá… tak tedy platí,“ přikývl Mikuláš. Sám nevěděl, co si má o upírech myslet, ale odmítnout teď tohohle nově příchozího bylo jako odkopnout zbloudilé štěně. „Vadilo by vám, kdybyste si své věci uložil do sklepa?“
„Do sklepa?“ rozzářil se Otto. „To bude tip-ťop!“
Nejdříve přišli trpaslíci, přemýšlel Mikuláš, když se vracel zpátky ke svému stolu. Uráželi je kvůli jejich pracovitosti a jejich výšce, ale drželi se při zemi[10] a prosperovali. Pak přišli trollové a jejich nástup byl o něco snazší, protože lidé většinou neházejí urážkami ani kamením po tvorech přes dva metry vysokých, kteří k tomu, aby vám to mohli oplatit, nepotřebují kamení, protože jim stačí vlastní pěst. Pak ze skříně vylezly zombie. Pode dveřmi se vplížil jeden nebo dva vlkodlaci. Skřítci se integrovali velmi rychle navzdory špatnému začátku, protože byli tvrdí, silní a podvést je bylo ještě nebezpečnější než podvést trolla -troll vám alespoň nedokáže vyběhnout nahoru nohavici. Tolik lidí zase nezbývalo.
Upíři to prostě nedokázali. Nebyli společenští, dokonce ani mezi sebou ne, nemysleli dohromady jako rasa, byli nepříjemně strašidelní a nikde neměli obchody se svými specializovanými potravinami.
Teď konečně některým z těch bystřejších začalo docházet, že jediná možnost, jak docílit, aby lidé akceptovali upíry, je přestat být upíry. To byla sice obrovská cena, kterou bylo třeba zaplatit za společenskou přijatelnost, ale možná ne zase tak velká, jako když vám někdo vrazil do srdce dubový kolík, usekl vám hlavu, nacpal do úst hlínu, tělo spálil, popel nasypal do nejbližší řeky a hlavu zahrabal na křižovatce. Život na biftecích la tartar zase nebyl tak špatný, když jste ho porovnali se smrtí kolíkem au naturelle[11].
„Ehm, myslím, že bychom se konečně všichni rádi podívali, koho to vlastně zaměstnáváme,“ řekl Mikuláš nahlas.
Otto se velmi pomalu vynořil zpod černé plachetky. Byl hubený, bledý a na očích měl oválné tmavé brýle ve slabých drátěných obroučkách. V ruce stále svíral kus černé stuhy, jako kdyby to byl nějaký talisman, a on to, svým způsobem, skutečně talisman byl.
„No tak, nebojte se, my vás nekousneme,“ povzbuzovala ho Sacharóza.
„Takový dobrý skutek si zaslouží oplátku, he?“ ušklíbl se Dobrohor.
„To bylo trochu nechutné, pane Dobrohore,“ ohradila se Sacharóza.
„To já jsem taky,“ přikývl trpaslík a obrátil se zpět ke své práci. „Důležité je, aby každý věděl, kde je čí místo.“
„Neputete litofát,“ ozval se Otto. „Já jsem kompletně reformovaný, ujišťuju fás. A čecho fy chcete, abych fám tělal ty-chlecty oprázky?“
„Novinek,“ shrnul věc lakonicky Mikuláš.
„A co sou to ty nofinky?“
„Novinky jsou…“ začal Mikuláš, „novinky jsou to, co tiskneme na papír —“
„A co si myslíte o tomhle?“ ozval se ode dveří rozesmátý hlas.
Mikuláš se otočil. Přes vršek lepenkové krabice na něj zíral děsivě známý obličej.
„Dobrý den, pane Zimovale,“ řekl. „Ehm, Sacharózo, myslíš, že by ses mohla ujmout pana —“
11
Pozn. autora: Je třeba upozornit, že každý, kdo se začal živit syrovými steaky z ankh-morporských jatek, se vrhl do života plného nebezpečí a vzrušení, který musel uspokojit i náročného dobrodruha.