Byl příliš pomalý. Pan Zimoval, muž toho druhu, který si myslí, že chechtací pytlík je posledním výkřikem zábavního průmyslu, nepatřil k lidem, kteří by dovolili, aby jim chladné přijetí stálo v cestě. „Dneska ráno jsem kopal na zahrádce a našel jsem tam tenhle pastinák. Hned jsem si pomysleclass="underline" „Ten mladý muž v těch novinách se umlátí k smrti, až ho uvidí, tedy moje stará se směje asi ještě teďka a —“
K Mikulášově hrůze sáhl do krabice. „Pane Zimovale, já si vážně myslím, že —“
Jenže ruka se stále zvedala a o lepenku zevnitř něco zaškrábalo. „Vsadím se, že tuhle slečinka se taky ráda drobet zasměje, žejo?“
Mikuláš zavřel oči.
Slyšel, jak se Sacharóza prudce nadechla. Pak řekla: „No tohle, je vážně jako živý!“
Mikuláš otevřel oči. „Aha, on je to nos,“ oddechl si s úlevou. „Pastinák s takovou pokřivenou tváří a obrovským nosem!“
„Fy chcete, apych utělal oprásek?“ ozval se Otto.
„Jasně!“ přikyvoval Mikuláš opilý úlevou. „Udělejte nám velký obrázek pana Zimovala a jeho úžasného nosatého pastináku, Otto. Vaše první zakázka. Ano, jen do toho.“
Pan Zimoval se rozzářil. „A neměl bych ještě zaběhnout domů pro tu mrkev?“
„Ne!“ zvolali Mikuláš a Dobrohor jedním zděšeným hlasem.
„Chcete ten oprázek ichnet?“ zeptal se Otto.
„No jistě! Čím dříve pana Zimovala propustíme, tím dříve se bude moci na své zahradě porozhlédnout po další úžasně veselé zelenině, že, pane Zimovale? Co to bude příště? Fazol s ušima? Řepa, která vypadá jako brambor? Růžičková kapusta s velkým chlupatým jazykem?“
„Chcete ten oprázek chnet taty a teď?“ ujišťoval se Otto a z každého jeho slova čišela nezastíraná úzkost.
„Hned teď, jasně!“
„Fakt je, že tam mám jeden zajímavý turín, do kterého vkládám velké naděje —“ začal pan Zimoval.
„No toprá… kdybyste se láskafě dífal tímchle směrem, pane Zimofale,“ řekl Otto. Stoupl si za ikonograf a odkryl čočku. Mikuláš pohledem zachytil skřeta, který s napřaženým štětcem krátce vykoukl ven. Pak Otto pozvedl jednu ruku do výše ramene. Držel v ní klícku na delší hůlce. V Micce podřimoval vykrmený salamandr. Otto položil jeden prst na spoušť, po jejímž stisknutí dopadne salamandrovi na hlavu malé kladívko, které ho udeří právě tak, aby se rozzuřil.
„A teď úsměf, prosím!“
„Počkejte,“ ozvala se v tom okamžiku Sacharóza. „Může upír doopravdy —“
Cvak!
Salamandr vzplál a zaplavil místnost ostrým bílým světlem a temnými stíny.
Otto vykřikl. Padl na podlahu a rukama si svíral krk. Pak vyskočil na nohy. Dusil se, sípal, oči mu lezly z důlků, kolena se podlamovala. Na nejistých nohou se potácel místností sem a tam. Pak klesl na židli za stolem a bezcílně tápajícíma rukama smetl většinu papírů z desky na podlahu.
„Ahhahhaháá…“
Pak zavládlo vyděšené ticho.
Otto vstal, upravil si kravatu a oprášil se. Teprve pak zvedl oči a rozhlédl se po polokruhu vyděšených obličejů.
„No co?“ zeptal se chladně. „Na co tak síráte? To je prostě normál reakce, to je fšechno. Já na tom pracuju. Sfětlo fe fšech potopách je můj fášeň. Sfětlo, to je můj plátno a stín, to je můj štětec.“
„Ale silné světlo vám přece ubližuje!“ nedala se odbýt Sacharóza. „Všem upírům ubližuje silné světlo!“
„Jo. Je to trochu… nepržíjemné, ale co natěláte?“
„A tohle se vám stane pokaždé, když děláte obrázek?“ zajímal se Mikuláš.
„To ne, fobčas je to mnochem chorší.“
„Horší?“
„No, ja. Někty se rospatnu na prach. Jenše co nás nesabije, to nás posílí, še?“
„Posílí?“
„Samošejmě!“
Mikuláš zachytil Sacharózin pohled. Ten pohled říkal vše: Najali jsme ho. Máme snad to srdce ho teď vyhodit? A ne aby tě napadlo dělat si legraci z jeho přízvuku, dokud tvoje überwaldština nebude opravdu velmi kvalitní, rozumíme si?
Otto upravil ikonograf a založil do něj nový přířez papíru.
„A teďka, skusíme to ještě jetenkrát!“ oznámil rozjařeně. „A pši tento pokus se putou smát fšichni!“
Přicházela pošta. Mikuláš byl zvyklý na to, že dostává jisté množství dopisů — obvykle od příjemců jeho novinkových dopisů, kteří si stěžovali, že jim zapřel dvouhlavého obra, smrtelnou epidemii a déšť domácích zvířat, tedy zajímavosti, které podle toho, co slyšeli, byly v nedávných dnech k vidění v Ankh-Morporku. Mikulášův otec měl rozhodně pravdu ale-spoň v jednom, a to když tvrdil, že lež oběhne svět dřív, než si pravda stačí obout boty. A bylo úžasné, jak lidé chtěli těm lžím věřit.
Tahle pošta byla, jako… jako když zatřesete stromem a všechny ořechy se najednou sesypou na zem. Několik dopisů poukazovalo na to, že v minulých letech už byly chladnějších zimy, než je ta letošní, ale ani dva z nich se neshodly na tom, v kterém to bylo roce. Jeden z nich si stěžoval, že zelenina už zdaleka není tak legrační jako dřív, zvláště pórky ne. Pisatel dalšího dopisu se dotazoval, co má Cech zlodějů úmyslu udělat s nelicencovaným zločinem ve městě. Další dopis tvrdil, že za všechny zlodějny ve městě mohou trpaslíci, že by bylo třeba je vyhnat z města a už nikdy je tam nepouštět, aby nemohli okrádat poctivé lidi o výsledky jejich práce.
„Dejte tam titulek ‚dopisy‘ a otiskněte je,“ řekl Mikuláš. „Dejte je tam všechny s výjimkou toho o trpaslících. Ten zní, jako kdyby ho napsal pan Větroměj. Nebo můj otec, ale ten by alespoň nenapsal ‚otkrádat‘ a ‚poctivejch lidůch‘ a taky by to nepsal inkoustovou tužkou.“
„A proč ten dopis ne?“
„Protože je útočný a pomlouvačný.“
„Jenže někteří lidé tomu doopravdy věří,“ nedala se odbýt Sacharóza. „S trpaslíky bývá opravdu dost potíží.“
„To je možné, ale stejně ho neotiskneme.“
Mikuláš přivolal Dobrohora a podal mu dopis. Trpaslík si ho mlčky přečetl.
„Jen ho tam dejte,“ zabručel nakonec. „Naženete místo. Udělá vám pěkných pár cicer[12].“
„Lidé proti němu budou protestovat,“ vrtěl hlavou Mikuláš.
„Výborně. Dejte tam i ty jejich protesty.“
Sacharóza si povzdechla. „No, asi je budeme potřebovat. Mikuláši, dědeček říká, že ani jeden z příslušníků Cechu rytců nám nevyryje jedinou ikonografii.“
„Proč ne? Můžeme si dovolit zaplatit jim požadované ceny.“
„Nejsme členy cechu. Všechno se to začíná komplikovat. Řekneš to Ottovi?“
Mikuláš si povzdechl a přešel k žebříku do sklepa.
Trpaslíci používali sklep jako ložnici, protože byli všeobecně spokojenější, když měli nějakou tu zem nad hlavou. Ottovi dovolili používat jeden vlhký kout, který si oddělil starým prostěradlem, přehozeným přes šňůru na prádlo.
„Strafim tě, Mikuláš,“ zahlaholil upír, který právě přeléval jakousi na první pohled velmi škodlivou kapalinu z jedné láhve do druhé.
„Musím ti říct jednu věc,“ začal Mikuláš. „Jak se zdá, tak bohužel neseženeme nikoho, kdo by nám vyryl tvoje obrázky na desku.“
Nezdálo se, že by to upíra nějak vyvedlo z míry. „Ja. Já o tom taky pržemýšlel.“
12
Pozn. překl.: Dobrohor tady myslí na výšku sloupce. Cicero je základní typografická míra, která se skládá z dvanácti typografických bodů, což odpovídá velikosti zhruba 4,513 milimetru. Dříve se v typografii počítalo v podstatě jen v tomto systému. Existovala (a jistě ještě existují) kovová měřítka — cicerátka, s jejichž pomocí se měřilo. Někteří starší typografové byli na ten systém tak zvyklí, že měli potíže s odhadem v centimetrech. Moje přítelkyně typografka mi kdysi vyprávěla, jak šokovala prodavačku v obchodě s textilem, když chtěla „padesát cicer toho hedvábí na šálu“…