„Říkám to moc nerad, ale jinak to za téhle situace asi nepůjde —“
„Šádný proplém, Mikuláš. Fštycky se najde nějaká cestička.“
„Jo? Ale jaká? Já rýt neumím, ty ano?“
„Né… ale my fšechno tiskneme jenom f černé a pílé parfě, žejo? A papír je pílej, takže my flastně fšecko tiskneme černě, né? Já se tífal, jak trpaslíci dělají ty písmena a fšude leší zpytky tocho jejich kofu, a tak jsem skusil… ty fíš, jak rytci leptají fětší plochy kyselinou?“
„No, to vím,“ přikývl Mikuláš.
„No, takže jediná fěc, co já teď potřebuju, je naučit skržety malofat kyselinou. Pak konec proplému. Jak tostat šedifou — to chtělo trochu myslet, ale ržekl pych, že i na to mám —“
„To chceš říct, že bys dokázal přinutit skřety malovat obrázky přímo na tiskovou desku?“
„No jo. Je to jeten z těch nápadů, které jsou naprosto jasné, ktyž o tom začneš poržádně pržemýšlet.“ Otto vypadal téměř roztouženě. „Já o sfětle ufažuju pořžád. Fážně… poržád.“
Mikuláš si matně vybavil, jak kdysi slyšel někoho říkat, že jediný tvor nebezpečnější než upír posedlý touhou po krvi je upír posedlý touhou po něčem jiném. Všechno to pedantické, přímočaré a jednostranně zaměřené úsilí, které mělo obvykle posloužit k tomu, aby upír našel osamělou mladou ženu, jež si na noc otevírá okno v ložnici, se soustředilo na jiný zájem, a to s nemilosrdnou a horlivou výkonností.
„Ehm, a proč potom potřebuješ pracovat v temné komoře? Skřeti tmu přece nepotřebují, ne?“
„Fíš, to je kfůli mojím pokusům,“ odpověděl mu Otto pyšně. „Fíš ty, že nofé jméno pro ikonograf pute fottograf? To se starécho slofa v latátštině, photus, které snamená —“
„,Poskakovati sem a tam a poroučeti všem okolo, jako kdyby vám to místo patřilo,‘“ vskočil mu do řeči Mikuláš.
„Á, fidím, že to snáš!“
Mikuláš přikývl. Vždycky o významu toho slova přemýšlel.
„Apys fěděl, tak já teď prácuju na obskurográfu!“
Mikuláš nakrabatil čelo. Jak se zdálo, bude to dneska pěkně dlouhý den. „Vyrábět obrázky s pomocí tmy?“ pokusil se.
„S prafou temnotou, apychom pyli přesní,“ vysvětloval Otto a do hlasu se mu pomalu vkrádalo vzrušení. „To není jen nepržítomnost sfětla! To je to sfětlo na té druché straně sfětla. Mošná pys tomu mochl ržíkat… šifá tma. Nefitíme ji, ale skržeti to tokášou. Fětěl jsi, že überwaldische pozemní ten… úhorž, ta rypa, co žije na suchu fe chlupokých jeskyních, fžtycky fytá felikej blesk sfětla, ktyž ho někto fystráší?“
Mikuláš vrhl pohled k veliké skleněné nádobě na polici. Na dně byli stočeni dva velmi odpudiví, nezdravě bílí a článkovaní tvorové.
„A ty myslíš, že to bude fungovat?“
„No, ja myslím, že py mělo. Potrž tochle minutku.“
„Víš, už bych se měl vrátit —“
„Nepute to trfat ani fteržinku…“
Otto opatrně z nádoby vytáhl jednoho z úhořů, položil ho do klícky, na níž obvykle sedával salamandr. Pak opatrně namířil jeden ze svých ikonografů na Mikuláše a kývl.
„Jedna… dfa… trši… HÚÚÚ!“
A pak nastala —
— pak nastala hebká a tichá imploze, kratičký okamžik, během nějž se zdálo, že byl celý svět stlačen do malého prostoru, zmrazen, rozdrcen na množství malých ostrých střepů a vtlučen Mikulášovi do těla[13]. Pak se sklepní temnota vplížila zpět.
„To bylo… to bylo velmi podivné,“ řekl Mikuláš a zamrkal. „Bylo to, jako kdyby mi tělem prošel někdo velmi studený.“
„No, o temném sfětle bychom se mochli naučit mnochem fíc, teť, ktyž jsme sa sepou nechali naši nechutnou minulost a napůl se fnořili do naší jasné putoucnosti, kte nebudeme myslet celý ten tokola a poržád na k-slofo, furt pryč,“ prohlásil Otto, zatímco se zabýval ikonografem. Velmi pozorně si prohlédl obrázek, který skřet namaloval, a pak obrátil pohled k Mikulášovi. „No nic, takše spátky k rýsofacímu prknu, apychom se tak alekoricky fyjátřili.“
„Mohl bych se podívat?“
„To py mě pržifedlo do felkých rozpaků,“ odpověděl Otto a položil si na provizorní pracovní stůl kus lepenky. „Poržát tělám ty fěci špátně.“
„Hm, ale já bych —“
„Pane ze Slova, něco se děje!“
To vykřikl Rocky, jehož hlava se objevila nad okrajem otvoru.
„A co?“
„Něco v paláci. Někoho zabili!“
Mikuláš rychle vyšplhal po žebříku. U stolu seděla silně pobledlá Sacharóza.
„Někdo spáchal atentát na Vetinariho?“ pokusil se zažertovat Mikuláš.
„Ne, to ne,“ odpověděla rozpačitě Sacharóza. „Ne tak docela…“
Otto Schrecklich zatím dole ve sklepě zvedl ikonografii vykreslenou za temného světla a znovu si ji pečlivě prohlédl. Pak po ní několikrát opatrně přejel dlouhým nehtem, jako kdy-by se pokoušel odstranit nějakou nečistotu.
„To je ale potifné,“ zašeptal.
Skřet si to nevymyslel. Nemohl si ani představovat, že to vidí. Skřeti neměli představivost a nevěděli, co je to lhát.
Podezřívavým pohledem se rozhlédl po temném sklepě.
„Je taty někto?“ řekl. „Chráje si taty někdo s náma na schofáfačku?“
Sám byl rád, že mu nikdo neodpověděl.
Temné světlo. Oh bože! O temném světle existovalo mnoho různých teorií…
„Otto!“
Zvedl hlavu a obrázek spěšně zasunul do kapsy.
„Ano, Mikuláš?“
„Seber si své nádobíčko a pojď se mnou! Lord Vetinari někoho zabil, alespoň se to říká,“ dodával Mikuláš. „Ale podle mě to nemůže být pravda.“
Mikulášovi se občas zdálo, že celá populace Ankh-Morporku je vlastně jen jediný dav, který čeká na příležitost ke srocení. Obvykle byl slabě a stejnoměrně rozprostřen přes celé město jako nějaká obrovská améba. Jakmile se však někde něco stalo, stáhl se kolem onoho místa jako buňka kolem potravy a ulice se naplnily lidmi.
Teď dav narůstal kolem hlavní brány paláce. Bylo vidět, že se srotil zcela náhodně. Hlouček lidí přitáhl pozornost dalších lidí a začal se zvětšovat. Změnil se v mnohem větší a propletenější skupinu. Začaly zastavovat vozy a káry, aby vozkové zjistili, co se děje. Neviditelné zvíře začalo růst.
U brány stáli na stráži členové hlídky, a ne palácová garda, jak bylo obvyklé.
To byl problém. „Pusťte mě dovnitř, jsem hrozně zvědavý,“ nebyla pravděpodobně ta pravá žádost, která by zaručila úspěch. A postrádala sebemenší špetku autority.
„Proč nejteme tofnitř?“ ptal se Otto.
„Protože to, co stojí u brány, je seržant Navážka,“ vysvětloval mu poněkud nelogicky Mikuláš.
„Acha. Troll. Móc chloupý,“ přikývl Otto.
„Ale nedá se jen tak ošidit. Obávám se, že mu budeme muset říci pravdu.“
„A myslíš, še nám to pomůže?“
„Je to policista. Pravda je obvykle zmate. Málokdy ji slyší.“
Když se Mikuláš přibližoval, pozoroval ho obrovský trollí seržant zcela lhostejně. To byl správný policejní pohled. Nic neprozrazoval. Říkaclass="underline" já tě vidím a teď jenom čekám, abych zjistil, jakou špatnost se chystáš udělat.
„Dobré ráno, seržante,“ začal Mikuláš.
Troll krátce kývl hlavou a tím naznačil, že je ochoten připustit, na základě všeobecně známých údajů, že je ráno, které by mohlo být za jistých okolností některými lidmi dokonce považováno za dobré.