„Potřebuji nutně mluvit s velitelem Elániem.“
„Ale, skutečně?“
„Skutečně.“
„A potřebuje on naléhavě hovořit s vámi?“ Troll se naklonil blíže. „Vy jste pan ze Slova, že?“
„Ano. Pracuji pro Kometu.“
„Tak to nečtu,“ zaduněl troll.
„Vážně ne? Přineseme vám vydání s výjimečně velkým písmem,“ prohlásil Mikuláš.
„To byl opravdu vtípek k popukání!“ ušklíbl se Navážka. „Háček je v tom, že si sice můžete myslet, že jsem přihlouplý, ale pořád jsem ten, kdo řekne, že zůstanete venku. Takže… Co to ten upír dělá?“
„Fydržte fteřinku,“ zvolal Otto.
VHÚÚÚÚŠŠ!
„— hergotkrucifixtyrknundnochainmal!“
Navážka pozoroval, jak se Otto koulí po dláždění z kočičích hlav a ječí.
„A co mělo bejt tohle?“
„On právě udělal obrázek, na němž budete vy, jak mě nechcete pustit do paláce,“ vysvětloval mu Mikuláš.
Navážka, přestože se narodil vysoko nad linií věčného sněhu a ledu, kdesi na neznámé hoře, troll, který do svých pěti let neviděl jediného člověka, však teď byl policistou do morku svých kamenných kostí a do špiček drsných popukaných prstů a podle toho také zareagoval.
„To nesmí!“ prohlásil.
Mikuláš vytáhl svůj zápisník a připravil si pero. „A mohl byste laskavě sdělit našim čtenářům, ale přesně, prosím, proč ne?“ zeptal se konverzačním tónem.
Navážka se rozhlédl kolem. Bylo vidět, že mírně znervózněl. „Kde jsou?“
„Ne, víte, chtěl jsem říci, že si to, co řeknete, zapíšu.“
V Navážkovi se znovu ozvaly základní instinkty policisty. „To nesmíte,“ zabručel.
„Pak si jistě budu moci zapsat, proč si nesmím nic zapsat?“ usmál se na něj zářivě Mikuláš.
Navážka zvedl ruku a pohnul malou páčkou na boku své helmy. Sotva slyšitelný bzukot znatelně zesílil. Troll nosil helmici, v níž byl vmontován větrák poháněný hodinovým perem. Ten měl a také ochlazoval jeho silikonový mozek pokaždé, když se začal přehřívat, což ohrožovalo jeho výkonnost. Jak se zdálo, právě teď potřeboval chladnější hlavu.
„Aha. To bude nějaká politika, co?“ prohlásil.
„No, možná. Omlouvám se.“
Otto se namáhavě zvedl na nohy a začal se znovu zabývat ikonografem.
Navážka se konečně rozhodl. Kývl na dalšího policistu. „Cvikle, odveďte tyhle… dva k panu Elániovi. A dejte pozor, aby nespadli z nějakých schodů, nebo aby se jim nestalo něco takového.“
Pan Elánius, pomyslel si Mikuláš, když rychlým krokem následovali policistu. Všichni muži hlídky mu tak říkali. Ten muž nebyl jen velitelem hlídky, ale byl i rytířem, později povýšeným do šlechtického stavu s titulem vévody, přiženil se do jedné z nejbohatších rodin města, dá-li se jedna žena nazývat rodinou, ale oni mu říkali pan. A bylo to skutečné pan, slovo plné významu, ne takové to lhostejné „pan“, jaké užíváte, když chcete říct obyčejné věci jako: „Teď, pane, opatrně odložte ten samostříl a s rukama nad hlavou se pomalu otočte.“ Mikuláš přemýšlel o tom, proč.
Mikuláše nevychovali v úctě k hlídce. Členové hlídky nebyli lidé jeho druhu. Všeobecně se připouštělo, že jsou užiteční — jako pastevečtí psi, protože bylo jasné, že někdo musí držet lidi v pořádku a na uzdě, nebesa vědí, že ano, ale jen blázen by byl nechal svého hlídacího psa spát v obývacím pokoji. Hlídka, řečeno jinými slovy, byla naneštěstí nezbytná podskupina drobných kriminálníčků, navíc patřící do té části populace, již lord ze Slova neformálně definoval jako „všechny, kdo mají míň než tisíc tolarů ročně“.
Mikulášova rodina a každý, s kým se stýkala, také nosili v hlavě mentální mapu města, na níž byly vyznačeny části, kde žili výjimeční a zasloužilí občané, a jiné, kde žili kriminálníci. Dopadlo to na ně jako šok… ne, opravil se, jako urážka, když zjistili, že Elánius pracuje s jinou mapou města. Očividně dal svým mužům pokyn, aby užívali hlavní vchod, kdykoliv vcházeli do některé budovy, a to i za denního světla, kdy selský rozum podobným lidem radil, aby šli vchodem zadním jako všechen obslužný personál[14]. Ten člověk prostě neměl ani představu, co a jak.
To, že ho lord Vetinari povýšil do šlechtického stavu a udělil mu titul vévody, jen dokazovalo, že Patricij zdaleka není muž na svém místě.
Proto měl Mikuláš poměrně silné sklony s Elániem sympatizovat, už jen kvůli lidem, z nichž si udělal nepřátele, ale všechno, co o něm zatím zjistil, by se nějakým způsobem dalo spojit se slovem „špatný“. Muž, o němž se špatně mluví, špatně vzdělaný muž, muž, který špatně ovládá svou žízeň.
Cvikl se zastavil ve velké vstupní síni paláce.
„Nikam nechoďte a nic nedělejte,“ řekl. „Půjdu a —“
Jenže Elánius už scházel dolů po širokém schodišti, sledován obrovským mužem, v němž Mikuláš poznal kapitána Karotku.
A taky špatně oblečený, přidal v duchu na seznam Mikuláš. Ne že by měl nějaké nekvalitní šaty. Jen to vypadalo, jako kdyby kolem sebe vytvářel stálé pole „pomačkanosti“. Ten muž by dokázal pomačkat i heknu.
Cvikl je potkal na půli cesty. Chvilku se tlumeně dohadovali a z jejich rozhovoru vyletěla jen jediná srozumitelná slova vyslovená Elániovým hlasem. „Co že je?“ Pak velitel obrátil nelaskavý pohled k Mikulášovi. Jeho výraz říkal jasně: byl to mizerný den a teď jsi ještě přišel ty.
Elánius sešel zbytek schodiště, došel k Mikulášovi a prohlédl si ho od hlavy k patě.
„Co si to vlastně přejete?“ zeptal se.
„Rád bych se dozvěděl, co se to tady stalo, prosím,“ odpověděl Mikuláš.
„Proč?“
„Protože to budou chtít vědět lidé.“
„Pch! Však oni si to rychle zjistí.“
„Ale od koho, pane?“
Elánius obešel Mikuláše, jako kdyby si prohlížel nějakou podivnou novou věc.
„Vy jste kluk lorda ze Slova, že?“
„To je pravda, vaše milosti.“
„,Veliteli‘, to bude stačit,“ opravil ho Elánius ostře. „To vy píšete tu malou papírovou drbárnu, je to tak?“
„Dalo by se to tak vyjádřit, sire.“
„Copak jste to provedl seržantu Navážkovi?“
„Jen jsem si zapsal, co mi řekl, pane.“
„Aha, vy jste na něj vytáhl pero, je to tak?“
„Pane?“
„Takže vy si zapisujete, co vám kdo řekl? C… c… něco takového může způsobit jenom nepříjemnosti.“
Elánius přestal Mikuláše obcházet, ale to, že mu teď zíral do obličeje ze vzdálenosti několika centimetrů, situaci nijak nevylepšilo.
„Dnes jsme měli ošklivý den,“ řekl Elánius. „A bude ještě mnohem horší. Proč bych s vámi měl mluvit a plýtvat tak svým časem?“
„No, jeden dobrý důvod bych vám říci mohl,“ podíval se Mikuláš Elániovi do očí.
„Tak do toho.“
„Měl byste se mnou promluvit, pane, abych si to mohl napsat. Přesně ta slova, která řeknete, pane, tady na papír. Znáte mě, takže kdybych tam napsal něco jiného, víte, kde mě hledat.“
14
Pozn. autora: Lidé té třídy, z níž Mikuláš pocházel, považovali spravedlnost za stejné zboží jako uhlí nebo brambory. Objednali jste si ji, když jste ji potřebovali.