„No a? Vy mi říkáte, že když udělám, co po mně chcete, můžete si dělat, co chcete?“
„Já říkám, pane, že lež dokáže oběhnou svět dříve, než si pravda stačí obout boty.“
„Ha! To jste si právě vymyslel?“
„Ne, pane. Ale víte, že je to pravda.“
Elánius natáhl kouř ze svého doutníku. „A ukážete mi, co jste napsal?“
„Jistě. Zajistím, abyste dostal první z výtisků zítřejšího vydání.“
„Já myslel předtím, než to vytisknete, a vy to víte.“
„Abych vám řekl pravdu, pane, tak si myslím, že bych to dělat neměl.“
„Já jsem velitel Elánius z hlídky, mládenče.“
„Jistě, pane. Ale já z hlídky nejsem. A myslím si, že to mluví v můj prospěch, i když na tom míním ještě dál pracovat.“
Elánius na něj upřel pohled, který byl o něco delší, než bývá zvykem. Pak, poněkud odlišným tónem hlasu, řekclass="underline"
„Dnes ráno, zhruba v sedm hodin, přilákal pozornost tří uklízeček z palácového personálu, spolehlivých a poctivých žen, štěkot psa jeho lordstva. Pak zahlédly lorda Vetinariho. Ten jim řekclass="underline" “ — tady Elánius nahlédl do svého zápisníku — „,Zabil jsem ho, zabil jsem ho. Lituju toho.‘ Na podlaze zahlédly něco, co vypadalo jako lidské tělo. Lord Vetinari držel v ruce nůž. Rozeběhly se dolů, aby někoho zavolaly. Když se vrátily, zjistily, že jeho lordstvo zmizelo. Tělo patřilo panu Rufusi Važuzlovi, Vetinariho osobnímu sekretáři. Byl bodnut a je teď ve vážném stavu. Když byly prohledány všechny budovy, byl lord Vetinari nalezen ve stájích. Ležel v bezvědomí na zemi. Vedle stál osedlaný kůň. V sedlových brašnách bylo… sedmdesát tisíc tolarů… Kapitáne, to celé je nějaká strašná hloupost.“
„Já vím, pane,“ přikývl Karotka. „Jenže taková jsou fakta.“
„Jenže to nejsou ta správná fakta! Jsou to hloupá fakta!“
„Já vím, pane. Nedokážu si představit jeho lordstvo, jak se pokouší někoho zabít.“
„Zbláznil jste se?“ zamračil se Elánius. „Já si ho nedokážu představit, jak říká ‚promiňte‘!“
Elánius se otočil a podíval se na Mikuláše, jako kdyby ho zaskočilo, že ho tady ještě vidí. „No, co je?“
„Proč bylo jeho lordstvo v bezvědomí, pane?“
Elánius pokrčil rameny. „Vypadalo to, jako kdyby se pokoušel nasednout na koně. Měl pochroumanou nohu. Možná mu vyklouzla noha ze třmenu — já nevěřím svým uším? Co to tady povídám? No každopádně, víc už vám neřeknu, rozumíte?“
„Prosím, pane, byl bych rád, kdybyste dovolil, abychom si udělali vaši ikonografii,“ naléhal Mikuláš.
„Proč?“
Mikulášovy myšlenky se teď pohybovaly jako blesk. „Ujis-tím občany, že na případu pracujete osobně, veliteli. Náš ikonograf je tady dole. Otto!“
„Dobří bohové, zatracenej upír —“ začal Elánius.
„Je nositelem černé stuhy, pane,“ zašeptal mu Karotka. Elánius obrátil oči v sloup.
„Topré ráno,“ pozdravil Otto. „Nechýpejte se, prosím, jste teď krásně nasfícený a sfětlo a stín jsou skfěle rostěleny.“ Zkušeným kopnutím rozhodil nohy trojnožky, nahlédl do ikonografii a pozvedl klícku se salamandrem.
„Potífejte se na mě, prosím —“
Cvak.
VHÚÚÚŠŠ!
„— oh to prtellll!“
Prach se snesl k zemi. V šedém obláčku se k zemi spirálou snášel i kus černé stuhy.
Nastal okamžik šokovaného ticha. Pak se ozval Elánius: „Co se to tady, k čertu, vlastně stalo?“
„Příliš silná dávka světla,“ uvažoval nahlas Mikuláš. Sehnul se k zemi a roztřesenou rukou zvedl malý obdélník tuhého papíru, jenž vyčníval z šedého kužele popele, který byl vším, co zbylo po tak náhle a tragicky zesnulém Ottu Schrecklichovi.
„,NEDĚSTE SE,‘“ četl, „,nositele této karty potkala menší nehoda. Budete potřebovat kapku krve jakéhokoliv druhu, lopatku na smetí a smetáček.‘“
„No, kuchyň je tím směrem,“ řekl Elánius. „Smeťte si ho. Nestojím o to, aby ho mí muži roznesli na podrážkách po celém tom zatraceném paláci.“
„Ještě jednu věc, pane. Mám tam napsat, aby každý, kdo viděl něco podezřelého, přišel za vámi?“ zeptal se Mikuláš.
„V tomhle městě? To bysme potřebovali celou hlídku k tomu, aby udržovala pořádek ve frontě. Jen si dobře rozmyslete, co do těch novin napíšete.“
Oba policisté odešli. Když kolem Mikuláše procházel Karotka, usmál se.
Mikuláš se v následujících chvílích zaměstnával tím, že opatrně shrnul s pomocí dvou listů ze svého zápisníku Ottův popel a uložil ho do sáčku, v němž měl upír uloženy drobné pomůcky.
Pak mu najednou došlo, že je sám — Ottu samozřejmě v tom okamžiku nemohl počítat — v paláci a má k tomu od kapitána Elánia povolení, pokud si samozřejmě větu „Kuchyň je tím směrem“ chcete tímto způsobem vysvětlovat. A Mikuláš byl se slovy moc dobrý. Mluvil vždycky pravdu. Jenže nelhat a být poctivý — to někdy není totéž.
Zvedl sáček a došel k zadním schodům, našel kuchyň, odkud se ozýval zvuk hlasů.
Služebnictvo se bezcílně pohybovalo sem a tam se zmatenými výrazy lidí, kteří nemají co na práci, ale pořád ještě jsou placeni za to, aby to dělali. Mikuláš se opatrně přesunul k panské, která vzlykala do nepříliš čistého kapesníku.
„Promiňte, slečno, ale nemohla byste mi opatřit kapku krve — no jo, asi na to zrovna není ta nejvhodnější chvíle,“ dodal nervózně, když se dívka dala s jekotem na útěk.
„No, tak copak jste to řekl naší René?“ zeptal se zavalitý muž a položil na stůl před Mikuláše plato plné horkých placek.
„Vy jste pekař?“ zeptal se Mikuláš.
Muž se na něj podíval. „Jak to vypadá?“
„Já vidím, jak to vypadá,“ zamračil se Mikuláš. Muž se na něj podíval znovu, ale tentokrát byla v jeho pohledu jistá dávka respektu. „Ale pořád ještě jsem nedostal odpověď na svou otázku.“
„No, shodou okolností jsem řezník,“ odpověděl muž. „Dobrá práce. Pekař leží, je nemocný. A kdo jste vlastně vy?“
„Poslal mě sem velitel Elánius,“ řekl Mikuláš. Byl až překvapen, jak snadno se pravda změnila v něco, co nemělo daleko ke lži, a to jen díky správně voleným slovům. Otevřel svůj zápisník. „Jsem z Komety. Viděl jste—“
„Co, z těch novin?“ ožil řezník.
„Přesně tak Viděl jste —“
„Ha! Tak teda abyste věděl, s tou zimou jste dokonale mimo mísu! Měl jste říct, že to bylo v roce Mravence, to byla ta nejhorší. Proč se člověka nezeptáte? Byl bych vám to všecko vysvětlil.“
„A vy jste -?“
„Sidon Klenovník a syn, stár 39 let, Ovarová 11, dodavatelé nejlepšího kočičího a psího masa. Urozeným zákazníkům na objednávku až do domu… Proč si to nepíšete?“
„Lord Vetinari jí psí a kočičí maso?“
„Podle toho, co slýchám, tak jeho lordstvo jí vůbec velmi málo. Ne, já dodávám jeho psu. Nejjemnější zboží. Prvotřídní. U nás, v Ovarové 11, prodáváme opravdu jen to nejlepší, otevřeno denně od šesti ráno do půln—“
„Takže pro jeho psa. Tak to je něco jiného,“ přikyvoval Mikuláš. Ehm.“ Rozhlédl se po okolních přítomných. Někteří z těch lidí by mu mohli povědět věci, a on se zatím baví s obchodníkem, který prodává žrádlo pro psy. Nicméně…