„Mohl byste mi dát malý kousek masa?“ zeptal se.
„A to taky napíšete na ten papír?“
„Jistě. Tak trochu. Jistým způsobem.“
Mikuláš si našel v jedné z vedlejších místností, mimo všeobecný zmatek a vzrušení, tichý výklenek a neohrabaně vymáčkl z masa kapku krve, již nechal skanout na malou šedou hromádku.
Prach se zvedl do vzduchu v podobě hřibovitého mraku, pak se změnil na neprůsvitný shluk barevných skvrn a stal se Ottou Schrecklichem.
„Co se to stalo?“ začal Otto. „Aha…“
„Myslím, že se ti obrázek podařil,“ bručel Mikuláš. „Ehm… poslyš, tvůj kabát…“
Část rukávu upírova kabátu měla teď barvu a strukturu koberce, kterým byla pokryta podlaha v hale, a dosti nenápaditý červenomodrý vzorek.
„Asi se mi tam pržimíchal prach z koberce,“ zamračil se Otto. „Jen se neplaš. To se mi stáfá furt.“ Očichal si rukáv. „Nejjemnější stejk? Těkuji ti!“
„Bylo to krmení pro psy,“ odpověděl Mikuláš Pravdo-mluvný.
„Psí šrádlo?“
„Jo. Sbal si svoje nádobíčko a pojď za mnou.“
„Psí šrádlo?“
„Sám jsi řekl, že je to nejjemnější biftek. Lord Vetinari je ke svému psu opravdu velmi laskavý. Podívej, mně si nestěžuj. Jestli se ti tyhle věci stávají častěji, pak bys u sebe měl nosit lahvičku poslední záchrany s nějakou krví! Jinak lidé mohou udělat jen to, co v té chvíli mohou.“
„No jo, tak jo, príma, těkuju ti,“ mumlal upír, který Mikulášovi poklusával v patách. „Psí šrátlo, psí šrádlo, och ješišku… a kam to flástně teť jdeme?“
„Do Oválné kanceláře, abychom se podívali na místo, kde k útoku došlo,“ odpověděl mu Mikuláš. „Doufám jenom, že Oválnou kancelář nehlídá někdo chytrý.“
„Natrobíme si tím cheský traple!“
„Proč myslíš?“ vrtěl hlavou Mikuláš. On sám si sice myslel totéž, ale proč vlastně? Palác více méně patřil městu. Hlídce by se asi nelíbilo, kdyby ho tam viděla chodit sem a tam, ale Mikuláš cítil v kostech, že město by nemohlo žít za podmínek, za nichž by se to hlídce líbilo. Hlídka by si byla nejspíš přála, aby všichni trávili život doma, s rukama na stolní desce, kde by je každý snadno viděl.
Dveře Oválné kanceláře byly otevřené. A hlídal ji — pokud se dá něco takového říci o činnosti, při níž se policista opírá zády o jednu stěnu a nepřítomně zírá na stěnu druhou — desátník Nóblhóch. Kouřil neobyčejně páchnoucí cigaretu.
„Aha, tak to je přesně ten muž, kterého jsem hledal!“ zvolal Mikuláš ze Slova. Nelhal. Noby, to bylo lepší, než doufal.
Cigareta zmizela jako kouzlem.
„Jo?“ zasípal podezřívavě Noby a z uší se mu kudrnatily obláčky dýmu.
„Jistě! Mluvil jsem s velitelem Elániem a teď bych rád viděl místo, kde byl ten zločin spáchán.“ Mikuláš do té věty vkládal velké naděje. Zdálo se, že obsahuje slova „a dovolil mi“, aniž by tomu tak ve skutečnosti bylo.
Desátník Nóblhóch se zatvářil nejistě, ale pak si všiml zápisníku. A Otty. Mezi rty se mu znovu objevila cigareta.
„Hele, nejste vy náhodou z těch novin?“
„Uhodl jste!“ přikývl Mikuláš. „Myslel jsem si, že by lidi mohlo zajímat, jak naše šťastná hlídka vstupuje do akce v takové době, jako je tahle.“
Kožnatý hrudník desátníka Nóblhócha se očividně nadmul.
„Desátník Nóblhóch, pane, pravděpodobně 34 let, v uniformě pravděpodobně od věku deseti let, policista tělem i duší.“
Mikuláš si pomyslel, že by udělalo dobrý dojem, kdyby si něco zapsal. „Pravděpodobně 34?“
„Naše máma nikdá neměla hlavu na čísla, pane. Takovejch drobností si nikdy moc nevšímala.“
„Hmm…“ Mikuláš si desátníka pozorněji prohlédl. Musel předpokládat, že se jedná o člověka, protože tvor před ním měl zhruba ten správný tvar, uměl mluvit a nebyl porostlý srstí. „Takže tělem i duší a…?“ slyšel sám sebe.
„Jen tělem a duší, pane,“ odpověděl desátník Nóblhóch žoviálně. „Jen tělem a duší.“
„A vy jste byl na místě zločinu první, desátníku?“
„Ne, pane, já tam byl poslední.“
„A vaše důležitá povinnost je…?“
„Zastavit každého, kdo by chtěl projít tůdle těma dveřma, pane,“ odpověděl desátník Nóblhóch a pokoušel se přečíst Mikulášovy zápisky vzhůru nohama. „Je to ‚Nóblhóch‘ s ‚N‘ na začátku pane, ne s ‚H‘. Je neuvěřitelné, jak často si to lidi pletou. Co to dělá s tou bedýnkou?“
„Musí udělat obrázek ankh-morporského nejstatečnějšího policisty,“ odpověděl Mikuláš a takticky se posunul o další kus ke dveřím. To byla samozřejmě lež, ale Mikuláš si pomyslel, že je to lež tak očividná, že se to jistě nepočítá. Bylo to, jako kdyby někdo tvrdil, že je nebe zelené.
Ale to už se desátník Nóblhóch díky nadlehčovací síle pýchy a sebeuspokojení téměř vznášel Ve vzduchu.
„Mohl bych pak dostat jeden výtisk pro naši mámu?“ vyzvídal.
„Úsměf, prosím!“ řekl Otto.
„Ale vždyť já se usmívám!“
„V tom případě přestaňte, prosím.“
Cvak. VHÚÚÚŠŠ!
„Ajejšmardidoprseztohpose…!“
Ječící upír je vždycky středem pozornosti. Mikuláš vklouzl do Oválné kanceláře.
Hned za dveřmi byl na zemi křídový obrys. Vybarvený barevnými křídami. Musel ho vytvořit desátník Nóblhóch, protože koho jiného by napadlo doplnit kresbu dýmkou a přidat obrysu do ruky nějaké květiny a nad hlavu pár bílých obláčků?
Ve vzduchu se vznášela vůně máty.
Ležela tam převrácená židle.
V rohu místnosti byl převrácený košík.
Šikmo z podlahy trčel ošklivý kovový šíp a na něm byla přivázána cedulka s nápisem Městská hlídka.
Taky tam byl trpaslík. Ten právě — ne, Mikuláš se opravil, protože zahlédl těžkou koženou sukni a mírně zvýšené podpatky na okovaných služebních botách — ta právě ležela na břiše a něco sbírala kleštičkami z podlahy. Vypadalo to jako rozbitá váza nebo džbán.
Trpaslice náhle zvedla hlavu. „Vy jste nováček? A kde máte uniformu?“
„No, víte… tedy, jak bych vám to…“
Oči se jí zúžily. „Vy nejste policista, že ne? Ví pan Elánius, že jste tady?“
Potíže pravdomluvných se podobají trablům cyklisty, který se rozhodl závodit ve spodkách ze skelného papíru, ale Mikuláš se zuby nehty držel daných faktů.
„Právě před chvilkou jsem s ním mluvil,“ odpověděl.
Jenže trpaslice nebyla desátník Navážka, a už vůbec ne desátník Nóblhóch.
„A on vám řekl, že sem smíte?“ pokračovala.
„No, on to tak přesně neřekl, ale —“
Trpaslice přešla ke dveřím a rychlým pohybem je otevřela. „V tom případě koukejte —“
„Ach, ten rám! Ta úšasná komposic!“ zvolal Otto, který stál pochopitelně venku.
Cvak!
Mikuláš pevně zavřel oči.
VHÚÚÚŠŠ!
„…urfaozluranejhlrdelífiněrfená…!
Tentokrát se Mikulášovi podařilo zachytit malou kartičku dříve, než dopadla na zem.
Trpaslice stála s otevřenými ústy. Pak je zavřela. Pak je znovu otevřela, aby řekla: „Co se to, k sakru, stalo?“