„Myslím, že byste to mohla nazvat pracovním úrazem,“ vysvětlil jí Mikuláš. „vydržte chvilku, myslím, že tady někde mám ještě kousek toho psího žrádla… Víte, osobně si myslím, že musí existovat nějaký lepší způsob, než je tohle…“
Vybalil maso z umaštěného kusu novin a opatrně ho upustil na hromádku popela.
Popel se zvedl fontánou, Otto se otřepal jako mokrý pes a zamrkal.
„Tak co? Ještě jeten? Tentokrát s obskurografem?“ A už se natahoval po svém vaku.
„Okamžitě odsud vypadněte!“ prohlásila trpaslice.
„Počkejte, prosím —“ Mikuláš se podíval trpaslici na rameno, „desátníku. Nechte ho dělat jeho práci. Dejte mu příležitost. Vždyť je to, konec konců, nositel Černé stuhy.“ Za policistčinými zády zatím Otto vytáhl z láhve ošklivého, mloku podobného tvora.
„Chcete, abych vás dva zatkla? Narušujete vyšetřování na místě zločinu!“
„Mohla byste nám laskavě říci, o jaký zločin se tady jedná?“ usmál se na ni Mikuláš a pomalu už navyklým gestem otevřel zápisník.
„Ven! Okamžitě vy —“
„Húú!“ řekl Otto tiše.
Pozemní úhoř už musel být velmi nenaložený. Jako odpověď na tisíciletý vývoj ve vysoce magickém prostředí teď vybil celonoční dávku temnoty v jediném okamžiku. Na okamžik naplnila celou místnost solidní černá hmota, protkaná trasírkami modré a fialové barvy. Mikuláš měl znovu pocit, že ho tma na okamžik prolnula jako vatu. Pak se světlo vrátilo a uklidnilo jako chladná voda v jezeře, kam někdo vhodil oblázek.
Desátnice vrhla pohled na Ottu. „To bylo temné světlo, že?“
„Acha, takže fy jste taky z Überwaldu —“ začal Otto se šťastným výrazem.
„Ano a nečekala jsem, že tady uvidím právě tohle! Vypadněte!“
Spěšně prošli kolem mírně vyděšeného desátníka Nóblhócha, načež sešli po širokých schodech ven do mrazivého vzduchu nádvoří.
„Poslyš, není tady něco, co bys mi měl říct, Otto?“ nadhodil Mikuláš. „Když jsi dělal ten druhý obrázek, zdálo se, že se strašlivě rozzuřila.“
„No, ono se to felmi těžko fysfětluje,“ odpovídal neochotně upír.
„Je to, doufám, neškodné, že ano?“
„No jistě, nepůsopí to žátné tělesné násletky —“
„Ani duševní následky?“ přerušil ho Mikuláš, který sám splétal slova tak dlouho, že nemohl minout tohle jasně zavádějící prohlášení, zaměřené na odlákání pozornosti.
„Nó, myslím, še teď není srofna fchodný čas na nějaké —“
„To je pravda. Řekneš mi o tom později. Dřív, než to znovu zkusíš, rozumíme si?“
Když Mikuláš procházel Filigránskou uličkou, v hlavě mu bzučelo. Není to ani hodinu, co zoufale přemýšlel o tom, jaké hloupé články by dal do novin a svět byl více méně normální. Teď se všechno obrátilo vzhůru nohama. Všeobecně se předpokládalo, že lord Vetinari někoho zabil, a to nedávalo smysl, třeba jen proto, že osoba, kterou se pokusil zabít, je naživu. Pokusil se odjet s obrovskou sumou peněz, a ani to nedávalo smysl. Jistě, nebylo těžké představit si někoho, kdo sebral balík peněz a na někoho zaútočil, ale jakmile jste se pokusili dosadit si do takového obrázku člověka, jako je Patricij, celý ten obraz se okamžitě rozpadl. A co ta máta? Ta místnost jí přímo čpěla.
Ale byla tady celá řada dalších otázek. Pohled v očích trpasličí desátnice ve chvíli, kdy je vyprovázela z Oválné kanceláře, Mikulášovi jasně sděloval, že už žádné další informace od členů hlídky nedostane.
A za tím vším se v jeho myšlenkách tyčil pochmurný stín tiskařského lisu. Teď z toho všeho bude muset vytvořit nějaký souvislý příběh, a navíc jej bude muset vytvořit hned…
Když vešel do tiskárny, přivítal ho šťastný obličej pana Zimovala.
„Co si myslíte o téhle legrační tykvi, pane ze Slova?“
„Navrhuju, abyste si ji dal vycpat, pane Zimovale,“ prohlásil Mikuláš a protlačil se kolem něj.
„No to jste trefil hřebík na hlavičku, pane, přesně to samé říká moje žena.“
„Omlouvám se, ale trval na tom, že na tebe počká,“ zašeptala Sacharóza, když usedl za stůl. „Co se děje?“
„To je právě to, co přesně nevím,“ zamračil se Mikuláš a zadíval se do svých poznámek.
„Kdo byl zabit?“
„No právě, nikdo… alespoň myslím…“
„No, tak to se mi vážně ulevilo.“ Sacharóza sklopila pohled k papírům, které pokrývaly její stůl.
„Máme tady dalších pět lidí s legrační zeleninou.“
„Oh.“
„No. Ale myslím, že většina není příliš legrační.“
„Hm.“
„Jo. Většina vypadá jako to…, no vždyť víš.“
„Co? Jako co?“
„Ale… vždyť víš.“ Sacharóza zrudla. „Mužský ten… to…, ale vždyť víš.“
„Aha.“
„Ale abys věděl, nejsou si zase tak moc podobné. Samozřejmě, když to chceš vidět, tak to vidíš…, ale jinak… rozumíš mi.“
Mikuláš jen doufal, že tenhle jejich hovor si nikdo nezapisuje. „Och,“ poznamenal duchaplně.
„Pro všechny případy jsem si ale zapsala jejich jména a adresy,“ pokračovala Sacharóza. „Myslela jsem si, že by se nám to třeba mohlo hodit, až budeme mít málo materiálu.“
„Tak málo ho zase nebudeme mít nikdy,“ pospíšil si Mikuláš s odpovědí.
„To myslíš vážné?“
„Naprosto.“
„Možná máš pravdu,“ přikývla a podívala se na záplavu papírů na svém stole. „Měla jsem se tady co otáčet, zatímco jsi byl pryč. Lidi tady stáli ve frontě a všichni nám chtěli říct nějakou novinku. Události, které se připravují, ztracení psi, věci, které chtějí lidé prodat —“
„To je inzerce,“ zabručel Mikuláš a pokoušel se soustředit na své poznámky. „Pokud to chtějí dostat do novin, ať zaplatí.“
„Poslyš, nevím, jestli je to naše věc, rozhodovat, jestli —“
Ke svému vlastnímu úžasu udeřil Mikuláš rukou do stolu, takže Sacharóza se vyděšeně zajíkla.
„Něco se děje, chápeš? Děje se něco opravdu velkého! A tahle věc vůbec nemá zábavný tvar! Je to doopravdy vážné! A já to musím napsat tak rychle, jak to jen půjde. Co kdybys mě to nechala udělat?“
Uvědomil si, že se Sacharóza nedívá na něj, ale na jeho pěst. Sledoval její pohled.
„No ne… co má, k čertu, být tohle?“
Z desky, necelé dva centimetry od jeho ruky, trčel přímo vzhůru dlouhý ocelový hřeb. Měřil alespoň deset centimetrů a byl na něm nabodnutý list papíru. Když ho Mikuláš zvedl, zjistil, že zůstává trčet vzhůru, protože je zatlučený do kousku fošny.
„To je jehla,“ oznámila mu Sacharóza tichým hlasem. „Pořídila jsem ji, abychom na ni napichovali jednotlivé listy s poznámkami. M-můj dědeček ji používá taky. To dělají všichni… všichni rytci. Je to něco jako… kříženec mezi kartotékou a košem na papír. Myslela jsem, že by nám to mohlo být užitečné. Každopádně budeme mít alespoň čistší podlahu.“
„Ehm, dobrá, to byl skvělý nápad,“ spěšně přikývl Mikuláš, když viděl, jak Sacharóza znovu začíná rudnout. „Hmm…“
Nedokázal pořádně myslet. „Pane Dobrohore?“ křikl.
Trpaslík vyhlédl zpoza plakátu, který sázel.