Zamilovaný básník jen roztržitě nachýlil se ku kytici a vzdychal dále.
„Tak! A teď vám přečtu jednu kapitolu své esthétiky,“ oznámil měsíčan, vyjímaje ze své řízy objemný rukopis. „Doufám, pozemštane, že budeš stejně spokojen i s tonto duševní pochoutkou.“
„Děkuju pěkně!“ povzdechl si v duchu pan Brouček. „Draze si koupím u toho měsíčního blázna svou snídani. Maji to zde prapodivný způsob, předčítati hladovému hostu před snídaním své měsíční potřeštěnosti!“
Zatím, co Lunobor začal objasňovati svou definici krásna, přesedával náš hrdina mrzutě na křesle, lituje velmi, že není také obdařen skrytým hndebuím strojem jako předešlé sedadlo.
Perioda za periodou plynula nekonečným proudem z úst měsíčního filosofa, který přerýval svou četbu jen někdy důtklivým vybídnutím: „Ale vždyť nečicháš, pozemštane! Čichej přece bez okolků!“ načež pan Brouček vždy k váse s květinami přivoněl a pro sebe zabručeclass="underline" „Dokonalý blázen!“
Pan Brouček ujišťuje, že chvíli četbě mudrcově naslouchal, ale že se mu nepodařilo vypátrati v té spoustě slov ani nejmenšího smyslu, čemuž věřím od srdce rád, poněvadž je měsíční filosofie zajisté mnohem hlubší než pozemská a již té aby ďas rozuměl!
Brzy omrzelo pana Broučka pachtiti se za tou nedostižnou moudrostí i hádal raději, co asi bude následovati. Kejklíř Fantasus přemetal před ním celou metelici talířů s více méně lákavým obsahem. A pojednou proměnil se ten kejkliř v černého sklepníka, s krásnými zlatými licousy, s ubrouskem na jedné a s talířem v druhé ruce. Zaznělo známé lahodné: „Paprika, prosím!“ a pan Brouček uvazoval si spokojeně sněhobílý ubrousek kolem krku. Ta tam byla báječná kommeta měsíčního mudrce a vůkol usmívaly se povědomé začmoudlé stěny se známými obrazy veselých pijáků; zmizely vásy s měsíčními květy a místo nich stály na stole vedle kouřící se papriky pepřenka se slánkou a zamlžená sklenice zelenavě zlatěno moku s vysokou sněžnou pěnou. Pan domácí chopil se nedočkavě príboru a – „Běda, na tvé řase uhostil se makový bůžek a oloupil tě o nejdůležitější část mého důkazu‘“ zavznělo před ním a vrátilo jej z libého pozemského snu do bledé měsíční skutečnosti.
„Ano – myslím.“ koktal pan Brouček, protíraje si oči a hledě mrzutě na měsíční květiny před sebou. „Myslím, že mne omámila vůně těch pra – těch kouzelných květů.“
„Možná,“ připouštěl stařec. „Snad byla ta nezvyklá vůně pro tehe příliš silná. Však jí brzy přivykneš. Ostatně, nechci, abys tím ztratil nejvzácnější část slíbeného duševního požitku – přečtu ti kapitolu ještě jednou od začátku.“
„Ne, ne, pane Lunobore, děkuju mnohokrát!“ bránil se pan Brouček úzkostlivě.
„Ó, s radosti přečtu těch deset archů znova, nečiní mi to žádných obtíží,“ stál na svém obětavý hostitel.
„Ach, nikoli, pane libomudrci, nemohu toho na vás žádat – a kromě toho je mi jaksi divně – nějak dusno.“
Na štěstí vytrhl tu pana Broučka Blankytný, jenž pojednou vyskočil směrem ku dveřím a poklesnuv tam na kolena, s rozestřenou náruči zavolaclass="underline" „Již hudbu tvého roucha slyším, anděli – Tvá peruť liliová blízko ševelí – Ó, motýle ty rajský, ke mně v růžích pluj – ať u tvých nohou slastí zhasne život můj!“
VI.
Harmonicky naladěné stěžeje dveří vydaly několik líbezných akkordův a do komnaty vdechla se (nemám vhodnějšího výrazu pro neskonale lehounkou její chůzi) nejluznější bytost, jaká kdy na paprsku jarní luny navštívila sen poetického jinocha. Šíříc vůni fialek a jasmínu blížila se étherická podoba dívčí, vlastně pouhá záře v dívčí podobě, se stínem vlnivých kadeří kolem světlé hlavinky, kterou pokrýval azurový květ báječného zvonku, oděná třcpetavych motylích křídel za rameny, pavučinové nožky majíc obuty do zlatých kvítků střevíčníku – podoba tak přejemná, že bezděky zatajil se ti dech, aby neodfoukl ten vzdušný útvar, tak pírkově lehounká, že.
Hleďte, moje péro, chtějíc vystihnouti tu pavučinovou něžnost, zaběhlo do líčení tak étherického, že pro tělesný zrak nezůstavilo na papíře ani dechu!
Etherea, držíc v pavučinových rukou za štíhlé lodyhy dva veliké sněhobílé kalichy květné, oslovila hosty hlasem, podobným echu andělské hymny:
Blankytný klečel před ní s rukama sepjatýma, v němém vytržení, a když mu podala jeden z obou bílých květů, přitiskl jej horoucně ke rtům.
Na to chvěla se Etherea s druhým květem k panu Broučkovi. Náš hrdina se přiznává, že nemohl odepříti obdivu líbezné vidině, ale s větší radostí že by byl přece uvítal neétherickou kuchařku s kouřící se polévkovou mísou. Nicméně, pamětliv naučení Blankytného, spustil se před ní na jedno koleno a zabručel něco jako: „Má úcta, slečno.“
Etherea vznesla nad ním pavučinové ruce a pěla:
Pan Brouček naslouchal pobožně těm krásným veršům a přijal pak bílý květ, který mu Etherea s lahodným úsměvem podala. Držel jej za tenkou lodyhu rozpačitě v ruce, nevěda, co s ním. „Zdá se, že jsou ti měsičané do květin zrovna sfantělí!“ mínil v duchu.
„Velmi hezká květina,“ pravil po chvilce, aby věc nějak ukončil. „A jak veliká! To již není zvonek, ale zvon! A je až po kraj plný rosy.“
„Ano, nejčistší jitřní rosy,“ podotknul stařec. „Pravého nektaru. Jen okus!“
Pan Brouček podíval se na kmeta s úsměvem, vzdávaje povinnou daň zdvořilosti domnělému chatrnému žertu. Ale hostitel vypadal zcela vážně a vybídl ho znovu laskavým: „Nuže —?“
Náš přítel učinil mu tedy po vůli a v rozpačitém úsměvu uad konáním tak dětinským srknul trochu z květného kalicha. Byla v něm vskutku pouhá rosa, čirá voda bez chuti. Neubránil se růměnci studu, že se snížil – třeba žertem – k takové směšné pošetilosti, a zastrčil si květ mrzutě do dírky kabátu, mumlaje pro sebe: „Už je jisté, že tomu fílosofovi přeskočila kolečka!“