„Budou se bezpochyby předčítat básně.“
„Bá – ásně? Ale to aby už – Slyšte, mně se zdá, že si tu všichni ze mne děláte blázna! Tedy zase básně! Při těch se mi každé sousto v ústech obrátí. A ještě mám na nějaký ten náprstek postního bouillonu snad čekati hodinu. Ta malá čtvrthodinka je už hodně velká.“
„V tom se mýlíš, netrpělivče. Zapomínáš opět na měsíční čas.“
Teď udeřil již pan Brouček vztekle pěstí na stůl. „Jděte mi se svým časem do horoucího —! Ta malá čtvrthodinka potrvá tedy šest hodin! I to aby hrom.“
Výbuch jeho hněvu byl přerušen návratem Čaroskvoucího, jenž přiváděl vytáhlého měsíčana, oděného v jakýs podivný ornát s vetkanými zlatými hvězdami a květy.
Mecenáš klekl a zdvihaje ruce k majiteli ornátu slavnostně oznamovaclass="underline" „Zde velekněz měsíční poesie, náš arcivěštec, jehož jméno sluší pronésti jenom na kolenou, nejprvnější nás génij a nejzdárnější vychovanec a tlumočník mých básnických intencí, Slunovít Oblačný!“
Blankytný pošeptal Broučkovi: „Klekni!“ a sám spěšně uvrhnul se před Oblačným na kolena.
„Bodejť! Budu ještě klekat před takovým tatrmanem!“ zahučel pro sebe náš hrdina, jehož nálada byla nyní nejhorší na světě.
Oblačný vznesl nad klečícím párkem žehnající ruce a pravil pak blahosklonně: „Vstaňte, přátelé! A buď mi srdečně vítán, milý Blankytný. Gratuluju ti upřímně k poslední sbírce.“
I potřásl vlídně rukou básníkovi nižšího řádu, který koktal cosi o nesmírném štěstí a neskonalém obdivu.
Pana Broučka poctil Oblačný jen zvědavým pohledem a nedbalým kývnutím hlavy.
„A nyní vás prosím,“ zval hosty mecenáš, „abyste usedli prozatím ke skrovnému občerstvení, než se tu shromáždí celý můj Parnass.“
Tvář pana Broučka o malé poznání se rozjasnila.
Všichni usedli k tabuli a Čaroskvoucí přišoupl před každého jednu vázu s kyticí.
„Ó, jaká lahodná vůně!“ liboval si Oblačný, čichaje ku svým květům.
„Rajský libodech!“ chválil jako u vytržení Blankytný, čině totéž.
„Ááá!“
„Ááááá!“
„Doufám, že i mého pozemského hosta uspokojí tato skromná kytice?“ obrátil se Čaroskvoucí k panu Broučkovi.
Tento škaredil se již zase jako noc a mrskl jen po kytici zuřivým pohledem.
Na to sepjal mecenáš k Oblačnému ruce: „Snad nezazlíš mi, velebný génie, požádám-li tě pokorně, abys hostům mým a mně připravil božskou rozkoš přečtením některé ze svých nových básní. Ó, poklekni se mnou, pozemštane, a pros veleducha, aby alespoň jediným paprskem své poesie oslnil tvou hrubou pozemskou bytost!“
Pan Brouček se jen hrozně ušklíbl.
Ale básník nepovšiml si patrně zlostné jeho tváře; nebot pokynul k němu vlídně hlavou a tahaje ze svého ornátu objemný rukopis, řekclass="underline" „Nechci ti odepříti té chvilky povznesení, neštastný tvore! Přečtu jen prvních sto ghasel své sbírky Mlhoviny hvězdné.“
A začal hned čisti chvějícím se hlasem, s tváří roznícenou a zrakem zaroseným. Blankytný a mecenáš naslouchali s dechem utajeným, s výrazem, jako by polykali rajské pokroutky; časem vzdychali blaženě nebo zdvihali oči k nebesům jako u vytržení nebo stírali slzy rozkoše, které jim perlily po nadšených tvářích.
Pan Brouček zatím stěží tlumil výbuch rozhořčení, ulevuje si alespoň v duchu: Jestli pak by člověka mrtvice neranila!
Vsadil bych se nevím oč, že tu zase neuvidím ani křížalu. Nežli bude ten hastroš hotov se svou hvězdnou tasemnicí, tnde po mně hladem a zlostí. Věru, tyhle slz – slzničky – slzničky! nevíš opravdu, máš-li nad takovou hloupostí puknout smíchem nebo vztekem! – tyhle slzničky hodí se dobře k takové hostině. Člověk by plakal krvavé slzy nad tím měsíčním pohostinstvím!
Četba Hvězdných mlhovin na štěstí přerušena vstoupením nové osoby, oblečené v podobný ornát jako Oblačný.
Čaroskvoucí vyskočil, volaje: „Dnešní den zasypává mne štěstím. Hle, jaký novy, převzácný host vešel pod blaženou střechu mou!“
On i Blankytný letěli příchozímu vstříc a klesli pred ním na kolena. Pan Brouček popošel též ku dveřím s myšlénkou, že snad budo nejlépe, upláchue-li z Chrámu Všeuměny do nějaké měsíční restaurace.
Avšak mecenáš obrátil se právě k němu. a oslovil ho po tichu, úzkostlivě se ohlížeje po Oblačném: „Hle, pozemštane, náš arcivěštec, velekněz naši poesie, nejprvnější génij měsíční, Větroboj Hvězdný!“
Nyní popošel i Oblačný uvítat svého kollegu. Vzájemné vítání obou poetů prvního řádu bylo velice pohuutlivé. S výrazem nadšeného obdivu padli před sebou na kolena, pak zdvihl jeden, druhého, pak od sebe odskočili a rozpřáhli ramena, vrhli se druh dráhu prudce do náručí a tiskli prsa na prsa tak pevně, jako by se chtěli rozmačkat, potom se zase chytli za obě ruce, svírali si je křečovitě a hleděli sobě do slzavých oči, kloníce hlavu teď na pravo, teď na levo, jako by chtěli vssáti do duše navzájem své drahé tahy se všech stran.
„Nech se zulibat za své poslední epos, nedostižný mistře!“ blouznil jeden.
„Ó, jsem pouze nemotorný tvůj žák, titane písně. Nesahám ti ani po kotníky,“ bránil se druhý.
„Mlč, príteli, mlč! Já naopak hledím z prachu za tvým orlím vzletem.“
A já ve sladké závrati pozírám do tvé nevystihlé hloubky.“
Zatím, co po té Hvězdný blahosklonně vzpřimoval skroušeně klečícího Blankytného a gratuloval mu k poslední sbírce, odvedli mecenáš s Oblačným pana Broučka stranou a tento pravil mu šeptem: „Abys nepojal nesprávnych názorův o měsíční literatuře, pozemšťane, věz, že Hvězdný poněkud vyniká jen pečlivou formou, jíž umí odívati své slabé a všední myšlénky. Za to je ctižádost jebo nesmírně nedůtklivá a z pouhé tedy útrpnosti ponechává se mu řád, který mu nenáleží!“
„Jakž by mohl býti k čemu, když není v mém Chrámu Všenměny a pod mým vedením?!“ potvrdil rovně potichu mecenáš.
Pak požádal všechny hosty, aby usedli.
Hvězdný, jda k tabuli kolem pana Broučka, poodvedl jej stranou a řekl mu šeptem: „Přicházíš k nám tedy až z daleké zeměkoule? A bezpochyby za účelem studií v měsíční literatuře? Chci ti proto říci, abys neposuzoval stav našeho písemnictví podle slabých veršů, které jsi zde – jak mi řekl Blankytný – před chvilkou slyšel. Oblačný má sice ob čas jakés takés myšlénky, ale neumí je obláčeti v poetické roucho. Jen abychom neranili jeho nedůtklivou ješitnost, trpíme ho ze soustrasti mezi sebou v prvním řádu.“
Když usedli všichni za stolem, obrátil se mecenáš k novému hostu: „Především, vyvolence bohů, musíš občerstviti svou tělesnou schránku.“
Nu, snad – snad konečně přece! oddechl si Brouček.
„Nuže, přátelé, chopte se svých kytic!“ mluvil dále hostitel. „I ty přivoň si znovu, pozemský hoste.“
Tu se pan Brouček nezdržel.
„Pěkně děkuju,“ vyjel ostře. „Můj nos namlsal se již dosti.“
Slovo „nos“ pronesl s důrazem, aby nesvědomitému hostiteli připamatoval jinou, vnitřní část svého těla. Ale ulekl se až účinku svých slov. Nastalo hrobové ticho, Blankytný, zděšen, pohlížel na oba básníky prvního řádu a červenal se až po uši, Oblačný a Hvězdný klopili oči, hostitel šilhal nesměle po společnosti a přesedal v nesmírných rozpacích.
Brouček rozhlížel se udiven kolem a opakoval bezděky: „Ano, můj nos – můj nos.“
Ale Blankytný zarazil mu prudkým vztá hnutím ruky a výstražným posuňkem další slova na rtech a povstav rychle, všecek uzardělý, omlouval se ostatním: „Kdybych byl mohl tušiti – Prosím, uvažte shovívavě, že to pozemšťan.“